Jsme s úpadkem Británie po brexitu, který si sama přivodila, svědky příchodu nové vlny kapel, kterým zase o něco jde? Podle Kid Kapichi rozhodně. I když jejich kariéra vlastně začala jedním velkým mejdanem.
Hastingsem jsem nedávno projížděl a nepřišlo mi to tam jako nějaká díra. Kde se tam vzala naštvaná kapela, jako jste vy?
George Macdonald (bicí): S naším basákem Eddiem jsme hráli asi tak od dvanácti, potkali jsme se s Jackem, který hrál na kytaru, a dali dohromady takovou školní kapelu. Pak jsme se na mejdanech seznámili s Benem a ten s námi začal hrát…
Jack Wilson (zpěv): Hastings je malé město, které hudba opravdu propojuje. Takže, když se o hudbu zajímáte, je zaručené, že se vaše cesta zkříží s někým, kdo je na tom podobně jako vy. A my jsme měli to štěstí.
Ben Beetham (kytara): Hastings je super hudební město. Ale to jsme si neuvědomovali. Mysleli jsme si totiž, že je to tak všude. Když jsme byli kluci, měli jsme pocit, že přesně takhle to musí žít v každém jiném městě v Británii. Možná to bude znít lacině, ale v Hastingsu to byl jeden velký mejdan. Pořád se něco dělo, někde se hrálo a každý chtěl být všude. Až když jsme později začali jezdit turné po zbytku Anglie, došlo nám, jak výjimečné to u nás v tomhle směru bylo.
Eddie Lewis (baskytara): Chtěli jsme jít někam po koncertě, ale ono nebylo kam! Říkali jsme si: „Co to sakra je?“
Jack: Dokonce když jsem přijel do Londýna, byl jsem natěšenej na spoustu mejdanů. A spolužáci mi řekli: Ne, musíme se učit…
To mi ale připadá trochu v rozporu s vaší hudbou, která není veselá, natož optimistická.
Ben: Jenže Hastings je taky pankáčský město. Punk pro nás asi není zvuk, ale spíš myšlenka. Když si poslechnete Kid Kapichi, nezní to jako úplný punk rock, nejsou to Sex Pistols. Ale sdělení je v něčem podobné. A to sdělení má Hastings v sobě. Každý, koho znám, je naštvaný na vládu, věci se tam řeší v komunitách…
Jack: Je plné šílených postaviček a různých charakterů. A taky spoustou umělců a tvůrčích lidí.
Eddie: Asi proto je tak hudební. Není tam co jiného dělat.
Ben: Ještě skateboarding.
Eddie: To jo, na skejtu se tam jezdí snad ještě víc.
Každý tam sice hraje hudbu, ale vy jste s ní prorazili. Píše se o vás a jezdíte turné po Evropě. Jak se vám to přihodilo?
Jack: V roce 2019 nás slyšel v rádiu Frank Carter. Tehdy jsme vydali náš vůbec první singl a vůbec poprvé ho zahrálo Radio 1. Frank Carter tam zrovna byl a slyšel ho a vzal nás na evropské turné s The Rattlesnakes!
Aniž byste se sešli?
Jack: To ne. Nejdřív nás pozval na svůj narozeninový večírek.
Ben: Hráli jsme tam my a Bob Vylan. Konalo se to v super punkovém malinkém klubu jménem Blondies, který je velký asi tak jako šatna v tomhle klubu.
Jack: Bylo to tam narvaný koženými bundami, kérkami, rozlitými pintami. Lidi si skákali na hlavy.
Ben: Hráli jsme v rohu, bez pódia. A byl to jedním slovem chaos. Ten večer jsme nešli spát.
Jack: Skončili jsme u Franka ve studiu… a víc ti asi nemůžeme na mikrofon říct.
A pak?
Jack: Pak už jsme najednou seděli v jeho tourbusu a hráli pro tisíce lidí v Evropě před Frank Carterem & The Rattlesnakes! To nás nakoplo, zjistili jsme, že se dá v Evropě koncertovat, a hned jsme začali plánovat vlastní turné. S tím jsme se docela trefili – vyšlo to na první covidový týden. A tak jsme se místo turné zavřeli do studia a natočili a sami si vydali první album. A pak byl pořád covid a my stihli natočit i druhé album, které už vyšlo u většího labelu. To už jsme získali nějakou pozornost i v Anglii. No a za poslední rok se toho stalo strašně moc! Dokonce jsme konečně i tady, na turné v Evropě, a všude máme plno!
