Jelikož vesnička, ve které Nikola žije, je nedaleko obce, ve které bydlím já, dohodli jsme se, že se u mě staví a trochu zabilancujeme. Sešli jsme se během jednoho sychravého listopadového podvečera. U čaje jsme s Nikolou vedli velmi otevřený, i když možná trochu smutný rozhovor. Posuďte sami.
Začal bych asi tím, že poslední album Tos posrals vyšlo už před čtyřmi lety. Mezitím se stala spousta věcí včetně pandemie a tvého těhotenství. Tak se chci zeptat, kde je Nikola Mucha dnes?
Ve všední dny mám někdy pocit, že jsem pořád někde v pandemii. Zůstali jsme na venkově, kam jsme se tehdy uchýlili, a manžel se rozhodl, že se vlastně už do města vrátit nechce. Bydlíme ve vesnici, kde žije sto obyvatel a autobus se tam jezdí jenom otočit. Jediné kamarády tam mám mezi dětmi. Nechci se stavět do pozice někoho, kdo kafrá a nic nedělá. Občas tam nějaká akce proběhne, třeba zpívání pod stromečkem a podobně. Také jsem se tam pokusila o školu hraní na ukulele pro děti, ale podařilo se to pouze jednou. Potom děcka začala chodit třeba s tím „ségra říkala, že se na to nehraje trsátkem“ nebo „ségra říkala, že nás to učíš blbě“. Tak to skončilo.
Takže nezdar…
Prostě jsem se tam o něco snažila, ale u nás je to úplný zapomenutý údolí, kde se fakt nic nedá, když nemáš traktor, tak jsi úplně out. Zároveň jsem si ale myslela, že mi ta odluka od města dá nějaký větší prostor pro tvorbu. Ale jednak mám ADHD, takže mám problém s organizací času, a se dvěma malýma dětma se to dělá i tak dost blbě. A taky furt nemám nějakou zkušebnu, po který prahnu celý život, nějakej takovej svůj koutek odříznutej od zbytku rodiny, kam bych si mohla večer zalézt, dát si cigáro a hrát. Takže se mně vlastně už čtyři roky kupí něco, co ani nejsou hudební motivy, už jsou to fakt jenom slova, který si stíhám nějak zapsat, nebo útržky melodií. Odchod na venkov a mateřství mě docela semlely, obraly o nějaký ty vidiny smyslu toho, co dělám, a jestli to ještě umím. Hele, ale ona ze mě možná mluví i depka z podzimu a zimy. Jsem z těch pochmurných kulis docela melancholická a smutná. Když se nám ale s kapelou na soustředění z těch útržků podařilo něco málo splácat a udělat pár písniček, tak to pro mě bylo výživný a vlastně se mi i vrátila chuť tvořit.
Odráží se ta melancholie, kterou v současné době procházíš, ve tvé aktuální tvorbě? V těch, jak říkáš útržcích, z nichž s kapelou dáváte dohromady nové písničky?
To ne, já prostě nechci být další uspávačka hadů, která bude zpívat o svých niterních bolístkách. Navíc mám pocit, že svět je plnej smutnejch písniček. Dokonce jsem četla o nějakým průzkumu, který prokázal, že za posledních dvacet let vzniklo mnohem více mollových skladeb než dřív. Pro mě je hlavním impulsem pro tvorbu humor. Ale je pravda, že ten se někdy těžko hledá. Někdy, třeba když čtrnáct dní nekoncertujeme, jsem z toho všeho tak zblblá, že získávám pocit, že už si z toho dělat srandu ani neumím. Potom se to ale s každým dalším koncertem zase nahodí a opět mám pocit, že je to jakože dobrý, že je všechno v pořádku.
A bez koncertů?
