Rozhovor s londýnskou zpěvačkou, skladatelkou a výtvarnicí Danou Margolin se odehrál ve dvou dějstvích. Během prvního jí neustále vypadával hlas, Porridge Radio zrovna svištěli francouzskou dálnicí a jejich dodávka se zdála být rychlejší než telefonní signál. V druhém aktu už Margolin seděla v zákulisí festivalu Les Rockomotives u městečka Vendôme, v ruce držela hrnek s čajem.
Poprvé jsme se neslyšeli, teď jsem to málem nestihl. Ztratil jsem se v lesoparku.
V jakém lesoparku?
Tady na Highgate je velký park a les. Špatně jsme odbočili a vyšli stejnou branou, jakou jsme vešli.
Aha, vy myslíte Highgate Wood! Po posledním rozchodu mě tam vzal náš manažer, aby mě trochu rozptýlil, což od něj bylo velmi milé. Je to tam fakt krásný. Jste skoro uprostřed Londýna, všude kolem stromy. Člověk má pocit, že je někde na venkově. Navíc je ten park obří. Když se člověk ve městě, jako je Londýn, na chvíli zastaví, skoro ho ten moment pohltí. Vy jste v Londýně? Co děláte v Londýně?
Přijel jsem na koncert The Cure, o kterých jsem chtěl s vámi taky mluvit. Jejich písně bývají těžké, plné melancholie, často i temné. Většinou ale obsahují odlesk světla, zvrat k lepšímu nebo alespoň kapku sarkasmu. Zmar nikdy není definitivní. Což cítím i z tvorby Porridge Radio. Například vaše aktuální album končí písní I’m Sick of the Blues.
To je zvláštní, jak nás lidi pořád srovnávají s The Cure.
Pořád?
No jasně. Je to určitě nejčastější srovnání, které slýchám.
Jaký k nim tedy máte vztah?
Během dospívání jsem je poslouchala hodně. Vlastně jsem byla velká, opravdu velká fanynka. A pořád je považuju za jednu z těch mála kapel, které jsou obrovsky slavné a zároveň opravdu inspirující. Pravdou ale taky je, že jsem od nich nic asi tak deset let nepustila. Teď jsem vlastně slyšela nový singl A Fragile Thing, ten je super.
Deset let, to je déle, než Porridge Radio existují.
No právě. The Cure mají v mém srdci pořád místo, ale není to tak, že bych o nich přemýšlela. Asi jsou prostě někde uvnitř mě. Přesto nás s nimi pořád někdo srovnává. Každopádně to beru jako kompliment a souhlasím, že jistá podobnost tam být může.
Clouds in the Sky They Will Always Be There for Me je vaše čtvrté album. Snažili jste se k nahrávání přistoupit jinak? Možná abyste se vyhnuli rutině?
Pro nás to byla úplně nová zkušenost. Poprvé jsme všechno nahrávali naživo, všichni najednou. Nastěhovali jsme se do studia, kde jsme měsíc společně pracovali na desce. Žili jsme spolu, vařili jsme spolu, leželi jsme v hudbě od rána do večera. Ty písně jsem psala poslední tři roky, devět měsíců jsme je aranžovali, hráli na koncertech, zjišťovali, co zvládnou. Nejtěžší vlastně bylo nahrát je tak, jak jsme je do studia přivezli.
Proč jste nahrávali v Somersetu? To je hodně zvláštní kus Anglie.
Žije tam náš producent Dom Monks, takže to byla jeho volba. Pracuje ve studiu Real World, které je na úžasném místě prakticky mimo civilizaci. Chtěli jsme zmizet. Vypadnout z Londýna a trávit čas jen ve studiu, abychom se mohli do nahrávání naplno ponořit. Bylo skvělé se vyvázat z denní rutiny, kompletně se soustředit na hudbu.