Kdo by to řekl, co se může stát z oslavy narozenin…
Jack: Byl to pro nás důležitý moment. Ale je zajímavé, že v tu chvíli jsme si to vůbec neuvědomovali. Až teď, když se ohlédnu, vidím, kolik věcí koncert pro Franka spustil a jak velké štěstí jsme měli.
Asi tu otázku slýcháte často, ale co znamená vaše jméno?
Jack: Rád bych řekl, že má nějaký hluboký význam, ale nemá.
Ben: Prostě k nám přišlo, když jsme ho potřebovali. Zkoušeli jsme vymyslet něco originálního, ale nešlo to. Pak už jsme měli hotovou první nahrávku, pouštěli si zpěv a ten se najednou zacyklil a opakoval: kidkapíči, kidkapíči, kidkapíči…
Jack: Asi to byla dvě slova, která jsme nějak divně rozdělili, když jsme dělali smyčku.
Ben: A tak jsme si řekli. Co už, budeme si říkat Kid Kapichi, tak se určitě nikdo nejmenuje.
Konec vašeho jména zní v češtině sprostě.
Ben: Fakt?!
Jo, můžete to použít jako nadávku: „Píči!“ Nebo „do píči!“ To bych asi řekl, kdyby mi na zem upadl telefon, na který teď nahrávám tenhle rozhovor.
Jack: To je dobrý vědět.
Ben: Příště, až se nás někdo zeptá na jméno, odpovíme: „Jo, to jsme tenkrát byli v Praze… a tomu chlápkovi upadl telefon na zem!“ Dík!
Vraťme se ale k hudbě. Jak dáváte do kupy písničky?
Jack: Vypracovali jsme si takový systém. Tady kluci Ben, George a Eddie se zavřou do zkušebny a natáčejí hromadu instrumentálních verzí. Rádi spolu jamujou a vytvoří hromadu základů. Pak se nad nimi s Benem sejdeme a dáváme dohromady texty a melodie. Mám v telefonu zaznamenaný celý seznam podivných nápadů. Třeba jdu po městě, slyším, jak řekl někdo něco divného, tak si to hned poznamenám. To zas něco spustí. Nebo se probudím v jednu ráno a píšu. S Benem nám to už dobře funguje, vzájemně se posouváme. Kdybych psal texty bez něj, byly by opravdu podivné a skončily někde v podzemním labyrintu. Mám štěstí, že mám Bena, který mi to vždycky pomůže dotáhnout. Ale důležité je, že jsme kapela a pod tím, co hrajeme, jsme nakonec podepsaní všichni.
Jako spousta dalších britských kapel, i vy máte provokativní texty…
Jack: To ale nebylo vědomé rozhodnutí. Hastings je sice fajn město, ale taky docela v úpadku. Británie? Ta je v prdeli. Vím, že je to teď v prdeli všude. Ale v Británii je to po brexitu a vládě, kterou jsme měli posledních dvanáct let, opravdu špatný. A tak máme hodně o čem psát. Mám to tak, že rád píšu o skutečných věcech, nejsme kapela, co hraje zamilovaný písničky.
Ha ha, to fakt nejste…
Jack: Pro mě byly vždycky nejlepší písničky, který jsou pravdivý. A to jsem chtěl do naší hudby otisknout, to, co zažívám já sám, moji kámoši, moje rodina. Prostě jakej je život.
Ben: Myslím, že v Británii existuje velká spousta mladých kapel, které umí vymyslet a zahrát super riffy. Ale jejich hudba o ničem nevypovídá, k ničemu se nevztahuje a za nikoho nemluví.
Jack: Asi to byla dvě slova, která jsme nějak divně rozdělili, když jsme dělali smyčku.
Ben: A tak jsme si řekli. Co už, budeme si říkat Kid Kapichi, tak se určitě nikdo nejmenuje.