Teď mám ale před sebou asi tři měsíce, kdy jich bude fakt málo, a úplně se děsím, že je to zrovna v tomhletom šedivým období, kdy se toho venku moc dělat nedá a kdy je člověk prostě zavřenej doma. Takže mě to nutí přemýšlet nad tím, co vlastně budu dělat dál, nebo co jinýho vlastně můžu dělat? Já, když jsem začínala s kapelou, jsem byla docela, když to řeknu blbě, sociální případ, byla jsem svobodná matka a žila z příspěvku na bydlení. Ta kapela mě v podstatě vytáhla z docela velkých sraček. Začala jsem vydělávat nějaké peníze a bylo to dobrý. Ale teď se bojím, a hodně poslední dobou přemýšlím nad tím, co jinýho bych vlastně mohla dělat, protože si plně uvědomuju, že hudba není bezedná nádoba a už dávno sama sebe vykrádá. Trh je přesycen a fakt, že jsem poslední desku vydala před čtyřmi lety, mě přestal tížit. Když vidím, kolik hudebníků z bůhvíjak úchylných pohnutek zahlcuje svět další a další nezajímavou muzikou, tak si myslím, že jeden hit za pět let bohatě stačí. Maturitu mám, a protože jsem tíhla k jazykům, šla jsem i na vysokou na francouzštinu. Ale tu jsem nedodělala, protože tehdy byla Johanka malá a rozpadl se mi vztah. Tak přemýšlím, jestli zase nenaskočím na ten ujetej vlak studia jazyků, protože to mi ve škole vždycky šlo.
Já ti rozumím a vlastně ty tvoje myšlenky chápu. Ale přece jen, nedokážu si tě představit jako učitelku jazyků nebo něco podobného. Muzika k tobě prostě patří…
Hele, samozřejmě by tam muzika zůstala, ale jaksi mě začíná dráždit pocit, že bych na tom měla být existenčně závislá. Navíc mě začíná deptat, že už to není jen o té muzice, ale že úspěšnej může být jen ten, kdo ovládá sociální sítě. Že nestačí mít jen ten produkt, ale že ho musíš umět prodat. Takže jsem třeba měla schůzku s holkou, která mi řekla něco o tom, jak funguje Instagram, a začaly jsme tam dávat nějaký videa, takový srandy, a ten feed trochu zpestřovat. A co mám na tom Facebooku? Když tam opakuješ pořád dokola stejnou fotku, tak to ty lidi přestane bavit. Když tam ale nasázíš pár nějakých vtipných obrázků, tak ti sledovanost naskočí. A já se děsím toho, že to člověk musí dělat takhle a vlastně se lidem podbízet. Ale chápu, že to tak dneska je a že to je jen na mně. Já jsem teď byla na koncertě Katarzie, kterou hodně sleduju a moc jí fandím, protože ona ušla obrovský kus cesty. V mých očích je fakt úspěšná muzikantka. Ale také vidím, jaký tým lidí má kolem sebe a za sebou a jak tou muzikou žije každej den. A já jsem teď třeba čtrnáct dní nesáhla na kytaru a úplně se stydím říkat si muzikant. Proč to říkám? Prostě jsem pochopila, že nejde jen o to pouze hrát. Že prostě musím změnit přístup.
Jasně, tak to dneska je. Nejde jen o vydávání alb a hraní. Na druhou stranu, pokud mám dobré informace, tak jediný klip, který jste k poslednímu albu udělali, byl k písničce #MeToo. Když si uvědomíš, že už to jsou čtyři roky, a přesto těch koncertů opravdu nemáte málo, tak to není tak špatné, ne?
Máš to dobře nastudovaný. A máš pravdu, my máme to štěstí, že hrajeme pořád, když teda pominu letošní zimu. Myslím, že v tom je asi síla naší kapely. My si říkáme dělníci hudby, protože my si fakt všechno poctivě objezdíme a tím si pořád možná zachováváme jakousi lidovost. Nefungujeme na té bázi nová deska a ucelený turné po větších městech. A možná i proto na naše koncerty lidi pořád chodí. Třeba v Jaroměři na nás bylo 120 lidí. Já nevím, jestli by v Jaroměři přišlo 120 lidí třeba na tu zmíněnou Katarzii, ať je jakkoli výborná, nebo jestli by tam vůbec jela zahrát. Ale současně si uvědomuju, že kdybychom čekali s vydáním něčeho nového až na nové album, tak se totálně zahrabeme.
Takže bude novinka?
