Kolem Vítkáčů se zvláště v osmdesátkách a devadesátkách hodně dělo. A vždycky to byla legrace. Šílené převleky a ještě bláznivější kontingent fanoušků z pankrácké hospody Pekařka tropil pod vedením jakéhosi Barona de Peyrac pod pódiem na jejich koncertech výtržnosti. Na jejich megalomanské akce se vzpomíná dodnes. Jakmile se v Praze odehrál nějaký bigbítový malér, první otázka vždycky zněla: „A byli tam Vítkáči?“
Jirka Růžek teď sedí ve smíchovské hospodě U Buldoka a smutní. Jednu z jeho nejoblíbenějších hospod už za několik dnů zavřou. Vyprávím mu, že jsem Vítkovo kvarteto viděl loni na jednom menším festivalu. Hráli tam jeden ze svých největších hitů Drát do ucha, který končí ve fade outu opakováním sloganu „Nejde ven“. Publikum ho jako v transu opakovalo skoro osm minut, až se z toho stalo magické zaklínadlo. Kapela už ani nehrála a oni stále sborově opakovali: „Nejde ven!“ Tak se ptám, jestli by se tím někdy nechtěli zapsat do České knihy rekordů? Proč ne?
Co vede kapelu, která má na kontě jedno jediné studiové album a už víc než čtyřicet let vydrží s úspěchem koncertovat s pouhými čtrnácti notoricky známými skladbami, k tomu, aby na stará kolena vydala ještě jednu desku?
Řekl bych, že to je zoufalá snaha zachytit něco pomíjejícího. Spousta muzikantů, kteří s námi hrávali, a autorů našich písní nás pomalu opouští. Odešel Ota Petřina, už mezi námi není Zdeněk Juračka, nedávno zemřeli Pavel Skala a Roman Tesárek, co napsal náš megahit Soudružka žena. A před třemi roky zemřel i Rosťa Hapl, který napsal řadu našich nejznámějších skladeb včetně textu k Pražskýmu démonovi. Oni jsou s námi pořád, myslím na ně při každém koncertu. Tak jsme vytahali ze šuplíku dodnes nevydané vzpomínky na všechny tyhle naše kamarády, ať už ty pecky napsali, nebo na nich jen hráli, a znovu je s pomocí starých záznamů zrealizovali.
Je to hodně pestrá deska. Třeba Ani labuť, ani lůna, to je zhudebněná báseň od Karla Hynka Máchy. Jak se něco takového zběsilým Vítkáčům mohlo přihodit?
Za to můžu já. Udělal jsem to v zoufalém vzepětí mysli, když jsem se pokoušel představit si, jak by vypadali Vítkovci jako romantická skupina v době národního obrození. Ale to jsou tam ještě šílenější věci. Vzal ďábel babu na plece je středověká píseň, do které jsme zamontovali zvukový záznam z holotropního dýchání, o které se při natáčení pokoušeli dva členové kapely, a nakonec padli v bezvědomí na zem.
Ani tady nechybí písničky Rosti Hapla. Vím, že dneska už ho málokdo pamatuje,
ale říká se, že prý byl jakýsi spiritus agens Vítkovců. Je to pravda?
V začátcích určitě. Hapl byl sice schopný napsat měkké i po r, ale tehdy, někdy kolem dvaaosmdesátého, ze sebe vysypal naprosté absurdity. Když jsem viděl, co napsal, tak jsem na to koukal vyjevený jako štěně. Postupně jsme z toho vybudovali náš klasický repertoár. Bigbítový dunění, Johana nohama, Pražskej démon, Disko… Rosťa to zpíval a hrál taky na basu. Já jsem tehdy byl jenom konferenciér a teprve postupně jsem se vypracoval na zpěváka – to jsem zpíval Natalii od Bécauda nebo Sere Noe od Drupiho plus ještě něco podobně zvrhlého. Zrovna když se ty pecky začaly formovat do současné podoby, která se asi dvacetkrát změnila vždycky s lidmi, co tam zrovna přišli, Rostíka hraní přestalo bavit a jezdil raději s technikou. Stala se z něj spíš taková jako postava kolem.
Jak dlouho hrajete písně v té „ustálené podobě“?
Třicet let? Asi tak nějak.
Co bylo dál?
Člověče, dvě zlomové věci, které se mi do dneška zdají nepochopitelné, ale myslím si, že při tom, jak jsme dělali tu novou desku, jsme si uvědomili jejich význam. Z ničeho nic se k nám přidal Zdeněk Juračka, který se stal Vítkáčem na plný úvazek, i když přitom hrál nastálo se Žlutým psem. A druhý šok – naše posila Ota Petřina. Megamuzikant, absolutní kytarová hvězda – a začal hrát písně Vítkáčů! Obyčejný bigbít! A přitom nikdy s námi nezačal pít!
To byl asi jediný, ne?
