Do České republiky se ještě letos vrátí na čtyři vystoupení, mimo jiné i do klánovického KC Beseda, kde zahraje 10. listopadu. O tom, že je to jeho „domácí“ scéna, svědčí, že do stejného prostoru se svým bandem přijede příští rok 13. 4. také Rufusův otec Dominic Miller. Už teď má navíc v plánu na příští rok i české festivaly, jako je opavský Slunovrat či pražský Metronome. Mluvíme spolu na dálku. Rufus je kdesi na jihu Londýna, kde samozřejmě zrovna začalo pršet.
Možná je to zrovna na vás hloupá otázka, ale jak jste se dostal k hudbě?
Byl jsem opravdu hodně malý, možná tak sedm let. A rovnou jsem začal skládat písničky. Jen tak, bez nástroje. Chodil jsem za každým a otravoval: „Hele, poslechni si můj song!“ A všichni mě v tom podporovali! Pak, když mi bylo osm, objevil se grunge. Připadalo mi, že je to hudba, kterou bude jednoduché zahrát. Bavil mě její rockový náboj. Tak jsem vzal kytaru a začal na ni hrát. Hodně jsem se toho naučil sám.
S vaším rodinným zázemím?
To je další věc. Táta byl už tehdy úspěšný muzikant. Úplně od malička jsem chodil na jeho koncerty a sledoval, jak hraje. Ale u nás hráli úplně všichni, celá rodina. Moji rodiče, prarodiče, teta. Všichni hráli na kytaru, tak mi přišlo přirozené s tím začít taky.
Jaké to vůbec je, být synem slavného muzikanta? Jak se vám píše a co si Dominic Miller myslí o vašich písničkách?
To nemám tušení, co si o nich myslí! Psaní vlastních písniček u mě ale bylo od začátku na prvním místě. V jednom období jsem byl tak obsesivní, že jsem psal klidně deset skladeb denně. Táta mě od začátku hodně podporoval, což je zjevné. Ale taky byl pořád pryč. Moje nejstarší vzpomínka na něj je z nějakých pěti let, což byla doba, kdy začal hrát se Stingem. Tehdy s ním byl na turné devět nebo deset měsíců v roce. Během těch zbývajících tří jsem za ním lítal s kytarou a ukazoval mu: „Hele, tati, tohle jsem vymyslel!“ A on říkal: „Dobrý, a teď zkus tohle!“ Byl to docela zajímavý učitelský přístup. Vždycky mi ukázal jenom pár drobností, já se je běžel naučit. A než se zase vrátil z turné, tak jsem mu je předvedl, jak nejlíp jsem dovedl. Protože jsem celou dobu věděl, že on na tu kytaru hraje doopravdy! A toužil jsem se mu vyrovnat. Pochopit hudební jazyk těch písní, vést s nimi dialog.
Odpovědí na grunge, který vás do hudby vtáhl, byl před třiceti lety britpop. Vy jste z Londýna – je to tedy tak, že vás brala víc americká hudba?
Ano. A o dost víc! Jasně, mám rád Blur i Oasis, ale byla to pro mě vždycky moc známá a povědomá muzika. Grunge v sobě měl… jistou exotiku. Nevím, jak to přesně popsat. Možná to bylo i tím, že můj děda byl Američan a já v tom cítil nějaké spojení. Ale zkrátka mě americká hudba od začátku oslovovala mnohem víc.
Ještě bych se přece jen zdržel u vašeho táty. Hrál s Philem Collinsem, se Stingem a dalšími slavnými jmény. Kdy jste mu oznámil, že budete taky muzikant?
