Nadsázka se jich drží dodnes. Na evropském turné, v rámci nějž zahrají 7. června v pražském Lucerna Music Baru, chtějí otestovat nový materiál, který ještě nikdo neslyšel, prozrazuje kytarista, zpěvák a hlavní skladatel Jack McEwan.
Zdravím, Jacku, točíme tenhle rozhovor jen pár dní před začátkem evropského turné. Jedete s poslední deskou Night Gnomes. Nervozita stoupá?
Vůbec, jsem v pohodě. Jsme zvyklí neustále hrát a být na cestách. Ale z Night Gnomes vlastně moc hrát nebudeme. Máme připravenou novou desku, kterou si na turné chceme trochu otestovat. Zahrajeme pár songů a uvidíme, jak budou na lidi fungovat. Je to trochu sázka do loterie, ale chceme to zkusit.
Jaké jsou nové songy?
Úplně jsme se nezměnili, ale teď hrajeme trochu tvrdší muziku. Protože poslední deska Night Gnomes byla hodně přístupná, hodně vstřícná, taková radio friendly. Teď chceme trochu provokovat. Nové věci jsou víc bláznivé, divné a hlavně tvrdší.
Máte blízko ke krajanům King Gizzard & The Lizard Wizard. Nejen žánrově, ale také trochu nasazením. Většinu hudby skládáte vy sám. Je pravda, že uděláte na desku třeba 60 songů, které pak vyhodíte?
Ano, to je naprostá pravda. Většinu času trávím ve svém DIY studiu doma. Neposlouchám nikoho a nic a jen si hraju na kytaru. Snažím se napsat jeden song denně. Protože většinu věcí vyhazuju, ke konci týdne mám tak tři slušné skladby. A tak pokračuji dál, až mi na konci měsíce zůstanou asi dvě písně, které si zaslouží být na desce. V poslední době chodím víc mezi lidi a sportovat, abych měl trochu jinou inspiraci. A taky se těším na turné, protože budu mezi novými lidmi, získám nové zážitky a zkušenosti, spoustu nové inspirace.
Jak je možné skládat v takovém tempu?
To je naprostý základ. Mám rád, když skladby fungují dohromady jako jeden celek. Kdybych se jimi zabýval několik týdnů, tak se mi to všechno rozpadne pod rukama. Většina věcí Psychedelic Porn Crumpets vznikla za jeden den. I nahrávání každé písně stihneme v jednom dni. Žádné velké přemýšlení, pár riffů, melodií a hotovo.
Rozumím, je nutné to udělat jedním tahem…
Přesně tak. Kdyby to tak nebylo, kdybych nad tím moc přemýšlel, jenom bych to zhoršil. Výsledek by nestál za nic.
Studoval jste grafický design. Projevuje se to nějak v přístupu k hudbě?
Hodně. Z grafického designu se řídím jedním základním pravidlem: to nejlepší, co můžete udělat se svým výtvorem, je ho zahodit. Vůbec se nebát a prostě ty věci vyhazovat. Dostali jsme třeba ve škole úkol vymyslet co nejvíc způsobů, jak zabít kočku. Prvních dvacet třicet způsobů máte ihned, ale u padesátého už to vyžaduje víc přemýšlení. Takhle nějak přistupuji i k hudbě. Neustále skládám a neustále výsledky vyhazuji. Po nějakém čase vidím, že se někam dostávám a že mě to posouvá.
Jak potom vnímáte starší materiál Psychedelic Porn Crumpets?
Nejstarší materiál? Hrozná sračka, haha. Když jsem to skládal, bylo to to nejlepší, čeho jsem byl schopen a měl jsem z toho radost. Ale teď je to všechno cringe. Ale trochu jsem se vyvinul jako autor, a čím novější materiál, tím víc jsem schopný ho poslouchat i s odstupem času. Chtěl bych se dostat na úroveň, kdy mi naše hudba bude připadat poslouchatelná třeba i za deset let.
Celou dobu ale zůstáváte DIY. Děláte to doma v podstatě na koleni…
Jo, občas si říkám, jestli bychom ty věci neměli dělat trochu víc profi, s nějakou lepší produkcí, ale pak se na to vždycky vykašlu. Myslím, že pro naši garážovou muziku je to tak lepší. Rád bych se dostal do bodu, kdy budu stoprocentně spokojený se zvukem, který si vytvoříme sami od sebe. Ale je to věda. Občas mi někdo řekne třeba „vaše první album je zvukově nejlepší“. To mě obvykle nepotěší, protože netuším, jak se nám to tehdy povedlo.
Vaše přelomové album je Shyga! The Sunlight Mound z roku 2021. Jak těžké bylo na něj navázat? Pokud jste něco takového vůbec chtěli.
