Therapy? se k nám letos vrátí právě u příležitosti oslav třiceti let alba Troublegum. Zahrají 2. prosince v pražském Lucerna Music Baru. V rozhovoru došlo i na slavný cover skladby Isolation od Joy Division, který se na průlomovou desku dostal jenom náhodou.
Přijíždíte k nám oslavit 30 let od vydání alba Troublegum. Jak vlastně vznikalo?
Pokud znáte ranou tvorbu Therapy?, víte, že to byl hlavně noise rock a industriál. V Irsku ale tehdy hrály punkové kapely jako Stiff Little Fingers a The Undertones, které byly hodně melodické, a my si řekli, že bychom mohli zkusit napsat něco podobného. Byla to pro nás výzva, a tak vznikla skladba Screamager. I když se ještě lišila od verze, kterou můžete znát z alba, dost jsme o ní v kapele diskutovali. Zařadili jsme ji v roce 1993 na EP Shortsharpshock, které mělo docela ohlas. Nám ale hlavně přineslo spolupráci s producentem Chrisem Sheldonem.
Ten s vámi natočil i Troublegum…
Přímo se nás zeptal: „Máte ještě nějaké další songy jako Screamager?“ Měl jsem několik nápadů, jako Nowhere a Die Laughing, které byly podobně melodické, ale stále v duchu punku a metalu. Chris z nich byl nadšený a navrhl, abychom udělali v podobném stylu celé album. Shodli jsme se, že by to mohlo být zajímavé, a rozhodli se vytvořit desku, která bude pořád znít jako Therapy?, ale zároveň vzdá hold našim kořenům – melodickému punku z Belfastu. To, že jsme si ujasnili směr, nám během nahrávání pomohlo.
Znal jste v té době osobně někoho z SLF nebo The Undertones? Jaký jste k nim měli vztah?
Až do vydání Troublegum ne, ale byl jsem jejich velký fanoušek. Když jsem byl mladší, byly pro mě zásadní alba Inflammable Material a Nobody’s Heroes od Stiff Little Fingers a první dvě desky The Undertones. Měl jsem od nich všechny singly a bylo pro mě hodně důležité, že lidé z Irska, a obzvlášť ze severu, se proslavili po celém světě. Poslouchal jsem taky kapely jako The Outcasts nebo Rudi, které vycházely u malého vydavatelství Good Vibrations. Byl jsem hudební nadšenec. Až díky Troublegum jsem se s některými členy kapel, které jsem miloval, taky seznámil. A musím říct, že třeba kluci z The Undertones, hlavně John a Damian O’Neill, byli fakt milí.
Takže to album je poctou zvuku, na kterém jste vyrůstal…
To bezesporu, ale taky jsou na něm příběhy z mého života. Všechny skladby na albu, kromě předělávky Isolation od Joy Division, jsem si osobně prožil. Dalo by se říct, že ta deska pokrývá období, kdy mi bylo mezi třinácti a osmnácti lety, a že ty písně odrážejí, jaké to bylo vyrůstat na severu Irska. Bylo pro mě důležité, aby hudba ten pocit vystihla – nechtěli jsme udělat retro punkovou desku, pořád to mělo znít jako Therapy?, ale přitom obsahovat odkazy na naše punkové kořeny.
Řekněte mi víc o těch osobních příbězích, které na albu jsou.
Tady je na místě vyjasnit určité nedorozumění, které se Therapy? i po těch letech drží. Kvůli tomu, že hrajeme metalovější styl, lidé často předpokládali, že jsme strašní tvrďáci, což ale nikdy nebylo přesné. Když si vezmete skladbu Knives, kde zpívám „I’m gonna get drunk, come around and fuck you up – opiju se, přijdu a naložím ti…“ U někoho jiného by to mohlo působit násilně. Ale u nás šlo spíš o vyjádření toho impotentního vzteku – o pocit, že jsi naštvaný, ale uvnitř. Ta písnička není o tom, že bych opravdu šel někoho zmlátit. Spíš o pocitech bezmoci, které jsi schopen cítit, když jsi sám.
Rozumím, chtěli jste vyjádřit frustraci. Bylo to kolem vás tak hrozné?
