Jen loni v České republice hrály dvakrát, jednou v klubu, podruhé na velkém letním festivalu. Ještě ale nebylo na světě album Blood Harmony. Proto podle všeho bude 31. října na koncertě ve Foru Karlín ledacos jinak. „Víc vystihuje, kdo jsme,“ říkají sestry Lovellovy o aktuální nahrávce.
S Českým publikem jste se viděly naposledy loni na festivalu Colours of Ostrava. Jak jste se od té doby měly?
Meghan: Vydaly jsme desku, hodně koncertujeme. V létě jsme měly opravdu napilno. Hrály jsme na festivalech v Americe i v zámoří a nahrály akustické EP. Užívaly jsme si, jak fungují písně z Blood Harmony na koncertech.
Jak s téměř ročním odstupem hodnotíte Blood Harmony? Byla to úspěšná deska?
Rebecca: Jsem nadšená. Zdá se mi, že každé nové album má silnější ohlas než předchozí. Je to tak i s Blood Harmony. Přineslo nám mnoho nových fanoušků a ještě víc nás s nimi propojilo. Nové písničky se ukázaly být skvělou součástí koncertů, krásně zapadly. Člověka těší, když přijde na pódium a publikum zpívá i ty nejnovější písně. Byl to po pracovní stránce opravdu skvělý rok a nemůžeme se dočkat, že nás k téhle desce konečně čeká pořádné evropské turné. Bude naše největší a musíme smeknout klobouk před evropskými fanoušky za to, že v nás už roky věří a nechali nás dojít až sem.
Larkin Poe v říjnu vydaly EP s akustickými verzemi svých skladeb.
Píše se, že jste s novou deskou definitivně uvízly v jižanském rocku. Zaznělo to nejen v naší recenzi vašeho alba. Cítíte to stejně?
Meghan: Myslím, že jsme čím dál víc své. Nacházíme svůj hlas. Ta hudba je víc než dřív zaměřená nějakým směrem, je destilovanější, chápu, že se toho lidé chytají a snaží se to popsat.
Rebecca: Dřív byly naše písničky eklektičtější. Blood Harmony víc vystihuje, kdo jsme.
Meghan: Jsme opravdu velmi inspirované hudbou jihu – blues, bluegrassem a roots music. Je v našich srdcích a krvi, takže je přirozené, že se tím směrem víc a víc vydáváme.
Přestože nehrajete žádný mainstream a „jen“ následujete své srdce, vracíte se k nám do větších a větších sálů. Těší mě to sledovat.
Rebecca: Že máme v zahraničí, v zemích, jako je Česká republika, takovou podporu, je dar, kterého si velmi vážíme. Můžeme cestovat opravdu daleko od domova a potkávat lidi, s nimiž máme tolik společného. To je na turné vždy to nejlepší, že po světě nalézáte spřízněné duše. Díky tomu se těšíme na každý další koncert. A je divočina, že hrajeme ve větších a větších sálech. Pořád mám pocit, jako by to byl sen. A rozhodně se nechci probudit.
Skrze covery písní, které je formovaly a inspirovaly, se Larkin Poe baví i učí.
To ani vaši fanoušci – sněte dál.
Meghan: Pro mě je jedním z největších darů právě to, že můžeme hrát přesně takovou hudbu, jakou máme rády. Můžeme být opravdu autentické. Vlastníme svou nahrávací společnost, můžeme vydávat přesně, co chceme, bez kompromisů. A lidi to baví a podporují nás.
Liší se odezva na vaši hudbu v Americe od té, kterou dostáváte třeba zrovna u nás?
Rebecca: Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že máme větší odezvu v zahraničí. Ale letos se to konečně mění. Odehrály jsme teď od zimy ve Spojených státech víc koncertů, máme za sebou mnoho nádherných vystoupení, díky kterým mám pocit, že to doma konečně doháníme a srovnáváme se světem. Mám z toho radost nejen proto, že například do Colorada je to o hodně blíž než k vám. Nicméně, jak už jsme zmínily, vážíme si velmi dlouholeté podpory a toho, že zde pro nás evropské publikum od začátku bylo, takže i v budoucnu budeme nepochybně investovat hodně času do cest za ním.
Čím to vlastně bylo, že jste nejdřív silněji uspěly mimo USA?