Pravděpodobně už tehdy v těch sedmi letech jsem za ním zkrátka přišel a oznámil: „Hele, já budu muzikant, co ty na to?“ A on odvětil něco jako: „Jasně, kluku, jdi do toho.“ Řekl bych, že to o mně věděl odjakživa. Ale abych byl upřímný, je to docela tlak od sedmi vyrůstat s pocitem, že chceš být muzikant. Zkoušel jsem i jiné věci, třeba malování a další druhy umění. Ale stejně mě to víc táhlo k hudbě. Bylo to pro mě přirozené. Když jsem trochu vyrostl, začal jsem sám dávat lekce na kytaru. Od teenagerovských let až do nějakých pětadvaceti jsem učil pět šest soukromých lekcí denně, pět dní v týdnu. Byla to normální kariéra učitele…
Ale to asi nebylo všechno…
Brzy jsem se chytil i jako studiový muzikant. A opravdu hodně jsem natáčel na různá alba a projekty. Učení se ale do určité míry věnuji dodneška, tak myslím, že z toho táta může mít radost.
Je dobré zdůraznit, že chytit se zrovna v Londýně jako muzikant není vůbec sranda. Zrovna tam je konkurence obzvlášť tvrdá.
To teda. Jezdí sem ti nejlepší muzikanti z celého světa, aby se prosadili. A spousta z nich je ochotná pracovat zadarmo, aby o sobě dali vědět. Cena za to, čím jsem se živil, se za poslední roky propadla. Hudební vydavatelství už to skoro vůbec nezajímá. Ale co je na tom skvělé – pořád tu máme ty nejlepší muzikanty! Hodně mě to inspiruje. Neustále chodím na nějaké koncerty a moje čelist je neustále na zemi. Technicky jsou všechny ty kapely z mého okolí na skvělé úrovni. A já mám radost, když jsem s nimi na stejném programu.
To ale člověka může i štvát, že jsou dobří, ne?!
Možná, když mi bylo dvacet, tak jsem to bral soubojově. Bylo mi jasné, že ne každý může být úspěšný. Teď jsem si to naopak nastavil tak, že když je někdo z mého okolí úspěšný, mám z toho radost. Kdo ví, třeba mi to ve výsledku taky může pomoct! Je to rozhodně lepší, než se cítit ukřivděně a někomu závidět.
Cítíte se být součástí nějaké místní scény?
Londýn je jako pět měst dohromady. Je to minimálně pět scén, záleží, v jaké oblasti žijete. Je tu jihovýchodní Londýn, pro který je typický takový bažinatý zvuk, pak je to východolondýnská scéna, na severu se zase hraje jinak, stejně jako na západě. Já mezi těmi scénami rád tancuju. Když hraju v Londýně, beru to, jako když jsem na turné. Publikum je pokaždé jiné. A výhoda je, že spím každý večer ve svojí vlastní posteli. Dobré taky je, že hudba, kterou dělám, začíná být zase populární. Lidi zase začali chodit na alternativní rock, mají rádi tvrdší věci, dělají moshpity, řvou. Před pár lety tohle nebylo vůbec cool. A teď z toho mám zase dobrý pocit.
Tak to jsou skvělé zprávy, jestli v Londýně zase frčí živá hudba. Kromě učení a studiového hraní jste se ale chytil i na velkých pódiích. Odjel jste turné se Stingem, se kterým hraje i váš táta. To musel být zážitek…
To teda! Úžasný. Když mi bylo šestadvacet, měl jsem pocit, že jsem docela dobrý muzikant. Ale když jsem se přidal k jeho kapele a hrál s lidmi jako Vinnie Colaiuta nebo můj táta… byla to vážně čest. Napoprvé to netrvalo dlouho. Myslím, že jsem odehrál jenom tři koncerty. Ale i tak jsem se z toho hodně naučil. A stalo se přesně to, o čem jsme mluvili. Myslím, že moje angažmá přineslo i trochu pozornosti londýnské scéně, ze které pocházím. Ještě úžasnější bylo, když mi Sting nabídl, abych se k jeho kapele přidal znovu. A to potom vydrželo šest let.
Co nejdůležitějšího jste se naučil?
Asi jsem to věděl vždycky, ale teď je to pro mě na pódiu to hlavní. „Pokud chceš znít na koncertě dobře, pohlídej si, aby zněli dobře všichni.“ Když se člověk stará jenom sám o sebe, je to k ničemu. Tohle spojení a zvláštní jednota, to mají společné všechny dobré kapely. A pak je tu spousta drobností, které vás vedou k větší profesionalitě. Třeba se rozehřát, dodržovat určitou disciplínu. Ve Stingově kapele jsou poměrně přísná pravidla, ale pokud chcete být profík, vyplatí se je dodržovat.