Teď točíme klip na píseň Kokskar, která už je na světě dlouho. Napsala jsme ji už asi před dvěma lety a dodělávala, myslím, těhotná. Písnička je nahraná, natočíme klip a šup s tím do lidí. Takže je to ten marketing? Asi ano. A aby se něco dělo a abychom nějak uzavřeli to desetileté období kapely, tak jsme se rozhodli vydat živák. Bestofku, která vznikne z nahrávek pořízených v listopadu loňského roku na koncertech v Brně na Flédě a v Praze v Paláci Akropolis. Já si osobně myslím, že to, jak to hrajeme naživo, je stejně asi nejlepší. Ztotožňuji se s tím víc než s těma čtyřma vydanýma deskama. Ideálně by to mělo být dvojalbum. Všechno to ale bude strašně drahý, tak jsme se rozhodli vydat na tenký led a na vydání živáku vybrat prostředky na Doniu. Nevím, jestli jsme si ale nevzali moc velký sousto, jestli jsem to nepřepískla, když jsem tam ťukla tu čtverku a namísto 300 000,– cílovou částku nastavila na 400 000,–. Nicméně to Donio je docela milostivý v tom, že nemusíš splnit celou cílovou částku. Tak se modlíme, ať se vybere co nejvíc a ať ze sebe neuděláme úplný šašky. Na druhou stranu to však vnímám i trošku jako ukazatel toho, jak si vlastně dneska stojíme. A i to Donio nás nutí se trochu posunout v tom marketingu na sítích, ve kterém jsme myslím trochu zaspali dobu.
Chtěl jsem se původně zeptat, jestli tě koncerty, na kterých vlastně už čtyři roky hrajete to samé ze čtyř vydaných alb, stále uspokojují. Ale z toho, co jsi již řekla, je asi jasné, že ano…
Už se mě na to ptalo víc lidí, jestli mě to pořád baví, když je to furt stejný. A já vím, že to furt stejný není. Máme třeba novýho basáka. Na posledních dvou koncertech jsem měla in eary, což je pro mě teda velkej zlom. Jednou jsem to zkoušela, myslím na křtu Nány v Akropolis. Měla jsem to půjčený od Davida Kollera a vůbec mi to nesedlo. Asi po čtvrté písničce jsem to vyškubla z uší. No a teď jsem to vydržela dva koncerty a musím říct, že se s nimi fakt cítím jako zpěvačka, že opravdu zpívám, slyším se a nevyvíjím přebytečnou energii na to, abych se slyšela. Což já jinak hodně dělám, kolikrát vlastně ani nezpívám, ale hulákám. A to já nechci, protože nejsme žádná hardcoreová kapela, že jo. Vymyslela jsem si tam melodický pasáže, který, když nejsou zazpívaný kvalitně, vyzní úplně strašně. Takže se pořád něco děje a pořád mě to baví. Taky když něco hrajeme tak často, tak to hrajeme fakt dobře.
Ještě mě zajímá, jestli se ze tvého pohledu v průběhu těch deseti let změnilo vnímání kapely. Od té sprosté holky, která se vtipným a leckdy kontroverzním způsobem strefuje nejen do chlapů, k vnímání té skvělé muziky, kterou pod těmi slovy hrajete. Prostě jestli lidi pořád ještě chodí na „chlapi sú kokoti“ a „mrdá mi v hlavě“ nebo už i na tu muziku jako takovou?
No myslím si, že ano. Nechci si úplně fandit, ale myslím, že třeba uvěřili, že dobře zpívám. Myslím, že hodně lidem došlo, že umím zpívat po vydání písničky Namaž mě máslem, kterou jsem, když jsem byla těhotná, otextovala pro Romana Holého a ve které zpívám. Taky už jsem několikrát slyšela, že na tu kytaru hraju čím dál líp, a to mě velmi těší. Ale zase, když hraješ #MeToo po stopadesáté, tak většinou, když teda nejsi úplně na plech, to nezkazíš. Pořád si ale myslím, že na koncertech je nejdůležitější ta autenticita, ten momentální prožitek. Že když koncert neodflákneš, dáš do toho všechno, ať již hraješ pro pět lidí, nebo pro 200, tak to je poznat. Ale určitě je pořád hodně těch, kteří nejdou úplně do hloubky textů a muziky a kteří si furt myslí, že jsem asi úplně blbá. Těžko říct, no.
