Teď vydává koncepční album inspirované příběhy ze spaghetti westernů a 29. února v rámci evropského turné zahraje i v pražských Kasárnách Karlín. Koncert je podle pořadatelů těsně před vyprodáním. Povídali jsme si o jeho cestě napříč hudebními žánry, o první desce i o té nejnovější a taky jak se z písničky, která nikoho nezajímá, může stát váš největší hit.
Jak začal váš vztah k hudbě?
Máma říká, že jsem vždycky zpíval, už odmalička. Takže si ani nepamatuji dobu, kdy bych nebyl nějakým způsobem zapojený do hudby. Vyrůstal jsem v kostele, v gospelových sborech v Chicagu, a pak mě taky ve škole dali na operu. Takže tam byla taková zvláštní rovnováha mezi opravdu technickou, klasickou hudbou a pak procítěnou gospelovou hudbou. A to ze mě myslím udělalo to, čím po hlasové stránce jsem dnes.
Bavilo vás tehdy zpívat operu?
Neužíval jsem si to tehdy tak, jak bych to ocenil teď. Ne, spíš jsem se učil, jak dělat věci správně. V opeře mi vždycky říkali, že jsem moc hlasitý. Tak jsem si říkal, jak můžeš být v opeře příliš hlasitý? Ne, tehdy se mi to nelíbilo. Ale teď si toho všeho opravdu vážím, jak mě to ovlivnilo, co mě to naučilo.
Co vám opera dala pro vaši současnou hudební kariéru?
Řekl bych, že kontrolu. Kontrolu dynamiky, jak správně dýchat, jak dát do hlasu sílu a důraz, jak udržet dlouho tón, vibrato, upřímně řečeno spoustu věcí.
A co vás naučil gospel a zpívání v kostele?
Myslím, že mě to naučilo, jak vyjádřit emoce prostřednictvím hudby. V kostele jsem viděl spoustu lidí, kteří přicházeli a vybíjeli své emoce a to, co se jim v životě stalo, skrze hudbu. Byli tam lidé, kteří plakali a tak. A já jsem jako malý kluk viděl, jakou sílu může mít hudba jako terapie. V opeře jsme to museli zazpívat přesně tak, jak to bylo napsané v notách. U gospelu a soulu jsme měli zpívat tak, jak jsme to cítili, zpívat od srdce, procítit to, uvolnit se. To byla ta hlavní lekce, kterou jsem si odnesl.
Jaký byl další krok? Kdy jste přešel k rocku, blues a jiným žánrům?
Když jsem přišel na střední školu, už mě nebavilo zpívat klasiku. A tak jsem skončil, opustil jsem operu, odešel jsem ze sboru a přidal jsem se k rockové kapele a chtěl jsem dělat jiné věci a zkusit jiný přístup ke zpěvu než předtím. Nejdřív to byl zpěv v rockové kapele a pak jsem se dostal k metalu a screamování. Prostě proto, že to bylo něco jiného a zajímavého. A zjistil jsem, že mě opravdu zajímají různé způsoby zpěvu a vyjádření se. Takže jsem několik let screamoval. A myslím, že mě to naučilo, jak zkreslit hlas, aniž bych si ho poškodil.
Co jste poslouchal, když jste vyrůstal?
Když jsem vyrůstal, směl jsem poslouchat jen křesťanskou hudbu, protože jsem byl vychováván v přísně náboženském prostředí. Takže hodně křesťanského rocku, kapely jako DC Talk, Jars of Clay a tak, věci, které bych dnes už neposlouchal, ale tehdy to bylo všechno, co jsem měl. Pak jsem se dostal na střední školu a už mi to bylo jedno a začal jsem poslouchat všechno. Na střední mě bavil hlavně metal, věci jako Lamb of God, tvrdší hudba obecně. Teprve po střední a vysoké škole jsem se začal víc zajímat o soul. Otis Redding, Bill Withers, Nina Simone, prostě klasika, která mě hodně naučila. Co mě naučilo nejvíc, bylo poslouchat starší hudbu a napodobovat ji. A potom jsem vzal to, co dělali oni, a dal tomu vlastní nádech.
Chodil jste někdy na lekce?
Kromě opery jsem v dětství chvíli chodil na trubku, ale jinak ne.
Takže na kytaru jste se naučil hrát až později a sám?
Ano, na kytaru jsem se začal pořádně učit až ve 23 nebo 24 letech. Na střední jsem měl kytaru, ale skoro nikdy jsem na ni nehrál, prostě tam jen tak ležela. Spíš jsem se věnoval zpěvu. Ale po pár zkušenostech v kapelách jsem si řekl, že chci být schopný to dělat i sám a taky psát vlastní hudbu. A tak jsem se začal učit na kytaru, začal jsem chodit na večery autorské tvorby a sledovat, jak to dělají ostatní, a učil jsem se i z videí na YouTube.