Se Stingem jste se asi poprvé podíval i k nám do České republiky, je to tak?
Ne, ne! U vás jsem poprvé hrál v kapele mého táty. Hrál u vás asi čtyři nebo pět koncertů a já ho v několika písničkách doprovázel, takže jsme objeli kus České republiky. Je to pro mě výjimečná země – první, kde jsem byl na turné mimo Velkou Británii. Taky jsem u vás byl poprvé s vlastní kapelou. A samozřejmě mnohokrát i se Stingem. Mám pocit, že jsme dobře propojení.
Vy k nám teď v listopadu s kapelou přijedete znovu. Co můžeme od vaší show čekat?
Napadají mě slova jako niterná, intenzivní, dynamická. Ale nakonec je to prostě alternativní rockový koncert s trochou nostalgie, ale přitom pořád s čerstvou energií. Máme dobře sehranou kapelu, protože jsme v jednom klubu v Londýně získali rezidenci a hráli tam co dva týdny. Hodně zkoušíme a vlastně pořád koncertujeme. Mám vydaná dvě alba, spoustu ípíček. A mám k tomu kapelu, která ty písničky umí zahrát, jak si zaslouží. Je to zábava. Začínáme sice trochu náladově, ale na konec se to vždycky zvrhne v ohromný večírek. A to je asi ten nejvýstižnější popis.
Jaké to pro vás je hrát pro české publikum? A jak se liší od toho v Londýně?
Líbí se mi, že se u vás lidi zajímají a dokážou člověka podpořit a že naslouchají. Všiml jsem si toho, když jsem hrál před Stingem. Ale taky když jsem hrál s kapelou Lash
& Gray, na kterou přišlo spíš jazzovější publikum. I když my s naší partou jsme hráli o hodně tvrdší muziku, lidi nás vzali. Připadali mi hodně otevření. A taky přišlo publikum napříč generacemi. Bylo to skvělé. A myslím, že koncerty, které nás čekají teď, budou ještě lepší.
Takže hrát koncerty v České republice je zábavnější než být studiový muzikant v Londýně?
Ze studiového hraní se stal výměnný obchod – já udělám session pro tebe, ty zas pro mě. Všechno se navíc začalo točit na dálku, ale já to takhle nedělám, nahrávám jen osobně ve studiu. Hrát koncerty je pro mě jako terapie. Když to nedělám, upadám do deprese. Udržuje mě to při životě. Pět dní v týdnu jsem v nějakém klubu a z toho hraju třeba jen dva tři večery. Říkám si, co by to bylo za život, kdybych nehrál koncerty? Nemám děti, rodinu, je to celý můj život.
Kdybyste měl vybrat jednu písničku, kterou by si lidi měli poslechnout, než vyrazí na váš koncert?
Baby, You’re the One. Nějakým způsobem se teď znovu chytla a objevila se i na Spotify rádiu. Minulý týden měla 8 000 přehrání, to jsou na mě velká čísla. Nevím, proč k tomu došlo, nic jsem pro to neudělal. Myslím, že ta písnička zní lépe, než když vyšla. Každopádně touhle skladbou bych začal. Má dobrou náladu. Je v ní všechno, co potřebujete vědět.
Rufus Miller v Česku
Listopadové turné Rufuse Millera začíná 8. 11. na Farmě Bláto u Uhlířských Janovic. Poté se svým triem zamíří do klánovického KC Beseda a v pondělí 11. 11. krátkou šňůru zakončí v pražském Doupěti. Do České republiky by se měl Rufus Miller vrátit příští rok, kdy se představí na několika festivalech. Zatím má potvrzený opavský Slunovrat a pražský Metronome. Na koncertech v Klánovicích a na farmě Bláto vystoupí i talentovaná písničkářka Kvietah.