Když Kaya na Střeleckém ostrově, kde ji krátce po našem setkání čeká křest debutového EP I Am Supposed To Be Sad, dokončí zvukovou zkoušku, sedáme si kousek stranou na lavičku, abychom si popovídaly. Už pár měsíců si přeji ji poznat. Zatím znám jen tři její singly, jež donutily leckoho nastražit uši. Už ten druhý zaujal některé lidi natolik, že se stala součástí mezinárodní kampaně Spotify, díky čemuž její tvář na obřím billboardu, a tím pádem i písničky, mohli zaregistrovat lidé procházející se po Times Square v New Yorku.
Až dohovoříme, zahájí Kaya letošní sezónu Headliner Pontonů koncertem, jenž přiláká nejen její přátele a známé, kteří si s ní čerstvé skladby zpívají, ale donutí zastavit se a poslouchat mnoho kolemjdoucích, které tato sedmnáctiletá anglicky zpívající umělkyně zaujme prostě tím, že zpívá. Od její rodiny, jež si o kousek dál povídá u stolu s vydavatelem, se dozvídám, že jde o Kayin úplně první rozhovor.
Až později mladá talentovaná hudebnice sleze z pódia, vyslechne si od spousty lidí dlouhou řadu zasloužených pochval a slov uznání. Čekali jsme, že to bude skvělé, ale i tak se jí podařilo ještě překvapit a zanechat ve většině přítomných dojem, že právě byli u začátku něčeho velkého.
Kayo, všechna čest, už po zvukovce musím konstatovat, že máte skvělou kapelu. Jak jste ty mladé muzikanty dala dohromady?
Vlastní kapelu jsem si přála asi od dvanácti let. Chtěla jsem ji ještě dřív, než jsem sama začala tvořit. Klidně bych bývala hrála cokoli, líbila se mi představa koncertování. Před dvěma lety jsem si proto dala inzerát na Hudební bazar. Napoprvé se mi neozvali muzikanti, ale hudební manažer, ještě někdo jiný než z mého současného vydavatelství, který mě nasměroval k vlastní tvorbě. O rok později jsem zkusila podat další inzerát na Hudební bazar, jenž je pro mě díky tomu, jak to dopadlo, poměrně srdcový.
Pamatujete si znění toho inzerátu?
Byl jednoduchý – že hledám kapelu, jež by mě doprovázela ve vlastní tvorbě, kterou už jsem tehdy, když jsem psala druhý inzerát, začala dělat. Stalo se to až poté, kdy jsem byla díky kampani Equal od Spotify na Times Square, takže tohle povedené PR jsem zmínila. Tentokrát už se mi začali ozývat hudebníci. Nakonec se to hezky poskládalo, všichni, koho jsem vybrala, jsou kamarádi z Ježkárny. Zapadlo to do sebe, hlavně si i rozumíme nejen hudebně, ale i lidsky. Jsme dobrá parta.
Vy sama máte nějaké hudební vzdělání?
Chodila jsem na klavír do ZUŠky, ale to už je dávno. Dělala jsem pak dětský muzikál, a brala proto lekce zpěvu.
Co vás ve dvanácti letech nasměrovalo k touze mít kapelu?
Asi to nebyly žádné konkrétní skupiny, mně se prostě líbí ten vibe. Chodit do klubů a vidět ne úplně známé muzikanty hrát lidem, kteří je poslouchají. Zaujala mě nálada takových akcí. Je úplně jiná než na velkých koncertech. Malé kluby, kde je třeba sto lidí, se mi líbí daleko víc. Je v nich o hodně víc energie, jsou barevnější.
Vy jste už ve dvanácti chodila do klubů?
Bral mě starší bratr. Právě na různé studentské kapely – bylo to autentické, každá má vlastní zvuk. Když je tam míň lidí, i když třeba sto není zas tak málo, zdá se mi, vzniká dobrá, specifická atmosféra, kterou jsem sama chtěla v klubu zažít. To se mi už splnilo.
Kdy poprvé?
První koncert jsme si zorganizovali v Anežském klášteře. To bylo tedy venku, ne v klubu, ale právě atmosféra byla skvělá. Ani nepřišlo nijak extrémně moc lidí, spíš kamarádi a známí, ale bylo to úžasné a já nadšená. Obávala jsem se trémy, ale vůbec jsem se nakonec nebála. Bývala jsem hrozná trémistka. Vystupovala jsem na různých pěveckých soutěžích, na nichž jsem se bála, hodně jsem o nich vždy dopředu přemýšlela a řešila, jestli to bude dobré. Když jsou ale kolem mě lidi, pomáhá mi to a dodává vnitřní klid. Úplně jsem přepnula a od prvního koncertu jsem cítila, že to je ono.
Hudební tip
„Poslouchám mix všeho, i když teď mám období, kdy spíš neposlouchám skoro nic. Na studentské akce pořád chodím, takže malé kapely s vlastní tvorbou stále objevuji. Jinak mě hodně baví hip hop, ale poměrně neznámý. Například mám oblíbeného rappera Shy High. Má asi dvacet tisíc posluchačů a úžasnou tvorbu. Velmi mě baví. Není to směr, kterým bych sama chtěla jít, ale líbí se mi, jak energická jeho hudba je. Obecně poslouchám spíš jinou muziku, než bych sama chtěla skládat.“
Můžete ten pocit víc přiblížit?
