V dubnu se Ripley Johnson chystá s Rose City Band do Prahy. Vystoupí 24. 4. ve strahovské Sedmičce.
Nejdřív byli Wooden Shjips, pak kapela s vaší vlastní ženou Moon Duo. Teď Rose City Band, kde spojujete country a psychedelii. V lednu vychází už pátá deska Sol y Sombra. O čem bude?
V poslední době hodně čtu knihy o psychologii a filozofii. Zajímá mě třeba Carl Jung a jeho studium podvědomí. Myslím, že se to všechno odráží v nové desce, která pod vlivem Junga pracuje s fenoménem stínu jako symbolu všeho, co se odehrává v našem podvědomí. Proto i ten název Sol y Sombra, slunce a stín.
A jaká je nová deska hudebně? Opět feel good psychedelická country?
Rozhodně! Obecně bych řekl, že cílem Rose City Band je tvořit hudbu, která není příliš náročná na poslech a vyvolává v lidech příjemné pocity. Feel good country. Sice si čtu o Jungovi a podobně, ale hudebně to není žádné intelektuální cvičení, v hudbě se řídím vlastní intuicí. Žádná hluboká analýza a nějaké velké přemýšlení, když skládám, důležitý je feeling.
Jaký je vlastně příběh Rose City Band?
Ta kapela se prostě stala. Na počátku to byl jen můj sólový projekt, který odstartoval někdy v roce 2019. První stejnojmennou desku jsem nahrával sám, včetně bicích, ale pak jsem k tomu raději přizval Johna Jeffreyho, bubeníka Moon Duo. U druhé desky
Summerlong jsme si řekli, že by bylo skvělé mít další muzikanty a hrát živě. Ale to se povedlo až u třetí desky Earth Trip v roce 2021. Ale vlastně až do aktuální novinky Sol y Sombra to byl stále můj sólový projekt. Teprve teď na té nejnovější desce fungujeme už jako kapela.
Jaká hudba vás v tomto projektu ovlivňuje? V mnoha rozhovorech říkáte, že skládáte intuitivně, nemáte žádné vzory, přesto…
Největší inspirací je asi Neil Young, řekl bych. Ale taky spousta rockových klasik ze sedmdesátých let, protože rodiče měli spoustu desek a na téhle hudbě jsem vyrostl. Někdy po střední škole jsem se samozřejmě ponořil do většího undergroundu a do světa experimentálních a hlučných kapel. Rose City Band jsou takový návrat k těm sedmdesátkovým klasikám, z nichž Neil Young má asi největší vliv na to, jak hrajeme.
Možná v té hudbě slyším The Byrds, feeling songu Wasn’t Born to Follow ze soundtracku Easy Rider. Prostě feeling otevřené cesty před námi a svobody.
To mě ani nenapadlo! Ten feeling tam ale určitě je. Ale jen feeling těch hezkých scén, jinak je Easy Rider hodně temný film. Rose City Band chtějí být soundtrackem léta. I když nová deska paradoxně vychází v lednu – všechno se opozdilo, jak to tak bývá. Mimochodem nedávno jsem viděl dokument The Beatles: Get Back, kde Beatles nahráli song a o dva dny později už byl v obchodech. Tohle už asi nezažijeme.
Za ty roky máte svůj typický rukopis: minimalistický, repetitivní, ale současně hodně groovy. Samozřejmě nechybí ani v Rose City Band. Jak jste k němu došel?
Kdysi mě uhranula píseň Sister Ray od Velvet Underground, kde je pořád to samé dokola skoro 18 minut. Také mi učarovala repetitivnost krautrocku, ale také třeba staré švédské kapely Träd, Gräs & Stenar. Tady je někde původ mého kytarového stylu. Navíc mám rád, když se song naživo změní v jam session a protáhne třeba na trojnásobnou délku. Podle toho také tu hudbu skládám. Vždy si řeknu: tohle by mohlo fungovat naživo, tady je pasáž, kde můžeme ulítnout a třeba deset minut jamovat…
V Rose City Band naživo také jamujete? Připadá mi, že ze všech vašich kapel tam mají songy nejpevnější strukturu…
Po pravdě Rose City Band jsou naživo víc jam session než kterákoli jiná kapela. Přesně jako ten Neil Young. Ten tady vydává hudbu, ale studiová verze songu je jenom základ pro dlouhé jamy naživo. V případě Rose City Band je trochu těžší, že se nemůžu schovat za hlučnou zkreslenou kytaru, hraju na téměř čistý kanál.