V roce 2012 jste pak vydal své první sólové album, Shadows.
Bylo mi 25 let, právě jsem se přestěhoval do Arkansasu. Hodně lidí říká, že na prvním albu pracuješ klidně deset let, protože první album je jako tvůj život. Říkáš na něm spoustu věcí, které se ti staly, a tak nějak se snažíš udělat velké prohlášení na začátku. Ale nahrával jsem ho v jednom pokoji v mizerném starém bytě, kde jsem bydlel. Okna netěsnila a hned vedle byla silnice. A tak tam byly sirény, vlaky, auta, hluk a je to na té desce občas slyšet, ale bylo v tom i něco kouzelného a syrového, co se mi líbilo. Je to nejpopulárnější deska, kterou jsem kdy vydal. Myslím, že k lidem z různých důvodů promlouvá hlouběji. A za to jsem moc rád.
Později se vaše písnička Through the Valley objevila v traileru k nesmírně populární hře The Last of Us II. Jak k tomu došlo?
Album jsem vydal v roce 2012 a tyhle písničky jsem hrál živě po barech. Tehdy mě nikdo neznal. Through the Valley byla nejméně oblíbená písnička. Nikdo ji nechtěl poslouchat, lidi si u ní povídali. Tak jsem ji na několik let přestal hrát. A pak jsem jednoho dne v roce 2014 dostal e-mail od Sony, kde stálo: „Máme zájem o tuhle písničku. Nemůžeme vám říct, k čemu bude použita, nemůžeme vám říct pro jakou hru, jestli ji budete zpívat vy nebo někdo jiný, nemůžeme vám říct nic. Chcete do toho jít, nebo ne?“ Nejdřív jsem si říkal, že nevím, že tu písničku mám rád a co když ji použijí nějak špatně? A pak jsem se o tom bavil s několika přáteli a jeden z nich mi řekl: „Shawne, jsi undergroundový umělec, nikdo neví, kdo jsi. Tohle je obrovská příležitost, riskni to.“ Tak jsem to udělal, řekl jsem dobře, jdeme do toho.
Pak se mi přes dva roky neozvali. A pak mi jednoho dne na konci roku 2016 znovu napsali a říkali: „Měl byste se dívat na konferenci PlayStation Experience, kde představujeme nové hry. Myslíme, že se vám bude líbit, co uvidíte.“ Byli velmi tajemní. Tak jsem se díval a díval jsem se asi dvě hodiny a nic. Blížilo se to ke konci a říkal jsem si, že to možná nevyužijí, třeba si to rozmysleli. Úplně poslední trailer, který se objevil, byl The Last of Us II. A hned jak jsem slyšel ty akordy, říkal jsem si, tohle je velký! Nevěděl jsem, že ta píseň bude v téhle hře. Najednou mi volali kamarádi a známí a ptali se: „Slyšel jsi svoji písničku v The Last of Us?“ Bylo to naprosté překvapení. A kdybych neriskoval a neřekl jo, použijte to, tak by se tohle nikdy nestalo. A já bych se nedostal do povědomí mnohem většího publika.
Předpokládám, že vaše čísla na Spotify, YouTube a podobně vystřelila nahoru.
Na Spotify jsem byl na prvním místě. Z celého světa! Asi dva nebo tři dny jsem byl na špičce žebříčku. A tohle byla písnička, kterou jsem vydal v roce 2012 a pak jsem ji přestal hrát naživo, protože to byla ta nejméně populární písnička. O čtyři roky později je to song číslo jedna na světě. Je to šílený. A i potom si tu písničku pouštěly miliony lidí, vyrazilo mi to dech. Nečekal jsem to.
Viděl jste příliv nových fanoušků i na koncertech?
Rozhodně. Pomalu, ale ano. Tam, kde jsme předtím hráli třeba pro 50 až 100 lidí, to bylo 150 až 200. Další rok to bylo třeba 250. Rostlo to a rostlo. Teď bych řekl, že minimálně čtvrtina fanoušků na koncerty přijde díky The Last of Us.
Takže Through the Valley teď nemůže chybět v setlistu.
To ne, nikdy. Chci říct, že jsem na tu písničku moc pyšný, protože je to krásná věc, že z písničky, u které si lidi povídali a nezajímala je a musel jsem ji přestat hrát naživo, se stala písnička, kterou musím hrát na každém koncertě a všichni znají text a zpívají. Je to šílený.
Jak se vám líbila verze od Ashley Johnson, herečky, která ji zpívá ve hře?
