Krátce před tím, než jsme spolu měli hovořit, zveřejnil MonoNoen krátké video, v němž úsečně s nasazenou kapucí odpovídá reportérovi s popiskem: „MonoNeon a rozhovory, to k sobě nepasuje.“ Pro Headliner se ale tento baskytarista, který upoutá pozornost nejen zářivými barvami svého obleku, mile rozpovídal. O tom, jak s mámou a babičkou chodil nasávat hudbu na slavnou Beale Street, epicentrum blues a rokenrolu, i o spolupráci s Princem. 28. října vystoupí poprvé v Česku na jednodenním festivalu Mladí ladí fest.
Co turné? Všechno v pohodě?
Jo, dobrý.
V Paříži na váš koncert přišel Anthony Kiedis z Red Hot Chili Peppers, sympatická návštěva, ne?
No jo, stavil se na pár písniček. Potkali jsme se poprvé, znal jsem ho jen z doslechu. Od Flea, se kterým se znám líp. Potěšilo mě, že se stavil.
Před pár lety jste na konci svých videí zveřejnil své dva manifesty. První jste zakončil bodem „Odmítni všední představu, jak se staneš skvělým hudebníkem… JEN ŽIJ HUDBU!“ Vy jste po onom statusu skvělého hudebníka nikdy nebažil?
Právě že ano, ale v době, kdy vznikaly ony manifesty, jsem začínal být tou myšlenkou přehlcený. Už mě to zmáhalo. Zkoušel jsem dlouho různé věci, experimentoval s mikrotonalitou. Poslouchal jsem Johna Cage a další experimentální skladatele a snažil se být tak trochu jako oni. Chtěl jsem ale prostě jen žít hudbu, dělat své věci, dělat si, co chci. K napsání těch manifestů mě inspiroval dadaismus. Když jsem četl o dada a surrealismu, líbilo se mi, jak se tehdy formulovalo, čím mají ta umělecká hnutí být.
Flea na MonoNeona pěje ódy. Před dvěma lety spolu jamovali.
Co přesně vás zmáhalo?
Snaha držet krok s ostatními a vyrovnat se jim. Když jsem se s někým srovnával, připadalo mi to, jako bych si nasazoval masku. Občas se do toho kolotoče porovnávání zase chytím, ale spíše se mi daří držet kultivování vlastního stylu. Každý den se snažím něco dokázat. Ale v tom ohledu, co chci já sám. Posouvat se na vlastní cestě. Prostě se snažím jen zlepšovat a kultivovat svou věc.
Co ze všeho nejvíc vaši cestu nasměrovalo?
Vyrůstal jsem v Memphisu, domově blues. S mámou a babičkou jsem pořád chodil na Beale Street. Nejvíc mě ovlivnila rodina. Díky mámě a tetám jsem byl s hudbou v neustálém kontaktu. Kolem mě znělo hlavně blues a jižanský soul. Taky jsme chodili do kostela. Táta hrál na baskytaru třeba s Bar Kays, Rufusem Thomasem, Popsem Staplesem nebo s Mavis Staples a dalšími. Mám to muzikanství po něm. Babička taky pořád pouštěla nějaké nahrávky a já do nich třeba hrál na kytaru nebo bubnoval, na co se dalo. Nebylo to nic zvláštního, prostě jsem jen žil obklopen muzikou. Naprosto nenuceně. Když mě hlídal bratranec Johnny Morrow, který je už po smrti, taky to byl vždycky hudební zážitek. On byl varhaník v kostele, ale pouštěl mi hodně místních rapperů.
Díky hip hopu jste držitel Grammy – podílel jste se na albu King’s Disease. Konkrétně jste uveden jako spoluproducent skladby All Bad, ve které je hostem Anderson.Paak. Jaký máte k hip hopu vztah?
Jasně že mám rád hip hop, i ten k Memphisu patří. Vyrůstal jsem na oldschool věcech, jako jsou Three 6 Mafia a Gangsta Boo. Na Nasově desce jsem byl díky kamarádovi, trumpetistovi jménem Maurice Brown, který hraje s Andersonem.Paakem. Pozval mě do Paakova studia, kde jsem nahrával dvě věci – Anderson mi s nimi pomáhal. Takhle nějak se to semlelo.