Celou dobu chcete v Rose City Band tvořit feel good music. Jak těžké je dělat takovou muziku ve světě kolem nás, který moc feel good momentů nenabízí?
Nebudu lhát, není to jednoduché. Ale každý den se snažím vnímat něco, co mě potěší, co mi dělá dobře, co mě pobaví. A to se potom snažím dostat do Rose City Band.
Pohybujete se na scéně už od roku 2006, počítám to od chvíle, kdy vyšla první nahrávka Wooden Shjips. V roce 2009 jste s manželkou založil Moon Duo. Od té doby vaše hudební kariéra jede ve vysokém tempu a ještě zrychluje. Teď jsou tady ještě Rose City Band.
Já jsem prostě jenom nadšený z hudby. Cítím se jako farmář, který pracuje na svém políčku. A pak se kochá úrodou, chvilku ho to těší, ale pak musí zasadit základ pro další úrodu. Mám pocit, že hudební kariéra má takový cyklus opravdu jako farmaření. Je nutné pravidelně sázet nová semena. Kromě toho všeho jsem introvert, bez hudby bych měl život podstatně menší, než mám teď. Naplňuje mě, co všechno mi hudba přináší, na jaká místa a k jakým lidem mě dostává.
Mimochodem když jsme nakousli Wooden Shjips, vím, že cílem bylo založit kapelu s lidmi, kteří ideálně neumí hrát na žádné nástroje.
To je pravda. Hledal jsem muzikanty, kteří nebyli muzikanty. Žádné drum filly, žádné kytarové licky, jen strohý minimalismus. Prostě aby spoluhráči neměli žádné muzikantské návyky. První sestava Wooden Shjips taková doopravdy byla, byli tam lidi, kteří předtím na svůj nástroj nikdy nehráli. Z té sestavy zbyl jen kytarista, který hraje teď na klávesy. Na ty ale také nikdy předtím nehrál. Takže za celý večer zahraje jen několik tónů.
Vlastně jste začal svou kariéru relativně pozdě. Nemáte pocit, že doháníte roky, kdy jste nebyl hudebník?
Ani ne. Je mi teď 52, takže jsem se hudbě začal aktivně věnovat až někdy ve svých 33 nebo 34 letech. Do té doby jsem nějakých patnáct let pracoval v kanceláři. Běžný office job, nic zvláštního. A do toho jsem hrál v různých bezvýznamných kapelách, které neměly žádný úspěch. Wooden Shjips asi měli být další takovou kapelou v řadě. Vydali jsme si vlastními silami debutovou nahrávku, která se dostala k respektovanému labelu Holy Mountain Records. A najednou se to rozjelo.
Takže jste takový late bloomer…
Typický! Mám pocit, že řadu věcí oceníte v pozdějším věku víc než třeba ve dvaceti. Mnoha věcí si také víc vážíte. Dokonce bych řekl, že řada kreativních oborů dokonce přímo vyžaduje, aby měli tvůrci nějaké roky za sebou. Napadají mě třeba spisovatelé. Takže mě můj vlastní pozdní start netrápí. Naopak s přibývajícími léty cítím stále víc inspirace.
Stále je psychedelie vaše práce na plný úvazek?
Ano. Pracoval jsem v kanceláři 15 let, dokázal z toho ušetřit nějaké peníze a koupit dům. Navíc nemám děti. A už dlouho mě živí jenom psychedelická hudba. Naštěstí jsem vydal řadu nahrávek, které se docela slušně prodávají, takže se ten příjem poskládá dohromady.
Zatímco jiní mají hudební kariéru v mládí a pak se s věkem usazují, vy jste to udělal přesně obráceně…
Vlastně ano. Jsem takový strojvůdce, co udržuje vlak v pohybu. Není to sice žádná úžasná jízda, ale pořád jsem na trati. Až mi dojde palivo, pak budu přemýšlet, co dělat dál.
Seznamte se
Rose City Band je hudební projekt amerického kytaristy a zpěváka Ripleyho Johnsona, známého z kapel Wooden Shjips a Moon Duo. Tento projekt vznikl jako platforma pro zkoumání kosmického country zvuku, který kombinuje prvky psychedelického rocku a tradiční country hudby. Debutové album Rose City Band vyšlo v roce 2019, následované alby Summerlong (2020) a Earth Trip (2021). Nejnovější album Sol y Sombra je
plánováno k vydání 24. ledna 2025.