Má to nejspíš něco společného s tím, co jste zmínila. Následujeme své srdce. A v Americe teď tradiční americká hudba ani v porovnání s Evropou či Anglií tolik nefrčí. Během těch let se nám povedlo tuhle muziku vyvézt ven, kde se na ni lidé napojili paradoxně snáz než tady. O to víc si teď užívám ten posun, kdy lidé i zde věnují víc pozornosti žánrům jako blues a tradiční rokenrol. Je to úplně jiné než před deseti lety. Pro nás to bylo takové cvičení ve vytrvalosti. Naučily jsme se následovat své srdce bez ohledu na ohlasy. Nejoblíbenějším slovem tohoto rozhovoru asi bude dar – máme ten dar, že jsme brzy našly publikum v Evropě a Spojeném království, díky němuž jsme získaly čas a měly trpělivost pracovat na svém jméně i v Americe.
Navzdory tomu, že mi teď říkáte, že získat si americké publikum vyžadovalo čas, vás vnímám jako úspěšnou kapelu. Co je pro vás nejtěžší?
Meghan: Je jednoduše těžké být pořád mimo domov. To je podle mě pro každého hudebníka, co jezdí na turné, největší výzva. My jsme kapela, která je na cestách velkou část roku. Obě máme rodiny a být bez našich mužů není legrace. Já si letos navíc pořídila psa a opouštět štěně je opravdu smutné. Tohle prostě není snadné, i když to k tomu patří.
Jaké jsou vaše plány ohledně dalších nahrávek?
Rebecca: Nadcházející turné bude poslední etapa věnovaná čistě Blood Harmony, až se vrátíme domů, těšíme se na pár měsíců doma. Rády bychom v té době napsaly další desku. Myslím, že budeme mít co říct.
Hodně jsme se od vydání poslední desky naučily a mnoho se změnilo. Jsem sama zvědavá, jak se to všechno promítne do nové hudby. Cítím, že to bude hodně dobré.
Co jste se naučily?
Rebecca: Víc jsme poznaly lidskou nezdolnost. Život není jednoduchý. Není snadné přijít na to, jak má člověk žít. S Meghan máme velké štěstí, že jsme velmi brzy objevily své poslání. Když člověk může svou energii směřovat k něčemu, co ho naplňuje, je to úžasné. Já to vždycky brala na lehkou váhu. Nyní si víc uvědomuji, co všechno život nabízí. A že je taky často velmi matoucí a někdy děsivý. Všichni čelíme velkým výzvám, ale lidský duch toho velmi mnoho unese. Lidé jsou silní. A mají neuvěřitelnou představivost. A dokážou tu být jeden pro druhého. To je velká lekce, kterou se v posledních měsících učím.
Nacházíme svůj hlas, říkají Larkin Poe o albu Blood Harmony.
Meghan: A když se otevřete, mohou vzniknout výjimečná spojení, která dokážou měnit životy. To je něco, co silně prožíváme v posledních měsících v osobním životě, ale i během celé naší kariéry se svými fanoušky. Učíme se, jakou sílu má, když ukážete zranitelnost.
Rebecca: Je to i riskantní, ale ten risk se vyplácí. Chceme se do toho nebezpečí položit ještě víc, protože čím je umění osobnější, tím větší má šanci, že k člověku promluví. Protože všichni prožíváme podobné věci. Všichni jsme lidi. A chceme o tom psát písničky.
Seznamte se
Poprvé u nás měly hrát před čtyřmi lety v JazzDocku, žel, anebo naštěstí, o ně už tehdy byl ale takový zájem, že nakonec vyprodaly Palác Akropolis. V té době jejich kapela existovala již devět let. Sestry s láskou k blues, americaně či roots rocku získaly pozornost nejprve fantastickými covery známých písní a nyní jdou čím dál víc vlastní cestou, i když originální předělávky s akustickou kytarou v rukou zpěvačky Rebeky a Meghaninou lapsteelkou od nich fanoušci hltají dodnes. Vydaly již šest studiových alb a nyní jedou na poslední turné k loňskému Blood Harmony – pak nastane čas na další kapitoly. Na začátku října vychází akustické EP Acoustic Companion. Až kapela dorazí z cest, vrhne se na další desku.