Jaké je dnes hudební klima Memphisu? Koncerty bluesových legend už mají obvykle podtitul „naposledy“, teď se k nám zrovna přijel loučit Buddy Guy… Je i u vás znát, že končí další silná generace bluesmanů?
Guye jsem zrovna potkal na North Sea Jazz Festivalu. Šel přímo proti mně, málem jsem do něj vrazil. Říkal jsem si, hrome, to je Buddy Guy! Byl úplně v pohodě. Abych odpověděl na vaši otázku – Memphis bude hudbou žít vždycky, ale je to už hodně jiné. Když jdete na Beale Street, je to už úplně jiný zážitek. Chodíval jsem tam na Prestona Shannona nebo třeba na Little Jimmyho Kinga a další velikány. Už se to všechno tak trochu rozpustilo. Není na tom asi nic špatného, časy se mění, ale pro mě je to docela osobní. Už to není, jaké to bývalo. Ale pořád je tam dobře, stále zde najdete skvělé podhoubí a tréninkové hřiště pro začínající muzikanty.
Na čí koncerty si rád zajdete dnes?
Naposledy jsem byl v Memphisu na Steely Dan. Je to má asi nejoblíbenější kapela,
Donald Fagen je rozhodně jeden z mých nejmilejších skladatelů. Na ně jsem opravdu měl chuť vyrazit a posedět tam.
Již jste zmínil vliv, který na vás měla vaše babička. Jak si užívá, že je čas od času součástí vašich písní, do kterých zahrnujete její hlas i moudra?
Ona je pro mě první na světě, spolu s mámou jsou pevně v mém srdci. Vždy jsme byli my tři proti světu. Obě mě na mé cestě neskutečně podporovaly. Fandily mi s hudbou a se vším, podporovaly mě nejvíc ze všech. Pomáhají mi dodnes. Vozily mě na zkoušky a na zvukovky, staraly se, abych měl vše, co potřebuji na koncerty, a byl jsem šťastný. A i když třeba úplně nerozumí mé osobnosti nebo mým podivnostem a zvláštnosti, vždy tu byly pro mě. Mámu jsem taky zkoušel přesvědčit, ať něco nahraje, ale je na to plachá. Podařilo se mi ji přesvědčit jen na pár slov v písni Grandma’s House na albu Supermane, ale babička si to docela užívá.
Miloval jste hudbu vždy, nebo existovalo i nějaké komplikovanější období?
Mám to v krvi, vždy jsem ji miloval. Ještě jsem nezmínil dědečka. Byl jazzový pianista. Hrál třeba s Ronem Carterem nebo Billym Higginsem. Docela těžké kalibry. Takže to jde už ob generaci. Už jsem mluvil o svém tátovi, který se sice, když jsem byl docela malý, přestěhoval do Itálie, ale byl s námi dost dlouho na to, abych si uvědomil, že chci být jako on. Vždycky to bylo ve mně. Chtěl jsem hrát, vyrážel jsem na Beale Street, sledoval jsem, co tam chlapi předváděli, a dělal to jako oni. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych měl zkusit i něco jiného.
Je něco, co je pro vás jako pro muzikanta těžké?
V poslední době se snažím zlepšovat ve zpěvu. A taky v tom být dobrým bandleaderem a člověkem, co stojí na pódiu vepředu. V tomhle směru chci rozhodně růst. Dělám teď hodně vlastních koncertů a chci se posunovat a psát lepší písničky. Taky se učím produkovat vlastní věci i spolupracovat s ostatními. Vlastně mám pocit, že se prostě pořád učím, co to znamená být umělec. O tomhle jsem vždycky snil – že budu vepředu. Pořád jsem dost stydlivý, ale jsem opravdu šťastný, že teď dělám svoje věci a hraju je naživo lidem. Zrovna jsem sledoval záznam vlastního koncertu na North Jazz Festivalu a byl jsem fakt rád, že vidím nějaký posun. A chci v tom pokračovat a dostat se tak vysoko, jak to půjde.
Rozhodoval jste se nějak zásadněji, jestli půjdete na trh s vlastní tvorbou, nebo budete hrát spíš s ostatními?