Například skladba Screamager, o které jsme už mluvili, je přímo o dospívání v severním Irsku. Když jsme ještě jako děti odtud někam odjeli, lidi se nás vždycky ptali jen na politiku a násilí, které bylo s naší zemí spojené. Ale my, když vyrůstali, jsme neřešili neustále jen politiku. Měli jsme vlastní problémy – zamilování se, otázky vlastní identity, tělesné odlišnosti, vnímání sebe sama – věci, které řeší puberťáci všude na světě. Jenže v Irsku na to všechno navíc padala tíha terorismu, násilí a nejistoty.
Skladba Nowhere zase mluví o tom, jaké to bylo žít v malé čtvrti na okraji Belfastu,
kde se nezdálo, že by pro kohokoli z místních existovala nějaká ucházející budoucnost. Lidi se tam často oddávali sebedestrukci, protože zkrátka nebylo kam uniknout. Svět se na Severní Irsko díval jako na problémovou a dysfunkční zemi, což ovlivňovalo i to, jak jsme vnímali sami sebe. Mysleli jsme si, že protože pocházíme z tak mizerného místa, nikdo nás nikdy nebude brát vážně.
Je o tom i skladba Trigger Inside. Pojednává o tom pocitu, že máme uvnitř sebe spouštěč, který nás odlišuje od ostatních lidí. Nejde o skutečnou zbraň, ale zase o ten pocit, že se člověk cítí jiný, odlišný a frustrovaný. Celé album tak vlastně vypráví příběh o dospívání na severu Irska, o tom, jak je těžké najít svou cestu a místo ve světě.
A co náboženské spory?
To najdete ve skladbě Lunacy Booth – byla inspirována vírou, která v severním Irsku převládala, především protestantským hnutím, které mělo podobný charakter jako radikální americké „born-again“ křesťanství. Tedy bylo velmi konzervativní a angažované. Znám spoustu lidí, kteří spadli do pasti megacírkví, které získávaly peníze od chudých a stavěly si velké kostely, využívaly strachu a obav lidí, aby si zajistily podporu. A hodně ze zkušeností, které jsem s nimi měl, se dostalo do téhle písně.
Klíčem do toho ale bylo vložit sám sebe.
Skladba Brainsaw pojednává o samotě. Když jsi mladý, hledáš přátelství a věříš v loajalitu, což je pro dospívajícího důležité. Ale realita je taková, že teenageři často loajální nejsou, jsou sobečtí a hledí především na sebe.
Čím víc o tom mluvíme, tím větší mám pocit, že album zkrátka reflektovalo realitu vaší generace. A že to bylo přenosné i mimo Severní Irsko. Myslíte, že právě proto tak uspělo?
Řekl bych, že ano. Bylo úspěšné hlavně díky jednoduchým a přímým textům, v nich se mohl najít kdokoli, ať už byl odkudkoli. I kdybys žil v Praze, zažiješ vztek, pocit samoty, frustraci nebo zklamání od přátel – to jsou univerzální věci. Myslím si, že právě kvůli tomu album rezonovalo s lidmi.
Navíc v 90. letech, kdy jsme album nahrávali, se v mnoha zemích měnilo politické klima. Lidé se začali probouzet, docházelo k revolucím, bouraly se zdi – a to především v Evropě a Asii. V té době byla taková agresivní kytarová hudba velice relevantní, oslovovala publikum, a proto si myslím, že se naše album chytlo.
Jak do toho zapadá coververze Isolation od Joy Division? Proč jste se rozhodli zrovna tuhle skladbu nahrávat?
To byla vlastně úplná náhoda. Když jsem začínal hrát punk a rokenrol, byl jsem basák. Když mi bylo 12, měl jsem basovou kytaru a moji hrdinové byli Peter Hook z Joy Division a Jean-Jacques Burnel z The Stranglers. Ve 13 či 14 letech jsem neměl doma moc co dělat, takže jsem často hrál na basu a napodoboval punkové riffy.