Že zníme dobře, baví mě to, nestydím se a jdeme správným směrem. První koncert byl hodně specifický. Byli tam kamarádi, kteří mě najednou viděli v jiném světě. Předtím ani někteří nevěděli, že dělám hudbu, a najednou mě viděli s kapelou. A byli hodně supportive.
Čekají vás v létě koncerty?
Hlavně červen je nabitý. Hrajeme na různých studentských festivalech. O prázdninách jsme hodně rozstřelení – jsem hodně i pryč, a i zbytek kapely má různé své akce, tábory a podobně, takže moc koncertů nebude. Ale máme domluvené soustředění na Slovensku, kde budeme zkoušet a skládat, abychom byli ještě lepší.
Už jste společně i něco nahrávali?
To ne. EP jsem nahrávala s Reginaldem a Davidem Kandlerem (kteří album na Střeláku spolu s Kayou pokřtili, pozn. red.). Vždy jsem za nimi přišla s nějakým nápadem – většinou slokou a refrénem – řekla jim svou vizi, oni mi řekli, jestli tam vidí potenciál, nahodili demo a potom jsme ho společně víc rozvíjeli. Měla jsem představu, že si pak postavím kapelu, která bude doprovázet mě, jako umělkyni. Kayu. Když jsme pak začali spolu hrát, zařazovali jsme i covery, protože jsem ještě neměla dost materiálu. A do těch oni mohou dávat svoje nápady.
Nápady, se kterými jste šla za Davidem a Reginaldem, vznikaly jak?
Obvykle složím s klavírem nějaký úryvek – text i melodii. Tematicky mě to táhne spíš k něčemu negativnímu nebo, řekněme, ne úplně šťastnému. Což neznamená, že bych se tak pořád cítila. Jen mi připadá, že to dokážu líp popsat a že mě to baví.
Jaké máte plány do budoucna?
S každou písničkou víc objevuji svůj styl. Víc si ho definuji. Řekla bych, že se to už od první vydané písničky hodně posunulo, už daleko víc tuším, jakým směrem chci jít. Pořád se to zužuje. Chtěla bych teď zkusit něco daleko alternativnějšího. To mě hodně láká – hrát si s hudební produkcí, o kterou se také zajímám. Chtěla bych víc experimentovat a zkoušet, malinko opustit pop a jít víc do alternativy. Upřímně mě to baví a líbí se mi, když jsou písničky méně předvídatelné. I u ostatních interpretů cením, když udělají něco, co jsem nečekala. Mám v písničkách ráda překvapení.
Překvapení asi bylo i to, když jste se už s druhým singlem dostala do mezinárodních kampaní Spotify?
Singl I Think I Don’t Understand zaujal správné lidi. Měla jsem štěstí, že byl na správném místě ve správný čas. Určitě mi pomohl i label, který tím směrem písničku posunul. Všechny singly jsem tvořila a vydávala už u Transistoru, jen první písničku jsem napsala předtím.
Nevytváří na vás mezinárodní kampaň hned v samém začátku moc velký tlak?
Určitě nějaký ano, ale snažím se ho trochu ignorovat. Nejde navíc jen od veřejnosti, určitá očekávání člověk cítí třeba i od rodičů nebo z labelu, ale to všechno se snažím si nepřipouštět a myslím si, že nejvíc tlaku na sebe nakonec vytvářím sama. Jsem největší stresový spouštěč – už proto, jak moc nad hudbou přemýšlím. I kdyby se mi nepovedlo nějaké Times Square, měla bych to v sobě – pořád se hecuju, aby moje písničky byly ještě lepší. Asi není úplně fajn, že pořád hledám nějaké chyby, ale posouvám se tak dopředu.
Debutové EP jste nazvala I Am Supposed To Be Sad. Proč právě tak?
Název ípka jsem vymýšlela jako poslední. Pořád jsem na tu nahrávku měnila názor. Jsem v tomhle ohledu trochu komplikovaná, že se mi něco chvíli líbí, potom přestane. Jsem hodně kritická. To, co dělám, mi samotné přijde zvláštní a nikdy nevím přesně, co si o své tvorbě sama myslím. Když jsem ty písničky dokončila, nevěděla jsem, co mi říkají, o čem vlastně jsou. Když jsem o tom pak intenzivně přemýšlela, tak mi tohle zapadlo. Těžko se to popisuje, ale je to pro mě hodně niterná věta, která všechno úplně definuje. Když jsem ji vymyslela, hledání se uzavřelo. Měla bych být smutná.
Seznamte se
Kaya. Teď je jí sedmnáct let. V roce 2022 vydala svůj první singl Someone Else To Blame, o rok později další I Think I Don’t Understand. První koncert odehrála loni v květnu v Anežském klášteře. Debutové EP, které nahrála s producenty Davidem Kandlerem a Reginaldem, pokřtila začátkem června na Hedliner Pontonu na Střeleckém ostrově. Studuje na gymnáziu. Písničky v angličtině si píše sama. V její kapele hraje kytarista Jáchym Štěpánek, na bicí Paula Minichová a na baskytaru Petr Zháňal.