Konec vašeho jména zní v češtině sprostě.
Ben: Fakt?!
Jo, můžete to použít jako nadávku: „Píči!“ Nebo „do píči!“ To bych asi řekl, kdyby mi na zem upadl telefon, na který teď nahrávám tenhle rozhovor.
Jack: To je dobrý vědět.
Ben: Příště, až se nás někdo zeptá na jméno, odpovíme: „Jo, to jsme tenkrát byli v Praze… a tomu chlápkovi upadl telefon na zem!“ Dík!
Vraťme se ale k hudbě. Jak dáváte do kupy písničky?
Jack: Vypracovali jsme si takový systém. Tady kluci Ben, George a Eddie se zavřou do zkušebny a natáčejí hromadu instrumentálních verzí. Rádi spolu jamujou a vytvoří hromadu základů. Pak se nad nimi s Benem sejdeme a dáváme dohromady texty a melodie. Mám v telefonu zaznamenaný celý seznam podivných nápadů. Třeba jdu po městě, slyším, jak řekl někdo něco divného, tak si to hned poznamenám. To zas něco spustí. Nebo se probudím v jednu ráno a píšu. S Benem nám to už dobře funguje, vzájemně se posouváme. Kdybych psal texty bez něj, byly by opravdu podivné a skončily někde v podzemním labyrintu. Mám štěstí, že mám Bena, který mi to vždycky pomůže dotáhnout. Ale důležité je, že jsme kapela a pod tím, co hrajeme, jsme nakonec podepsaní všichni.
Jako spousta dalších britských kapel, i vy máte provokativní texty…
Jack: To ale nebylo vědomé rozhodnutí. Hastings je sice fajn město, ale taky docela v úpadku. Británie? Ta je v prdeli. Vím, že je to teď v prdeli všude. Ale v Británii je to po brexitu a vládě, kterou jsme měli posledních dvanáct let, opravdu špatný. A tak máme hodně o čem psát. Mám to tak, že rád píšu o skutečných věcech, nejsme kapela, co hraje zamilovaný písničky.
Ha ha, to fakt nejste…
Jack: Pro mě byly vždycky nejlepší písničky, který jsou pravdivý. A to jsem chtěl do naší hudby otisknout, to, co zažívám já sám, moji kámoši, moje rodina. Prostě jakej je život.
Ben: Myslím, že v Británii existuje velká spousta mladých kapel, které umí vymyslet a zahrát super riffy. Ale jejich hudba o ničem nevypovídá, k ničemu se nevztahuje a za nikoho nemluví.
Jack: A přesně to my chceme.
Ben: Hudba, na které jsme vyrostli, vždycky měla nějaké poselství. A tím pro nás byla důležitá. Proč to nedělat taky?
Jack: A co si budeme nalhávat, kdyby to bylo v Británii v pohodě, tak tu asi teď nesedíme, protože bychom neměli o čem hrát a zpívat.
Britská hudba byla dlouho angažovaná. Proč se to v poslední dekádě vytratilo?
Jack: Protože dlouho bylo všechno docela v pohodě! Jasně, nikdy nejsou všichni spokojení. Ale v devadesátých letech a na začátku těch nultých to taková hrůza nebyla. Neměli jsme konzervativce ve vládě, neutrácely se zbytečně peníze a lidi mohli žít docela v pohodě svoje životy.
Ben: Byly to taky zlatý časy indie hudby…
Jack: A všichni pořád říkali, že rokenrol umírá. Nebo že punk je mrtvej. Ale – paradoxně naštěstí pro nás – to začalo jít do sraček. A my už jsme o čem psát měli. Rokenrol se znovu probudil. Punk rock se znovu probudil. A kytary začaly zase znít nahlas. Nevím, jak to máte v Evropě, ale v Británii je posledních deset let punk zase důležitý. Hrají ho rádia. I náš song Rob the Supermarket – vykradni sámošku, hráli ve velký rotaci. Pětkrát denně. Co to asi tak vypovídá o společnosti?
Cítíte se být součástí nějakého hnutí?
Jack: Rozhodně. Nejsme asi v jeho čele, ale určitě do něj patříme.