Když jsme se spolu na tento rozhovor domlouvali, tak jsi mi napsala, že bys někdy ráda chtěla udělat rozhovor sama se sebou. Má se Nikola Mucha sama sebe na co zeptat a má si sama sobě co odpovědět?
Jo, to asi jo, akorát mám pocit, že ta témata by se často měnila. Někdy jsem veselá, většinou ráno jsem hodně veselá, ale jak se blíží ta tma, tak mě přepadají nějaký chmury. Ale jo, možná by takovej rozhovor mohl být zajímavej.
Tak já ti dám možnost položit si jednu otázku a odpovědět si na ni. Co ty na to?
Asi bych si položila otázku, která mě napadá často, a to proč se brněnským kapelám daří hůře prosazovat v prostoru českého showbyznysu. A odpověděla bych si, že si myslím, že je to tím, že jsme opravdu za takový outsidery. Zkrátka myslím si, že brněnská hudba je příliš komplikovaná. Ale zase si na nic nehraje a nepřetvařuje se do nějakýho líbiva. Já jsem nikdy neměla ambici vyprodávat stadiony a nemám ji ani dnes. Myslím si, že hudba, kterou dělám, není hudba pro masy a že příjemně naplněnej klub je značka ideál. Ale my jsme prostě z Brna, jsme jiní. Pořád mám pocit, že ten rybník je prostě plnej Prahy. Praha dominuje i sítím i festivalům. Já mám Brno ráda. Z Brna vzešly skvělý kapely – Ještě jsme se nedohodli, Ty syčáci Petra Váši, Budoár staré dámy. Ale všechno to jsou kapely, které se nikdy nestaly headlinery velkých festivalů. Možná je to jen pocit, ale myslím, že to prostě máme složitější.
Co naopak považuješ za vaši největší přednost?
Pořád za svoji největší přednost, navzdory trendům, považuji i to, že jsem holka. Podle mě to klučičí zpěváci mají hrozně těžký. Takže si myslím, že to, že jsem holka, i když vizuálně nejsem žádná bohyně, opravdu má význam. Proto je mi proti srsti trend té genderové vyváženosti, že všude musí být stejný počet chlapů a ženských. Jak toho chceš docílit, když těch ženských na scéně tolik není? Já to těm holkám samozřejmě přeju, ale pořád si považuju, že jsme v menšině. Už jsem to někde psala, že přestože patriarchát teď sice čím dál víc dostává na prdel, bychom si měly vážit toho, že jsme holky. Protože kdo ví, jak ta scéna bude vypadat za deset dvacet let. Že bychom měly být rády, že holka s kytarou prostě pořád ještě táhne. A navíc ještě sprostá holka, že jo.
Začali jsme docela depresivně. Tak abychom to zakončili nějak optimističtěji, zeptám se, co ti dělá v životě radost?
Samozřejmě děti. Rostou a otravujou čím dál míň. A ty výlety z vesnice do Brna. Největší radost mi teď dělá točená Plzeň, když se k ní dostanu, což se mi právě doma nedaří. Prostě mi dělá radost to, co normálně nemůžu mít pořád, co se mi stalo vzácným. Když to přirovnám k tomu pivu, tak když člověk bude mít pivnici u baráku a bude mít tu čepovanou Plzeň kdykoli k dispozici, tak mu to přestane být vzácné, přestane z toho mít radost. Takže proto mám teď raději Brno, když tam jezdím jen jako poloturistka, víc si ho užívám. A v neposlední řadě mi dělá radost moje kapela a ty koncerty, tedy když to není třikrát do týdne. Vlastně pořád hledám nějakou rovnováhu. Když je něčeho moc nebo naopak málo, tak jdu do nějakých propadů. Já prostě nevěřím, že člověk může být šťastnej permanentně. Všechno se to musí dávkovat, aby to člověk vůbec byl schopen rozpoznat. Kdyby byl šťastnej pořád, tak vlastně ani neví, že je šťastnej.