„Celá ta deska je založena na práci s popovými melodiemi,“ vysvětluje mi zpěvák a hlavní autor písniček. Vzhledem k tomu, že nás několik let pojí přátelství, ponechávám v textu tykání.
Jako první singl jste vydali písničku Dalších 30 dnů, která je svým způsobem velká a rozmáchlá…
My to takhle máme rádi, takzvané údery na první, to už se dnes málo dělá… Na rozmáchlost nás prostě užije. Mělo to být něco, co značí změnu, například tam není skoro žádný backbeat a vše je postavené na sborových vokálech.
Jak je to vůbec s vaší kapelou? Sami v tiskové zprávě píšete něco o fluidní sestavě.
Já to beru jako dobrou věc – že se můžeme svým způsobem nafukovat nebo zmenšovat a odehrávat dost rozdílné koncerty v různých sestavách. Terka (Tereza Pecháčková – klávesistka) s námi teď nemohla moc hrát, protože byla doma s dítětem, ale nebylo to, jako by s kapelou skončila. Naopak je pořád součástí party a na desce zpívá. Klávesy dnes pevně opanoval Štěpán Růžička.
A jak to je při takovém modelu se skládáním?
Většinu dělám já. Na první nahrávce skladbou přispěl Jiří Polák a Jakub Chaba. Teď jsme sice pracovali všichni ve zkušebně, ale většinou jsem prostě přinesl sloku, refrén nebo kompletní skladbu v Logicu. Například ale píseň metaverzum vznikla přímo ve zkušebně z basového riffu, takže i to se dělo. Většinou jsem ale všechny udolal manickou energií, takže neměli čas na to dodávat vlastní písničky. Mám takový defekt, že za vším chci vidět celistvý výsledek. Obě desky mají nějakou spojovací ideu, každý klip má jasný koncept. V případě našeho prvního videoklipu Voblak je základní myšlenka jednoduchá, ale zároveň mnohoznačná. Další singl Monstrproces jde ještě dál – samotná forma už je hra s divákem, což mě na tom tedy baví. Ten například vymyslela a zrežírovala úžasná umělkyně Johana Střížková. Nový klip dalších 30 dnů jenom pokračuje ve stejné tradici.
Kde bereš inspiraci? Přece jen třeba ty texty jsou hodně osobní.
Jsou osobní, ale není to tak, že by to všechno bylo doslova o tom, co se mi konkrétně stalo. Může to být nějaká role. Prožiješ nějaký pocit, zažiješ nějakou situaci, ale nemusíš ji popsat přesně, jak se stala, ale můžeš si ten příběh nějak postavit, zveličit anebo ho poslat úplně jinam… Například písnička Vodřený kolena je o zážitku, kdy jsem si šel k psychiatrovi poprvé v životě pro antidepresiva. Jel jsem autobusem 124 a poslouchal novou desku od Kanyeho Westa. To je ten základní příběh. Celá situace mi přišla taková lidsky komická a na tom jsem pak stavěl písničku. Koukal jsem se i dál do budoucna a vytvořil jsem ze sebe někoho jiného. Byl to takový jiný mentální svět, hlavní protagonista nemusí mít nutně moje vlastnosti, což mi připadá hodně osvobozující.
A co ten obal? Mně osobně přijde dost strašný – jsi tam ty nahatý ve vaně – jedná se o nějaký narcismus?
Děkujeme. Grafiku obalu dělala moje žena Kateřina, fotku stvořil Martin Nouza. My jsme o přebalu měli v kapele velké diskuze a nakonec to prošlo až za cenu nějakých mentálních šrámů. Ta fotka vznikla ve Zlíně po koncertě, vyfocená je na analog a mně přijde, že to vystihuje zase nějakou sjednocující linku celého alba – je to ten moment – krásnej moment – cítíš se hezky a zároveň trochu hloupě a o tom je vlastně ta deska i moje prožívání toho, co je to být aktérem v hudební sféře. Když děláš hudbu, skládáš písničky a baví tě to, tak ti ale stejně někde v pozadí najíždí starý dobrý „imposter syndrom“. Připadá mi, že i ta deska je taková odhalující, nemažu se tam s tím, že bych něco skrýval… Princip je nestydět se za nic, co děláš… A druhou rovinou je ta popová odhalenost. Že dneska si všichni dělají promo fotky někde na Bali, tuzemští popoví interpreti tam jezdí a fotí se tam a používají to na sociálních sítích 24/7 a mně přišlo příhodný dát si na obal přirozenou nahou fotku ze Zlína – nebudu ze sebe dělat někoho, kdo nejsem.