Já to vezmu širokým obloukem. Představ si, že všechny soubory žijí v nějaké podobě, v nějakém módu. My jsme jeli v mejdanech. Jinak se ty koncerty nazvat nedaly. Dělali jsme je pro sebe, dělali jsme je pro lidi, protože tuhle partu nikdo nepovažoval za umělce. Ani já. Tyhle mejdany přerostly v nějaký proces, který generoval v nás i v posluchačích pocit svobody. Díky tomu, že jsme od toho nic neočekávali, nic nechtěli. Vlastně jsme si dělali, co jsme chtěli. V tom byla absolutní volnost, něco, co člověk potřebuje. To přerostlo v devadesátém osmém ve Veterány studené války, což byla bokovka Vítkovců – původně studiová parta pro jedno album – s Juračkou, Petřinou a s texty od Fanánka.
Veteráni studené války se od Vítkova kvarteta ani moc nelišili.
To se stalo jen tak mimochodem. Ani nevím, jak a proč Veteráni vznikli. Ale trvalo nám dlouho, než jsme se ty skladby odvážili hrát naživo. Představ si, že tuhle desku, kterou vydal nevím kdo a skončila nevím kde (dneska ji prý vlastní Český rozhlas), znají všichni a vnímají ji jako další opus Vítkova kvarteta. Takže dneska hrajeme půlku koncertu jako Veteráni a půlku jako Vítkovci.
Čili Vítkovo kvarteto a Veteráni studené války časem víceméně splynuli. Z toho, co vyprávíte, mám pocit, že Per to do mě, ať je po mně je něco jako konečný a definitivní pomníček Vítkova kvarteta, ale i Veteránů?
Ale kdepak. Rozdíl mezi prvním a druhým albem Vítkovců je 32 let, mně je šedesát pět, takže až mi bude devadesát sedm, dáme zase něco do kupy.
Nikde jsem nemohl najít jméno vydavatele onoho slavného prvního alba.
My jsme si všechno vydávali sami, ale protože jsme nikdy moc nedbali na administrativu, tak to postupně začali přebírat jiní vydavatelé pod různými jmény. Víš, že to bylo původně natočené v jedné hospodě na Letné? Ta hospoda už neexistuje. Ani nevím, jak se jmenovala. My jsme měli nějakou dobu basistu Jardu Horvátha, který už taky umřel, a ten tam měl klub a hospodu. Jednou zmizel Horváth, hospoda a jednomu našemu muzikantovi celoživotní úspory, které mu svěřil. Ale ještě předtím tam přišel Milan Cimfe s magneťákem a natočil s námi mimo jiné Pražského démona.
Když jsme u Pražského démona, „co přichází z Malešic, z tý čtvrti pochybný“, prý opravdu existoval.
Ale vůbec ne! To nám Rosťa jednou říkal, že má takovou pecku: „Jak jsme pochčili nějaký strom a jak jsme tak na něj chcali, tak tam někdo řekl, že jsme jako démoni. Tak já vám to teda zahraju.“ Podotýkám, že všech čtrnáct základních pecek Vítkovců vzniklo za pouhých čtrnáct dní při práci na rekonstrukci garáže našeho tehdejšího klávesisty pana Šikýře. Démon samozřejmě mezi nimi.
Jen tak na okraj, v původní nahrávce je slyšet prásknutí dveří od studia a zvuk deště. Když jsme to točili, zrovna pršelo.
Ale je docela možné, že po vzoru téhle písně nějaký Pražský démon opravdu povstal.
Všechno je možný. Moje dcera se pohybuje v undergroundovém prostředí, jede v temné hudbě a v hip hopu. A tuhle mi volá: „Tatínku, představ si, že jsem tady v Peci na disku a ten DJ teď hraje Pražského démona!“ A současná hvězda téhle scény Rohony prý rapuje Pražského démona a tvrdí, že byl jednou u svýho táty v hospodě, slyšel tam Démona a od té doby blesk, osvícení – a začal dělat tu svou hudbu.
Hm, možná proto má někde na těle vytetovanou desítku… Malešice jsou přece Praha 10! Ale škoda, že se taková píseň povede napsat jednou za život. To můžou potvrdit stovky autorů.
Tuhle jsem mluvil s jednou koučkou a vyprávěl jí, že už nic neskládáme, protože nás nic nenapadá. Ale tehdy, když jsme dělali na té garáži, tehdy se to z nás jen sypalo. A ona mi poradila, abychom šli zase někomu rekonstruovat garáž.
Vy jste byli odjakživa bujará kapela. Co věk, jestlipak se na vás podepisuje?
Myslím, že ne. Pořád vymetáme večírky, všechny naše koncerty jsou i nadále večírky, ale je jich čím dál míň, co si můžeme dovolit, protože hlava pak bolí dva dny. V mém případě doslova a do písmene.
Takže aspoň končíte před půlnocí?
To teda fakt ne. Hele, u nás se pořád střídají basisti. Vláďa Vintr to z různých důvodů občas nedává, tak jsme rozhodili sítě a přišel k nám Poky, absolutní šílenec, který do toho našeho pijáckého kroužku nejen zapadl, ale začal mu místy i dominovat.
