„Yamaha Dragstar XVS 650. Je to model z roku 1997, novější motorky doma moc nemám, spíš s tátou sbíráme Jawy,“ odpovídá zkušeně na otázku, na čem to přijel. „Přemýšlel jsem, že bych ji dneska vytáhl „na kejvačku“, ale chtěl jsem přijet včas.“
Když si představím muzikanta motorkáře, rozhodně by mě nenapadlo, že bude skládat takovou hudbu jako ty.
To je zajímavé, že přesně to samé mi teď říkal Kuba Ryba, když jsem za ním přijel. Vůbec nečekal, že dorazím na motorce. Je pravda, že lidi si mě jako motorkáře moc nepředstavují, ale s kamarádem Adamem Černíkem, se kterým hraju v kapele, jezdíme na motorkách už někdy od čtrnácti, od patnácti let, takže mi to přijde jako přirozená součást mé osobnosti.
V prvním singlu si zahrál Tomáš Hanák.
Na motorce ve čtrnácti, to bylo nelegální!
A tak my jezdili po lese na babetách… Kdo nejezdil na fichtlech?
Dovedeš si představit sám sebe, jak vystupuješ na motosrazu?
To už se stalo! Bylo mi tak osmnáct, to mě ještě nikdo neznal a byla to zkouška ohněm. Ale dopadlo to dobře. Ti chlapi, co asi nepotřebují nějaký intelektuální zážitek, to přijali. Už tehdy jsme hráli s Adamem, on je fenomenální houslista, a publikum se bavilo. Byla to fajn akce, jak na to teď vzpomínám.
Při poslechu tvé nové desky mi připadalo, že je tam každá písnička pro trochu jiného posluchače. Liší se tematicky i žánrově. Máš vlastně nějakého definovaného posluchače tvořícího většinu cílovky?
Myslím si, že právě nemám. Na koncertech vídám kdekoho. Chodí hodně dětí, ačkoli na ně jsem nikdy necílil. Ale přijde mi to fajn, protože dítě je nejupřímnější posluchač. Hodně chodí studenti, protože studium a studentské zážitky jsou v mé hudbě časté téma. A pak v sále narazíš na řadu dalších lidí až po důchodce. Jsem za to rád, na motosrazech si asi moc nezahraju, ale přijde mi fajn, že u toho širšího publika se to takhle chytlo.
Už jsi nakousl děti, já docela chápu, co je na tvé muzice baví. Ale ty je zároveň využíváš i v tvorbě. To moc písničkářů nedělá, že by například pracovali s dětskými sbory.
Mně se vždycky líbil zvuk dětského sboru. Ne v rámci klasické „sboráčkovské lidovky“, ale když se to použije nějak originálně, třeba v rapu, je výsledek velmi zajímavý. A když se do textu vloží nějaké dospělejší téma, tak je ten kontrast o to působivější. A taky hraje roli, že se dětské písničce věnuju v rámci studia.
Dětské sbory, oblíbený element v tvorbě.
Mohl bys to rozvést?
Jsem vystudovaný magistr učitelství pro první stupeň se zaměřením na hudební výchovu. A teď v hudební pedagogice pokračuju doktorandským studiem v Olomouci. Takže se tomuto tématu věnuju dál na fakultě v Praze i Olomouci, děláme i nějaké workshopy a celkově mě to téma dost baví. Ať už se tomu věnuju jak z hudebního, tak z pedagogického hlediska.
Když jsme spolu před čtyřmi lety dělali první rozhovor pro Headliner, vzpomínal jsi na koncert, kam přišlo pět lidí včetně tvých rodičů. A Pokáč, co se přišel podívat, protože bydlel kousek. Dneska jsi v úplně jiné pozici, v Brně jsi hrál pro patnáct set lidí. Dokázal bys vzpomenout, kdy se tahle situace začala měnit?
Člověče, takové momenty bych asi nenašel. Spíš si myslím, že jak už tu muziku dělám dlouho, tak jsem si posluchače nacházel postupně. První posun byl někdy v těch sedmnácti, kdy jsme vydali písničku V 7:25. Ta se najednou začala u nás na Hradecku šířit a já si říkal. „Jó, tak jsem to dokázal!“ Což mi samozřejmě záhy došlo, že není pravda, stačilo jet na druhý konec republiky. Ale byl to první moment, kdy lidi začali říkat: „Hele, tuhle písničku znám!“
Pak přišla písnička Hej, teto!, tu si oblíbil Karel Šíp a pozval mě do Všechnopárty. To byl zase další moment, kdy si to lidi začali pouštět a posílat mezi sebou. Pořád to ale nebyla situace, kdy by začali nějak výrazně chodit na koncerty. To přišlo až díky spolupráci se Supraphonem, kdy se nám dařilo ty skladby posouvat dál, do toho jsme přidávali nějaké další singly, postupně se to začalo nabalovat a došlo to do bodu, kde jsem teď. Což samozřejmě doufám, že nekončí, nechci usínat na vavřínech.
Možná to vyzní pejorativně, ale připadá mi, že singly a klipy, které vydáváš, jsou koncipované tak, aby měly virální potenciál.