Já jsem byl na poslechovce. Když jste pouštěli, připadal jsi mi dost nervózní, mnohem víc než třeba před koncertem…
Samozřejmě že jsem byl víc nervózní! Koncert je performance, kde se dostaneš do písniček a prožiješ je. Co ale dělat na poslechovce? Stát a koukat, jak lidi poslouchají tvoje experimentální výlevy, že nechceš být mužem? Mimochodem při pouštění blízkým je tohle místo na desce, kde často naschvál zakašlu, aby to lehce zaniklo. Nicméně je to tam v rámci narativu naprosto správně. Na té poslechovce jde taky o to, že intenzivně vnímáš, kolik jsme do toho jako kapela vrazili – peníze, emoce, čas, cit a pak to pustíš na půlhodinku do lidí a je to. Je to adrenalin, ale stejně budu radši preferovat koncerty.
„Až konečně procitnu z vlastních myšlenek o konci světa, vezmu holky na vejlet“ to je kus textu, který mě zaujal a líbil se mi pro ten až apokalyptický romantismus. Z tvých textů cítím trochu odkaz na legendární Mňágu a Žďorp. I když celá ta deska je vlastně hodně žánrově rozkročená – chvíli romantické kytary a chvíli až nějaké techno…
Děkuju, já jsem polichocen – snažím se navazovat na nějakou tradici českých textů, ale zároveň reflektovat to, co poslouchám právě teď, což je převážně dobrý zahraniční pop. Deska Caroline Polachek (Desire, I Want to Turn Into You), to je absolutní krása, co dokázala, vycházím z toho, kam se současný pop vyvíjí. A třeba Polachek má na té desce každou písničku v jiném žánru – tady je bosa nova, tady totální house nebo uk garage a mě to baví a přijde mi, že to se teď děje a to jsme my – já chci hrát všechno! Krásně jsme se v tomhle ohledu shodli s oběma producenty Tomášem Tkáčem (něco něco) a Tomášem Havlenem (post-hudba). Tomáš Havlen například naprogramoval ty parádní breakbeatové bicí ve Vodřených kolenech.
Pražský křest bude 18. 5. v Bike Jesus. Jako hosty jste si pozvali Cold Cold Nights. Co chystáte?
Všechny bych chtěl pozvat – bude to intenzivní a moc se na to těšíme. Navíc specifikum toho křtu podle mě bude, že obě kapely mají v sobě takové to „partovství“. Na Cold Cold Nights se mi líbí, jak naživo hrají v kruhu a vnímají se. No a byť jsem celý tenhle rozhovor mluvil hlavně o sobě, tak se těším, jak tam budeme na pódiu celá kapela kamarádů a prožijeme si všechny ty velký refrény pěkně společně.
Seznamte se
Kapela vznikla na svatbě hlavní tváře a zpěváka Zdeňka Lichnovského. Z jednorázové akce „k tancování“ se časem stala skutečná skupina, ve které jsou kromě Zdeňka Martin Nouza, Jakub Chaba, Štěpán Růžička, Jiří Polák a Tereza Pecháčková. Hned ze začátku se spojili s labelem Divnosti, kde vydali debutovou nahrávku Kam chceš jít, když nejlíp je tady. V českých textech kombinují patos a nadsázku a jak debut, tak aktuální album Je krásný se vyznačují žánrovou pestrostí. „Hlavní jsou písničky,“ říká sám Lichnovský.