Asi po čtvrt roce jsme se dozvěděli, že to byl nejlepší kamarád Zdeňka Juračky, a kdo pamatuje Zdeňka, tak ví, co ten dokázal vypít. To bylo peklo! Absolutní zosobnění ideálu pravého rockera! A já si říkám, že ten Zdeněk nám toho kluka o dvě generace mladšího poslal jako svou reinkarnaci. Takže večírky už zase ve dvanáct nekončí.
To jsou tedy pořádné večírky!
A víš, že je přitom jedno, jestli hrajeme u někoho skoro v obýváku nebo pro tisíc lidí? Nám se povedlo vyprodat dva koncerty v Malostranské besedě za dvacet minut. A všichni nám říkali, že jsme pitomci a měli udělat těch koncertů víc, ale tušíš, jak bychom potom vypadali?
Vy teď žijete část roku v Itálii. Jak tedy komunikujete s kapelou?
Když to tak vezmeš, my spolu vůbec nekomunikujeme. Buď se jednotlivě sejdeme někde v hospodě, anebo se sejdeme na koncertě. V životě jsme nezkoušeli, tak proč bychom to měli dělat dneska, že jo? Samozřejmě si musíme vždycky nějak vyjít vstříc, protože na jeden samostatný koncert bych musel ujet dvanáct set kilometrů. Ale dá se to pospojovat – ono těch koncertů je poměrně hodně. Nevím proč, ale za poslední čtyři roky na nás začalo chodit mnohem víc lidí, takže se z nás stalo něco, co jsme nikdy nebyli. Bývaly časy, že spoustu koncertů jsme ani nebyli schopni dohrát, protože třeba bubeník spadl na zem a už se nezvedl.
To pamatuju, že jsme jednou v Olomouci dohráli jenom ve dvou. Dodneška místní pamětníci šílí, protože se z toho stala vzpomínka na něco jako kultovní představení.
Dobrý!
To nic není. Máme v kapele málem rekordmana. Našemu bubeníkovi jednou naměřili 6,98 promile. Historicky třetí místo v republice!
V čem je ta svoboda a pohoda, kterou Vítkáči tak rezonují?
Je to určitě lidmi, ať těmi, co hrají, nebo těmi, co poslouchají. A hlavně, u Vítkovců se Vítkovcema nikdo neživí. Všichni mají buď občanské povolání, nebo hrají někde jinde, takže i já, když se takový kus přemísťuji, jsem v tom kontextu normální. A to, že nikdo ani neměl ambici se tím živit, že to byla jenom prdel, jenom džouk, přináší ten pocit volnosti. Hele, já jsem v tom oboru pracoval léta, dělal jsem obří megakoncerty včetně prvního koncertu Rolling Stones v roce 1990, vydal první album Lucie a bůhví co ještě, takže tohle si fakt užívám. Jsme prostě amatéři, zájmová umělecká činnost…
Na jedné straně jste amatéři, ale z těch koncertů odcházejí šťastní, pobavení lidé.
To se nevylučuje. Znovu se vracím k tomu konceptu večírků. Není rozdíl mezi těmi, kdo hrají, a těmi, co poslouchají. A když hrajeme Dajánu, tak všichni zpívají, i když to neumějí. Vstupné, to je něco, jako když jdeš na mejdan a koupíš cestou flašku.
No jo, bigbít, to je mocná věc. To nejsou jen slova a hudba, ale taky emoce.
Tak k tomu ti povím dva poznatky. Hele, my jsme kapela, která má za sebou velké množství zahraničních koncertů. A to i v takových zemích, jako je Dánsko nebo Švédsko. Tam jsme měli dokonce nějakých dvacet koncertů, čili žádná náhoda. Nikdo tam nerozumí ani slovo z toho, co zpíváme. A přesto všude lidi reagovali úplně stejně jako české publikum. Smějí se na stejných místech, vyvádějí to samé. Ale to není všechno. A teď ta druhá zkušenost. Mám to ověřené dokonce od několika rodin. Rodiče musí hrát dokonce i ročním dětem před spaním Pražského démona, protože děcka jinak neusnou!
Všiml jsem si, že se vyhýbáš slovu umělec.
Copak je dneska umělec svobodný člověk, když ho uzurpují manažeři a říkají mu, co má dělat a jak to má dělat?
Otázkou je, zda svoboda v tomhle anarchistickém pojetí funguje. To se povede jedné ze stovek kapel! Proč to jde zrovna u Vítkova kvarteta?
Nevím. To, že nás lidi mají rádi, je za hranicemi vší naší představivosti. Na druhé straně i my máme nějakou zodpovědnost. Třeba že ty koncerty dohrajeme a že tam neležíme jako zvířata v totálním rauši.
Čili jak říkali dávní ruští anarchisté:
Anarchija – mať porjadka.
Po 40 letech
Druhé album Vítkova kvarteta dostalo název Per to do mě, ať je po mně a vyšlo na Silvestra po čtyřicetileté pauze. Kapela vyjela na turné, které vyvrcholí v pražském Lucerna Music Baru 25. února 2026. „Důvodem čekání bylo, že netvoříme „vatu“, ale jenom hity,“ říká frontman kapely Jiří Růžek.