Ach, Rick Astley! Coby internetový fenomén už pro řadu lidí zůstane vrytý do paměti jako ten komicky tančící mladíček, díky Never Gonna Give You Up už asi bude navždy vydáván na všelijakých kompilacích jako personifikace osmdesátkového popíku. Jenže ani jedno není fér. Sotva se vymanil z hudebně otcovské náruče trojice Stock, Aitken a Waterman (SAW), začal dělat jinou hudbu. Synťáky ven, blue eyed soul do hry. S každou další deskou byl autorsky svobodnější a rozmáchlejší, byť logicky za cenu uvadajícího komerčního zájmu.
Novinka Are We There Yet? je prozatímní gradací této cesty a dokazuje, že Rick Astley nikdy nebyl žádný instantní zázrak vyprodukovaný slavnou producentskou továrnou na hity. Sedmapadesátiletý zpěvák servíruje hudbu, jakou jsme od něj zatím neslyšeli. Inspiruje se americkým soulem, Motownem, vzdává hold ikonám jako Otis Redding, Bill Withers nebo Marvin Gaye, zároveň se mu daří držet v sobě určitý klukovský zápal a rozpustilou image. Což je nakonec to hlavní, co novinku propojuje se zbytkem Astleyho diskografie, protože místy není poznat jako skladatel ani jako zpěvák. V úvodu Never Gonna Stop se přímo vtírá otázka: „TOHLE že je Astley?“
Zpěvák album nahrál ve svém domácím studiu a sám si je produkoval, což jen dokazuje, jak dobře se jako elév ve studiích SAW kdysi zaučil. Are We There Yet? má dotaženou produkci a košatý zvuk. Astley se tu snažil pochytit všechny barvy klasického soulu. Podařilo se mu to tak napůl, stále se drží striktně „rádiového“ mustru. Nasadí střední tempo a jede. Všechny skladby se stopáží motají okolo tří a půl minut, jak podle učebnice mainstreamu (bezpochyby další věc vštěpená SAW), což je s klasickým soulem trochu v rozporu. Žádné instrumentální plochy s dechy a orchestrem ani předehry se nekonají, ale to je tak všechno, co Astley z ducha či atmosféry Motownu na svou desku nedokázal dostat.
Příklonu k žánru samozřejmě hodně pomáhají klasické aranže jako klavír, backvokály, místy gospel nebo decentní retro efekty, to všechno by ale bylo k ničemu, kdyby nefungoval zpěv. Astley si dává záležet, dotahuje melodiku, frázování, nebojí se zaběhnout i do falzetu a působí zkrátka jako rozený soulman.
Are We There Yet? je popová deska, ale natočená s absolutní tvůrčí a producentskou svobodou. Astleyho před několika lety během turné okouzlila Amerika a řekl si, že v tom duchu natočí další album. Dokázal to s nečekanou suverenitou, je znát, že dokáže odposlouchat od klasiků žánru to zásadní, proč se ještě dnes hrají, a pak si to podat po svém. S jeho starším repertoárem je to nesrovnatelné, tuplem se slavnými hity. Jenže právě to je na Astleym sympatické. Že neždíme původní slávu, ale hraje si, co má rád a co ho baví. Pochopitelně, podle pravidel šoubyznysu už jednou hrál a raději unaveně položil kariéru, než aby v tom pokračoval. Není divu, že po svém návratu se chce na deskách dál rozvíjet. I když asi tuší, že na koncerty mu lidi budou nadále chodit hlavně kvůli Never Gonna Give You Up.
Verdikt: 78%
Hezký důstojný pop vycházející ze soulu. Astley se hlásí ke klasikům žánru a v domácím studiu dokázal natočit plnohodnotnou žánrovou desku, jejíž poslech trochu kazí jen šablonovitá struktura a stopáž skladeb a monotónní tempo.