Když jsme se pak chystali nahrávat Troublegum, producent Chris Sheldon mě požádal, abych si zahrál něco na kytaru, to aby slyšel, jak zní můj nástroj. Začal jsem hrát riff z „Isolation“ a Michael a Fife se ke mně přidali. Chris nás zastavil a řekl: „To je skvělý, je to váš nový song?“ Já mu na to odpověděl, že je to riff od Joy Division. Chris navrhl, jestli bychom ten riff nemohli ukrást a udělat z toho vlastní song. Odpověděl jsem, že to nemůžu, protože Joy Division pro mě hodně znamenali. Nakonec jsme se rozhodli, že tu píseň nahrajeme jako cover, a německá nahrávací společnost z toho udělala singl. Takže to bylo celé vlastně bez jakéhokoli plánu.
Takže úplná náhoda?
Ano, prostě jen riff, který jsem zahrál ve studiu.
A producent vám řekl, abyste ho ukradl Joy Division?
Přesně tak. A já to neudělal!
Jaké to bylo, když album vyšlo a najednou uspělo? Jaký to mělo vliv na kapelu?
Byl to pro nás obrovský skok. Předtím jsme pět let fungovali jako čistě undergroundová hardcore punková kapela, která hrála v malých klubech. Když jsme podepsali smlouvu s velkým labelem v roce 1992, hráli jsme maximálně tak pro tři až čtyři stovky lidí. Pak se nám povedl menší hit s písní Teethgrinder, díky kterému jsme mohli jezdit po Evropě a hrát koncerty pro čtyři až pět set lidí. Ale po vydání Troublegum se změnilo všechno. Najednou jsme byli na obálkách časopisů, hráli nás v rádiích, a když jsme přijeli do Německa, najednou na nás přišly tisíc, i dva tisíce lidí. Byl to obrovský skok.
Asi nejen v Německu…
Zdaleka ne. Najednou jsme hráli pro čtyř až pětinásobně větší publikum. V roce 1994 jsme absolvovali tři turné po světě. Byli jsme třikrát v Americe, hráli po celé Evropě a Velké Británii. Jen v Londýně jsme během jednoho roku odehráli tři nebo čtyři koncerty. Byla to zábava, ale pokud mám být upřímný, nevěděli jsme, jak být rockové hvězdy. Vychází to z toho, odkud pocházíme, a z naší punkové minulosti. My prostě chtěli jen hrát hudbu a jezdit na turné. Ale pak se do toho začal plést hudební průmysl.
Jak to myslíte?
Do té doby nám naše nahrávací společnost dávala hodně volnosti. Když jsme natočili v roce 1992 desku Nurse, byli spokojení. Jenže Troublegum se začalo prodávat ve velkém a věci se změnily. Do té doby nás měli na starosti lidi, kteří pracovali s kapelami jako Monster Magnet nebo Soundgarden, ale po Troublegum s námi najednou začali komunikovat manažeři, kteří pracovali s Bryanem Adamsem. Mluvili jazykem, kterému jsme nerozuměli. Najednou šlo o „prodej jednotek“ a „teritoria“. Často jsme odešli z jednání, protože jsme nerozuměli, o čem se baví. Byli jsme na koncertě, všechno bylo skvělé, ale pak přišel někdo z nahrávací společnosti a začal mluvit o tom, co bychom měli dělat dál. Už nešlo jen o hudbu, najednou to byl obchod.
Jak jste se s tím vyrovnávali?
Pokud mám být upřímný, ani po pěti letech existence kapely jsme na tohle připraveni nebyli. Mysleli jsme si, že budeme dál undergroundová kapela s punkovým a metalovým zvukem, která bude hrát po klubech, a to bylo všechno. Podpis smlouvy s velkým labelem znamenal profesionalizaci, mohli jsme si koupit vybavení, jezdit na turné a neprodělávat. Ale po těch třech světových turné během roku 1994 to začalo být náročné. Zvlášť protože jsme žili prakticky jenom spolu, pořád na cestách. Na konci roku nám nahrávací společnost řekla: „Kytarová hudba začíná být nemoderní. Británie poslouchá britpop, kapely jako Oasis nebo Blur. Myslíme si, že musíte rychle natočit další album, jinak na vás lidi zapomenou.“
To byl ten okamžik, kdy se každý z nás začal ubírat jiným směrem. Myslím, že tehdy jsme se měli na chvíli zastavit, možná si dát roční pauzu, ale místo toho jsme se proměnili ve stroj, který neustále jede.
Ale jedete už 30 let, což se nepodaří každému. Jak jste se s tím tlakem nakonec vyrovnali?