Myslím si, že to bylo nádherné. Styl, jakým ji zpívám já, je můj. Její verze nebyla tak působivá z hlediska hlasových schopností, ale zato z hereckého hlediska, protože to zpívala tak, jak by to skutečně zpívala postava Ellie po tom všem, čím si prošla a co přežila. Přidala do toho víc bolesti. Bylo to perfektní. Slyšel jsem, že musela jít k lektorovi zpěvu, protože ze začátku to zpívala jako já. A oni říkali ne, takhle ne, musíš to zpívat drsně, jako by tě všechno bolelo, jako bys dlouho nejedla. Myslím, že odvedla neuvěřitelnou práci.
Hrál jste hru?
Ano. Ještě než ta písnička vyšla, hrál jsem asi jednu úroveň u kamaráda, ale nehrál jsem to celé. Potom když vyšel ten trailer, koupil jsem si PlayStation 4, koupil jsem si první díl hry, dohrál jsem ji celou a říkal jsem si, sakra, tohle je jako filmový zážitek. Od první scény, kdy Joelovi zabijí dceru, je to srdcervoucí a nutí vás to hrát dál. Bylo to obtížné. Je to dobrá hra.
Nedávno jste vydal nové album Honor & Vengeance, je to koncepční westernové album. Řeknete nám o něm víc?
V roce 2022 jsem vydal rockové album, A Place in the Unknown, to jsem napsal v roce 2021 během covidu. Složil jsem ho s looperem, protože jsem u sebe neměl kapelu, tak jsem používal looper k rozvíjení nápadů. Byla tam jedna westernová písnička, která se mi moc líbila, ale ta se na tu rockovou desku nedostala, protože se tam nehodila, a pak jsem na ni zapomněl. V roce 2023 jsem se přestěhoval do Portlandu v Oregonu. Znovu jsem si zařídil studio a vybalil jsem ten looper, a když jsem zmáčknul play, byla tam tahle písnička. A já si vybavil, odkud se vzala, a říkal jsem si, že by se mi líbilo udělat z toho westernového příběhu o pistolnících, psancích a lovcích odměn celé koncepční album. Dát dohromady Sergia Leoneho, Ennia Morriconeho, spaghetti westerny a tak. Původně jsem měl nápad na jednu písničku a pak jsem to rozvedl do celé desky s příběhem a mám velkou radost z toho, jak to vyšlo. Loni v dubnu jsme byli na turné v Jižní Americe, pak jsme si vzali v létě volno a na podzim jsme jeli na turné po USA. Takže jsem měl celé léto na to, abych rozpracovával nápady a nahrával jednotlivé stopy. Je to jiné, dělat koncepční album než album, kde je to písnička k písničce. Neřekl bych, že je to víc nebo míň práce, ale je to prostě jiný přístup, jiný pohled na věc.
Příležitostně na svůj kanál na YouTube dáváte covery a žánrově je to od blues až po metal. A občas je to pojetí opravdu zajímavé, třeba The Number of the Beast od Iron Maiden. Jak ke coverům přistupujete?
První věc, nad kterou přemýšlím, pro mě často není hudba, ale text. Rád si vybírám ke coverům písničky, kde mám pocit, že text nemusí nutně odpovídat hudbě. Ne u Iron Maiden, tam je to jiné, ale u věcí jako Ain’t No Sunshine, That’s Life nebo I Try. Spousta těch písniček je popových, jsou dělané tak, aby si je člověk prostě užil, jsou to rádiové hity. Ale když se podíváte na jejich texty a zaposloucháte se do nich, jsou velmi temné a smutné. Takže hledám písničky, jejichž texty můžu přetlumočit tak, jak je lidé nejsou zvyklí poslouchat. Lidi jsou zvyklí, že ty songy zpívá popová hvězda, ale pak je vezmu já, zpomalím je, pozměním a kolikrát je udělám smutné. To je moje specialita. Protože coverovat písničku by podle mě nemělo znamenat dělat ji přesně tak, jak ji udělali oni. Abychom uctili umělce, myslím, že tu písničku vezmeme, přetvoříme ji a uděláme z ní něco jiného, protože podle mého názoru nikdy nemůžeme udělat písničku lépe, než jak ji udělal původní umělec ve svém vlastním stylu. Ten je jeho. Jak bych to mohl udělat já? Je to nemožné. Takže tu skladbu rád vezmu a předělám a dám do světa něco nového.
Seznamte se
Zpěvák a kytarista Shawn James prošel od opery a gospelu v dětství přes metal v dospívání až k osobité kombinaci blues, rocku, soulu a americany, u které zakotvil. Na první poslech zaujme jeho neobyčejně silný hlas. Na kontě má pět desek se skupinou The Shapeshifters a sedm sólových alb. Nejvíce ho proslavila písnička Through the Valley, která se objevila v populární hře The Last of Us II.