No jasně! Ne že by to byl vždy záměr, hlavní je, aby to bavilo nás a pak to snad bude bavit i lidi. Že bychom ovšem taktizovali, jak to natočit, aby to sdíleli, to zase ne. Samozřejmě, když se nám podaří dostat do klipu někoho známého, víme, že nám to pomůže.
Singl s Pokáčem už má přes 5 milionů zhlédnutí.
Ale primárně to musí bavit nás, nevydával bych nic, za čím si nestojím. Musím to zaklepat, ale zatím se mi nestalo, že by publikum strašně moc chtělo slyšet písničku, která mě zároveň už nebaví hrát. Což nebývá zas tak často, když se o tom bavím s dalšími umělci.
Na předchozí desce i novince je slyšet, jak některé tvé skladby zní vhodně ani ne tak pro klasická klubová pódia, jako spíš pro menší divadelní sály nebo šantány. Je v nich poetika Semaforu, swingové základy v některých písních zase připomínají Ježka a Osvobozené divadlo.
Není to záměr, že bych něco vzal a okopíroval. Ale já zkrátka skládám to, co sám poslouchám. A do toho zapadá i ten Suchý se Šlitrem a Ježek, Voskovec a Werich. Mám divadlo rád, jednak jsem ho dlouho u nás v Hradci hrál, a hlavně mě baví i ta vizuální práce s písničkami. Rád rozbíjím klasickou strukturu sloka–refrén, baví mě hrát si s tou formou, poslat tam něco, co tu písničku obrátí naruby. Něco, co posluchač nečeká. Jeden příklad za všechny, písnička Po státnicích je sice duet, ale spíš jde o zhudebněný dialog. To nás vrací k tomu divadlu, dialog bude vždycky živější než monolog. A když to tam nakopnu ještě do skoro až pitomého nápěvu, tak je v tom trochu toho divadelního představení, je v tom i překvapení pro posluchače a mně samotnému to připadá jako skvělý fór. Ale zase na té divadelnosti nelze postavit celé album. Mám rád, když je tam od všeho kousek.
Během čtyř let jsi vydal tři desky, to je docela kadence. Kde se to v tobě vzalo?
Ono to první album obsahovalo výběr mých starších věcí, ta nejstarší je tam z roku 2012 a byl to takový sběr za těch sedm let skládání, takže bylo z čeho vybírat. Něco z toho prosáklo i na druhou desku, ale ta už byla postavená na nových singlech. A do toho přišla corona, to pro mě bylo vůbec nejplodnější období, protože najednou byla spousta témat, která jsme sdíleli s celým světem. Na tom se dalo stavět a cítil jsem potřebu se z toho vypsat. Ta třetí deska už vznikala klasicky, kdy jsem v rozmezí jednoho roku složil pětatřicet skladeb a pak si řekl: „Tak, jde se vybírat na desku.“
Ideální čas se nezbláznit bude mít křest 12. října v Paláci Akropolis. Na co se můžou návštěvníci těšit?
Nezazní všechny nové skladby, počítáme tak s půlkou alba, kterou budeme prokládat našimi klasikami. Budou tam všichni hosté z desky, snad dorazí i Pokáč a Voxel, moji souputníci, se kterými si zazpíváme ty naše pecky. Celkově to bude, myslím, hezký večer. Samozřejmě, budu v nervu jako blázen…
Míváš trému?
Jó, velkou. Ale vnímám ji pozitivně, protože mě drží v pozoru. Já si před koncertem nesmím dát ani pivo, jednou jsem si dal jedno a bylo cítit, že ta pozornost už není stoprocentní. Potřebuju být naopak absolutně napružený, to mi umožňuje řešit nečekané situace. Stane se třeba nějaká chyba, tak ji překlopím ve fór, nechám kluky z kapely hrát smyčku a googlím si na mobilu text a tak. Kdybych neměl trému, nebudu mít v sobě takový adrenalin.
„Plíhal na steroidech“
Poslední otázka je k tvému nedávno vydanému singlu V harmonii, kde pracuješ s motivem akordů propisujících se do textu. Karel Plíhal má písničku Akordy…
No jasně, tu písničku miluju! Vím, kam tím míříš – jestli jsem ho vykradl. Nenapsal jsem to s tím, že valte zraky, jak jsem originální a první. Mně bylo jasné, že spousta lidí řekne: „Hele, tohle má Plíhal.“ Ale já to vytěžil trochu víc. Plíhal si hraje s folkovou poetikou, v textu sleduje tu hudební linku a pojmenovává akordy, kdežto já vzal tu sémantiku názvu akordu a obrátil ji. Zpívám „Z původní dvojky vína stala se spíš sedmička“ a do toho hraju dvojkový akord přecházející do sedmičky a tak. Rozvíjím zkrátka ty motivy do dalších textových obrazů. Když jsem to prvně nahrál a poslal Adamovi, tak to nazval Plíhalem na steroidech. Jako vnímám to, ale kdyby mě s tím někdo konfrontoval jako ty teď, tak si myslím, že bych si to obhájil. Konec konců, Karlu Plíhalovi jsem to taky pouštěl.
Fakt? A co na to říkal?
Michal napodobuje tichý flegmatický Plíhalův hlas: „Jó, jó, to je vtipný…“