Dobře, proč jste si tedy vybrali producenta Doma Monkse? Vím, že nahrával například živé album Nicka Cavea v Alexander Palace během pandemie.
Dom je vynikající producent. Jeho filozofií je co nejvěrněji zachytit daný moment. Tlačil nás, abychom zachytili emoci okamžiku, abychom se řídili instinkty. Chtěl, abychom sami sobě věřili, že to celé dokážeme nahrát naživo. Během měsíce nás přesvědčil, že právě tenhle pocit je důležité vepsat na desku. A myslím, že měl pravdu.
Co jste se od něj naučila?
Naučil mě trpělivosti. Naučil mě věřit v naše písně a nechat je plynout tam, kam samy potřebují. Naučil mě riskovat.
Riskovat?
Riskovat, když máte pocit, že skladbě něco chybí. Riskovat při škrtání částí, které tam nutně nemusí být. Nahrávání desky je jeden velký emocionální risk. Musíte naprosto věřit všem, se kterými na tom pracujete.
Název alba Clouds in the Sky They Will Always Be There for Me vychází z vyčerpání a vyhoření, které vás dostihlo po neustálém koncertování. Krajina kolem vás se neustále měnila, jedinou jistotou byly mraky nad hlavou. Jaké je to být zase na cestě?
Je skvělé být zpět na turné, miluju to. Cestuju s nejbližšími kamarády na místa, kde jsem nikdy nebyla, a společně hrajeme hudbu. Teď mám pocit, že je to nejdůležitější věc v mém životě.
V nedávných rozhovorech jste ale mluvila o vystřízlivění a rozčarování z fungování hudebního průmyslu.
Existuje spousta skvělých kapel, spousta skvělých klubů a možností, jak zahrát skvělý koncert. Ale byznysová strana hudby není moc inspirativní prostředí, spíš krysí závod. Jezdit turné je neskutečně drahé, pro kapely našeho střihu je náročný skončit i na nule. Honoráře se od 90. let nezměnily a náklady každý rok rostou. O tom, že streamingové služby kapelám neplatí, nemá cenu mluvit.
Kde tedy berete peníze? Měl jsem za to, že koncertování je jedna z mála cest, jak dnes v hudbě něco vydělat.
Nějak to splácáte dohromady. Tvrdě makáte a dáte to dohromady z různých zdrojů. Jde to, ale je to dřina.
Dobře. Když se vrátíme úplně na začátek, kdy jste si uvědomila, že rozumíte jazyku hudby? Kdy jste si uvědomila, že byste tím jazykem chtěla mluvit?
Od té doby, co jsem slyšela první píseň. Vždycky jsem hudbu naprosto milovala, vždycky jsem psala písničky. Dokonce i předtím, než jsem začala na cokoli hrát. Obrážela jsem koncerty, u nás doma vždycky něco hrálo.
Kdy jste napsala svoji první píseň?
Jako batole. Klopýtám sem a tam a vymýšlím si písničky celý svůj život.
Seznamte se
Dana Margolin (*1993) vyrůstala na předměstí severozápadního Londýna, načež se v 19 letech přestěhovala do Brightonu, kde nastoupila na vysokou školu. Kromě hudby se věnuje také výtvarnému umění, její práce je k vidění například na webu www.danamargolin.art.
Porridge Radio vznikli v roce 2015 poté, co Margolin v Brightonu potkala klávesistku Georgie Stott, bubeníka Sama Yardleyho a basistku Maddie Ryall, ta však loni soubor opustila. Pocity chůze po táhlých plážích a pohledů do nekonečných horizontů se propsaly do rané tvorby kapely, v novějších písních lze slyšet ševel a špinavost Londýna, kam se Margolin před šesti lety vrátila.
Porridge Radio vydali několik EP a letos v říjnu čtvrtou řadovou desku s názvem Clouds in the Sky They Will Always Be There for Me. K nám se vrátí 11. prosince, kdy zahrají v pražském klubu Futurum.