Ben: Není to jen žánr. Komentování sociální situace a tenze tu existuje i mimo punk. Prostě je to ve společnosti přítomný.
Jack: Rap a grime mají podobný étos, takže jsme součástí hlasu, který se v Británii ozývá čím dál hlasitěji. Nechci, aby to znělo egoisticky, ale určitě jsme mezi pěti kapelami, které to dělají nejhlučněji.
Což mi připomíná. Před čtyřmi lety jsem tady na stejném místě dělal rozhovor s IDLES…
Jack: Trefa! Oni jsou na vrcholu toho všeho. Rádi bychom se s nimi setkali, ještě se nám to nepovedlo.
Ben: Hodně se o nich mluvilo, když jsme nahrávali naše první věci.
Jack: IDLES a Slaves určitě otevřeli dveře k tomu, že dnes můžeme dělat takovou hudbu a mít s ní úspěch. Předtím by bylo zatraceně těžké dostat se s ní do rádií a povědomí.
A Sleaford Mods?
Jack: O těch to samozřejmě platí taky. Ti to dělají po svém a už opravdu dlouho. Souhlasím!
Když mluvíme o politice, musím se vás zeptat na vaši největší baladu: Party at Number 10. V té jste senzačně zhudebnili jednu z kauz dnes už bývalého premiéra Borise Johnsona.
Jack: Tu písničku jsme napsali v prosinci 2021. Tehdy byl covid a všem nám říkali, že máme zůstat doma. Bylo to hodně striktní, asi to taky znáte. Jenže v Británii se tehdy zjistilo, že Boris Johnson ve stejnou dobu pořádal v Downing Street večírky pro vládní úředníky. Tím tak pěkně završil všechno to svoje zmrdstvíčko posledních deseti let. Nešlo jen o ty večírky, ale v Británii skutečně dlouho panovalo přesně to, co v té písničce zpíváme: platila jedna pravidla pro nás a jiná pro ně. Byla to perfektní analogie k tomu, jak jsme se všichni cítili.
Ben: Ten song jsme natočili asi hned týden potom, co to vyšlo najevo. A nechtěli jsme s ním čekat na album. Ještě ve studiu jsme nahráli akustickou verzi a hned ji zveřejnili.
Jack: A tohle video někde viděl Liam Gallagher a napsal nám, že je to skvělá písnička! Tak to nás úplně odpálilo. Netrvalo dlouho a hráli jsme před ním v Royal Albert Hall! To bylo divný a velký! Rád bych za to Borisi Johnsonovi poděkoval. To byla asi jediná dobrá věc, co se mu v životě povedla!
Ta písnička má takový feeling jako od Oasis…
Jack: S tím souhlasím. A hlavně je platná dodneška.
Nepolarizuje vaše hudba posluchače? Jak na ni lidé v Británii reagují?
Jack: Samozřejmě je to půl na půl. Vždyť půlka lidí byla pro brexit… Spousta z nich ale už taky ví, že to byla chyba. Překvapuje mě, kolik lidí na naši muziku reaguje opravdu pozitivně…
Ben: Konkrétně tahle písnička se dokonce ukázala být docela univerzální a rozumí jí všude v Evropě. Británie není jediné místo, kde vláda zneužívá moc.
Jack: Až mě chvílemi zaráží, jak univerzálně to sdělení funguje.
Může hudba ještě v dnešní době něco změnit?
Jack: Stoprocentně. Hudba je nejsilnější věc. Silnější než politika. Dokáže lidi sjednotit, mobilizovat a vyjádřit jejich pocity. Když někdo říká, že politika do hudby nepatří, je to hloupost. Hudba byla, je a bude vždycky nějak politická.
Seznamte se
Kid Kapichi jsou naštvaná kapela z britského Hastingsu. Hrají od roku 2013 a zatím vydali dvě alba. První vlastním nákladem, druhé Here’s What You Could Have Won už u velkého vydavatelství. Za svou rychle se šířící slávu vděčí Franku Carterovi z The Rattlesnakes, který je pozval na evropské turné. Na to další už vyjeli v pozici hlavních hvězd. V březnu díky agentuře D Smack U zahráli i v pražském klubu Futurum.