Vždycky jsem chtěl dělat svoji hudbu a stát za mikrofonem, ať už s basou, kytarou, nebo klávesami. Baví mě být i sideman, i to v sobě pořád mám. Vlastně mám pocit, že tak uvažuji, i když hraju sám se sebou. Ale odmalička jsem věděl, že chci být ta hvězda. Chci být hvězda. Není to arogance, ale chci to pro sebe zažít.
Všichni chceme být slyšeni – to je podle vás nakonec ta hlavní motivace. Měl jste někdy pocit, že vám není dopřáno sluchu?
Ani ne, jen si uvědomuji, že to je ta hnací síla. Proto jsem začal zveřejňovat svá videa, která nastartovala mou kariéru. Chtěl jsem, aby mě lidi slyšeli, tak jsem pořád něco natáčel. Když jsem pak začal s celou tou postavou MonoNeona a vydal před třinácti lety album Polyneon, věděl jsem, že proto to dělám – vlastně jsem si i pořád opakoval, že chci, aby mě lidé slyšeli. Když jsem začal s videy, nebyl jsem si sebou a svou tváří moc jistý. Postupně jsem ale zjišťoval, co umím, a ukazoval lidem, kdo jsem. Bavilo mě předvádět, jak umím hrát, ukazovat, jak slyším hudbu a co mě baví. Takže to začalo tím, že jsem chtěl, aby si to někdo poslechl, ale pak se z toho zrodilo víc, začal jsem si užívat módu a pestré barvy – to když jsem si uvědomil, že chci být i viděn. Prostě se to všechno proměňuje.
Spolupracoval jste s Princem. Jak se s ním hrálo?
Hodně zajímavě. Dodnes mi vlastně doopravdy chybí. Je pro mě těžké to uchopit a porozumět. Pořád se ptám, proč se to vlastně mělo stát, že jsem tam byl. Zemřel brzy poté, co jsem s ním začal pracovat. Začal jsem se s ním sbližovat a on prostě odešel. Byla to pro mě divná situace. Sotva jsme se začali poznávat. Princ byl opravdu zábavný. Když jsem byl ve studiu, tak jsem o tom nepřemýšlel, ale když se dnes ohlédnu, vidím, že mi tím, že jsem s ním mohl chvíli pracovat, změnil život. On měl jinou duši.
Jak jinou?
Že byl hudební génius říkají všichni. A je to tak. Byl jiný tím, jak moc byl v souladu sám se sebou. Úplně naplno. Nic a nikdo tím nemohl otřást. Věděl, kým chtěl být a co chtěl jak dělat. Měl jasnou představu, jak chce být vnímán, a naprosto ovládal způsob své existence na tomhle světě. Obdivoval jsem to na něm. A že mě přijal a vnímal mě takového, jaký jsem. Asi ve mně něco viděl, když mě pozval do svého světa, to pro mě bude vždy mít velkou hodnotu. A myslím, že to je jeden z důvodů, proč teď dělám, co dělám. Protože čas s ním v člověku probouzel ctižádost. Byl rozhodně jedním z důvodů, proč jsem začal psát písničky.
Seznamte se
Rodák z Memphisu a jeden z posledních spolupracovníků Prince má cenu Grammy za účast na albu King’s Disease rappera Nase a sám Flea z Red Hot Chili Peppers ho označil za nejlepšího z baskytaristů. Sólová alba začal vydávat v roce 2010, to nejaktuálnější se jmenuje Jelly Belly Dirty Somebody. Pozornost si zajistil i svými hudebními kolážemi, v nichž hrou na baskytaru podkresloval promluvy různých celebrit a virální videa.
Mladí ladí fest
Patnácté narozeniny oslaví festival Mladí ladí jazz speciální akcí – jednodenním nejen jazzovým rejem v Holešovické tržnici. 28. října zde svůj melancholicky nadýchaný jazz s alternativním hip hopem a soulem představí britský hudebník Alfa Mist, jeho krajan Kamaal Williams, klávesista, DJ a producent z Londýna, zve na jazz fusion a funk 70. let propojený se současným hip hopem a elektronikou. Dále se publikum může těšit na songwriterku a zpěvačku Yarah Bravo, která spolupracovala například s Manu Chao nebo De La Soul, belgické ECHT!, Marii Chiara Argirò a tuzemské Metastavy.