Podstatné bylo, že ani jeden z nás nikdy neměl ambici být rockovou hvězdou. Když jsme začínali, nikdy jsem si neřekl, že chci mít hitové album, být na vrcholu žebříčků, mít velký dům a spoustu aut nebo založit produkční společnost a mít vlastní studio. Prostě jsem chtěl jenom být muzikantem. Když pak Fyfe Ewing, náš původní bubeník, odešel, rozhodli jsme se s Michaelem pokračovat i za cenu toho, že budeme hrát pro menší publikum. Pořád jsme ale měli základnu fanoušků po celém světě, i když nebyla tak velká jako během období alba Troublegum.
V roce 2001 nebo 2002 se k nám na bicí přidal Neil Cooper, který byl náš starý kamarád. A nás to neuvěřitelně nakoplo. Mentálně jsme si připadali jako na začátku – zase jsme byli kapela kamarádů. Těch 30 let uběhlo rychle a myslím, že hlavní je, že jsme realisté a víme, kdo jsme. Stačí nám hrát hudbu podle našich pravidel.
Vraťme se k letošnímu turné k Troublegum. Jaké bylo se k některým skladbám po letech vrátit?
Některé jsme hráli téměř neustále, takže s těmi nebyl problém. Dvě skladby ale byly náročnější. Jedna z nich je Unrequited. V původní verzi zněla hodně jinak než ostatní skladby na desce, takže bylo náročné ji přehrát naživo. Ale vzali jsme to jako výzvu a nacvičili jsme ji. A pak je tu skladba Femtex. Když se na ni dívám zpětně, pokoušel jsem se v ní vyjádřit, jaké je to být ženou v hudebním průmyslu, ale myslím, že jsem tehdy udělal chybu. Nebylo mou rolí mluvit za ženy – měl jsem místo toho oslovit nějakou kamarádku, aby napsala text a zazpívala ho. Dneska se na tu skladbu dívám jinak a přijde mi nepříjemná. Ale je součástí desky, takže ji hrajeme. Jen si myslím, že jsem se tehdy mohl rozhodnout lépe.
Oceňuji, že jste k tomu tak otevřený. Jaký je tedy program turné v Praze? Asi to nebude jen Troublegum…
To určitě nebude. My s Therapy? fungujeme nejlépe, když máme jasný plán. Když jsme dělali turné k dvaceti letům téhle desky, hráli jsme skladby ze všech období naší kariéry, ale zpětně to bylo trochu chaotické a dlouhé. Tentokrát jsme se podívali na koncerty, které jsme odehráli mezi rokem 1993, kdy vyšla skladba Screamager, a prosincem 1994, kdy jsme skončili turné k Troublegum, a vybrali jsme věci, které jsme tehdy hráli. Takže v setlistu bude třeba Teethgrinder, což byl singl z roku 1992, nebo třeba Potato Junkie, což byla skladba o irské identitě. Zařadili jsme také skladby z několika EP, které jsme tehdy vydali, a dokonce i singl Opal Mantra, který byl v té době hodně populární v Německu. Celý koncert bude tedy jako návrat do 90. let.
Od 90. let se také pravidelně vracíte k nám do České republiky. Máte na to nějakou speciální vzpomínku?
Poprvé to muselo být hned zkraje devadesátek a přišlo asi 250 lidí. Byli skvělí a atmosféra byla úžasná. Od té doby si prostě pokaždé říkáme, že se chceme vrátit. Pamatuji si hlavně na turné k Infernal Love v roce 1995. Tehdy jsme byli vyčerpaní a moc se nám nedařilo, ale show v Praze byla jednou z nejlepších na celém turné. Pamatuji si, že jsem na konci koncertu skoro brečel. Navíc už máme v Praze přátele, pokaždé si to užíváme. Nejen protože je to nádherné město.
Seznamte se
• Vznik: 1989, Severní Irsko
• Členové: Andy Cairns (zpěv, kytara), Michael McKeegan (baskytara),
Neil Cooper (bicí)
• Žánr: alternativní metal, punk rock, noise rock
• Průlomové album: Troublegum (1994) – podle mnohých kritiků jedno z nejosobitějších a nejsilnějších alb 90. let, s hity jako Screamager a Nowhere
• Koncert: 2. 12. 2024, Lucerna Music Bar