Postrčilo nás trochu do světa, ale pořád je to lo-fi album. Dokonce bych řekl, že je zvukově nejblbější. Jak jsme na něj navázali? Nijak. Každé album je záznam momentální doby, ten zvuk je vždycky momentální příchuť, kterou neumíme namíchat znovu. Navíc Shyga vznikalo v době covidu, takže jsou za ním dva roky práce. Tolik času ani nechceme práci na desce věnovat. Byla by asi legrace pracovat na desce třeba deset let, ale to by na nás mezitím všichni zapomněli, haha.
Nikdy jste se netajili tím, že máte blízko k drogám. Vlastně to vzhledem k psychedelické hudbě Psychedelic Porn Crumpets dává i celkem smysl. Jak to máte teď? Je pravda, že vy osobně jste se drog vzdal?
Jo, kdybych si dal ještě jednoho tripa, tak mi uletí hlava. Ne že bych bral drogy denně nebo že bych potřeboval na odvykačku, ale taky jsem se jim nikdy nebránil. V Austrálii byly navíc drogy všude. Ale teď mám celkem čistou hlavu. Je mi 30 a už to tolik nepotřebuju. I když v Berlíně by mi možná řekli, že jsem měkkota.
Jaké to je hrát hudbu Psychedelic Porn Crumpets s čistou hlavou? Některé skladby jsou hodně divné, hudebně i textově. Znějí, jako že se může stát cokoli. A ty drogy jsou v nich cítit.
Haha, někdy je to zvláštní hrát starší song. Říkám si, jak jsme tohle mohli proboha napsat? Některé songy jsou navíc takové textové deníčky bizarností, co se nám pod vlivem drog děly. Proto i ty názvy jsou takový ujetý. Teď jsme dospělejší, něco na tom je, nad hudbou víc přemýšlet za sebe, ne se nechat jen vést drogami.
Je pravda, že Psychedelic Porn Crumpets začali jako školní projekt?
Naprosto. Celé to začalo jako vtip. V rámci studia grafického designu jsme dostali za úkol vytvořit identitu nějakého brandu, ať už by to byla nějaká firma, festival, televizní kanál a podobně. Vybrali jsme si, že vytvoříme brand kapely. Někdy v té době jsem začal poslouchat Tame Impala, tam jsem se nějak inspiroval. Psychedelic rock je mimochodem také hrozná pitomost. Řekl jsem si, že to bude psychedelic punk rock, který bude mít ten nejstupidnější název na světě. Vytvořil jsem logo, plakáty a všechno. A pak přišel lektor, jestli máme k tomu i hudbu. To mě nejdřív vůbec nenapadlo. Hrával jsem v kapelách, tak jsem rychle napsal pár songů. A pak mi kámoš říká, že ta hudba je lepší než celý ten projekt. Měl pravdu, ten projekt byl vlastně hrozná sračka. Tak to celé začalo.
Kapela, která začala jako úkol do školy, patří mezi nejzajímavější kapely australské kytarové scény…
To je docela štěstí, co? Nic jsme neočekávali, nic neplánovali, byla to celou dobu taková legrace. A večírek. Celých těch skoro deset let. Teď by se mi líbilo, kdyby nás to mohlo do budoucna uživit, a to alespoň dalších deset let.
Je snaha to brát celé vážně a dělat „skutečnou profesionální kapelu“ ta správná cesta? Kouzlo Psychedelic Porn Crumpets spočívá právě v té nadsázce a nevyzpytatelnosti, nebo ne?
Stoprocentně. Teď jsem do toho asi hodně ponořený, možná nad tím přemýšlím až příliš. Momentálně nemám odpověď, kde je ta správná cesta. Hudbu budu brát smrtelně vážně jako doposud, i když to tak třeba nevypadá. A pořád budu psát jeden song za den. Ale ani tak kámoše z King Gizzard nedoženu, to se prostě nedá, haha.
Když už jste zmínil King Gizzard… Co se to u vás v Austrálii děje, že tam máte takové kapely?
To je jednoduché. Samozřejmě nic nevzniklo na zelené louce. Jsou to všechno produkty dost aktivních scén. Třeba ta v Perthu je teď hodně živá. Máme tu spoustu zajímavých kapel.
Koho byste z tamní scény ještě doporučil?
The Lazy Eyes ze Sydney rozhodně. A Hector Morlet od nás z Perthu. To si dejte. Koukněte na to a uvidíme se v Praze!
Seznamte se
Psychedelic Porn Crumpets už několik let patří mezi nejžhavější zboží současné psychedelic/garage scény, a to přitom vznikli v australském Perthu teprve v roce 2014. Naživo ale nehrají zasněnou psychedelii, jejich koncerty bývají divoké a o moshpit není nouze. Ve středu 7. června se o tom přesvědčí i pražský klub Lucerna Music Bar, kam přivezou stále čerstvé album Night Gnomes (2022) i hity ze starší přelomové desky Shyga! The Sunlight Mound (2021).