Již v roce 2019 vydal talentovaný kytarista své debutové EP Secret. Od té doby má za sebou řadu singlů a navzdory svým angažmá v mnoha projektech se loni v říjnu rozhodl vydat další prodlouženou nahrávku s řízným titulem I’m the Man. Ta je do značné míry inspirována osmdesátkovým a devadesátkovým rockem, který kytarista prolévá i progrockovými prvky. To vše precizně ubalili do současného zvukového pláště, který jednoduše baví.
Kvůli následujícímu rozhovoru jsme se sešli krátce po Komendově vystoupení v O2 areně, kde drtil kytaru Benu Cristovaovi. Člověk by na první pohled do tohoto dlouhovlasého chlapíka vůbec neřekl, že se aktivně věnuje právě takové muzice. Jak se k tomu vlastně dostal? Na jaké hudbě sám vyrůstal? A jak vznikala jeho aktuální druhá deska, na níž využil celou řadu svého nástrojového vybavení?
Na tenhle rozhovor jsme se domlouvali docela dlouho, protože ses připravoval na O2 arenu s Benem. Jak se vám hrálo?
Před koncertem jsem doufal, že to bude největší z těch tří koncertů, které jsme s Benem v O2 areně měli. A myslím, že se to podařilo. Tenhle rok jsme měli nejlepší vizuál a přišlo mi, že šlo tentokrát i víc o hudbu samotnou než o show. Dokonce i po zvukové stránce to byl nejlepší koncert, za což jsem rád, protože po předchozích O2 arenách jsme za zvuk dostávali nakládačku v recenzích. Hrálo se mi fakt dobře.
Ono je celkově náročné kvalitně nazvučit tak velký prostor, jako je O2 arena, který navíc není primárně stavěný na koncerty…
Máš pravdu… Sám přemýšlím, co mě tam nejvíce bavilo, a jako první se mi vybaví Pantera. Ta mě fakt bavila a jejich show byla dost cool. Taky jsem si tam užil koncert Lewise Capaldiho…
Kromě hraní s Benem jsi loni absolvoval i české turné Winstona Watsona, bubeníka Boba Dylana. V sestavě kapely byli také Vladimír Guma Kulhánek, Jan Holeček, Vladimír Secký a Jiří Rambousek. Jaké to bylo?
Úplně super! Všechno to jsou skvělí muzikanti a lidi. Z Gumy Kulhánka jsem byl úplně hotový, je to zlatý člověk. Po tom turné mi sám zavolal a poděkoval za celou odehranou tour. To jsem vůbec nečekal a moc mě to potěšilo.
Takže generační rozdíl nebyl problém?
Možná to zní jako klišé, ale vůbec jsem z toho necítil, že by mezi námi byl vůbec nějaký věkový rozdíl. Jasně, v backstagi si pokecáš o úplně jiných tématech, protože toho zažili opravdu hodně, ale na pódiu jsme se na sebe přirozeně napojili. Měl jsem pocit, jako bychom spolu hráli léta.
A tak to fungovalo i s Honzou Holečkem a Winstonem. Všichni starší nás s Jirkou Rambouskem respektovali. Konkrétně z Winstona navíc sršel elán a nadšení. Probrali jsme spolu dokonce i naše vzory, je to velmi příjemný chlápek.
Máš pocit, že ti tahle zkušenost něco dala?
Otevřelo mi to zase jiné hudební dimenze a hlavně jsem si uvědomil, jak moc je pro mě důležitá improvizace. Nemyslím to zle, ale samozřejmě u Bena není tolik prostoru na improvizaci a sóla. I když mám v kapele hodně prostoru pro kytaru a sóla, je to jiný styl. U Winstona to bylo celé jinak. Víc jsme jamovali, improvizovali a především šlo o to si prostě pořádně zahrát. Bylo to fakt super, skvělá škola.
Sešli jsme se ale hlavně proto, abychom si popovídali o tvém čerstvém sólovém EP s názvem I’m the Man. Jedná se o tvé druhé EP, to první jsi vydal už v roce 2019 (Secret). Proč tě napadlo po čtyřech letech zase vydat pár písniček?
Některé ty nápady vznikly už v době prvního EP, ale přiznám se, že díky hraní u Bena jsem doteď neměl příliš času se věnovat vlastní tvorbě. Všechno mi trvalo dlouho vymyslet a nahrát. Navíc jsem to celé tvořil sám doma, a pokud nemáte dostatečnou motivaci, tak se to zkrátka všechno natahuje. EP jinak produkoval Rony Janeček z John Wolfhooker ve studiu Pidgeon Records. Vydání pak odložily přípravy designu desky a závěrečný mix a master.
Zvuk nahrávky je hodně retro. Máš rád tenhle oldschool rockový sound?
Rozhodně! Od mala miluju Kiss, Led Zeppelin a všechny tyhle rockové legendy.
Tak proč se takové muzice nevěnuješ více?
Nedávno jsme měli posezení s kapelou, kde jsme řešili, kam to chceme společně posunout, protože jsme se teď napojili na lidi, kteří nám s tím chtějí pomoct. Tohle EP beru jako takový dobrý start, protože jsem poprvé spokojený se zvukem a celkově ta muzika na mě dobře působí. Třeba s některými texty mých starších skladeb nejsem doteď úplně v pohodě. Myslím tím hlavně svou angličtinu, kterou jsem tehdy neměl tak dobrou.
Určitě bych byl rád, kdybych mohl do budoucna sólovému projektu věnovat aspoň třetinu času. Ty další dvě třetiny chci věnovat Benovi.
Možná se zeptám trochu hloupě, ale jak moc tě vůbec baví hraní u Bena Cristovaa, kde ta kytara přece jen nedostává tolik prostoru?
No, ze začátku mi to přišlo až bizarní. K Benovi jsem se dostal přes kytaristu a dobrého kamaráda Petra Šťastného, který u něj hrál přede mnou. Nejdřív jsem se na to netvářil, protože jsem vůbec netušil, do čeho jdu. Po prvních zkouškách a koncertech jsem ale hned vše přehodnotil. Ben je sám o sobě dost pankáč a postupně jsem začal zjišťovat, že jsme oba vyrůstali na stejných kapelách, jako jsou Aerosmith nebo Iron Maiden. V Čechách miluje třeba Kollera a Lucii, má zkrátka v sobě ten rockový základ. Navíc si myslím, že tohle všechno je i znát v tom jeho hip hopu, ve kterém si dokáže i pořádně zakřičet. Ben opravdu umí hodně dobře zpívat, ostatně to ukázal třeba v nedávné kolaboraci právě s John Wolfhooker.
Vedle Bena však musím říci, že mě mile překvapila ta kapela sama o sobě. Je paradoxně plná rockových nadšenců, takže se v ní cítím jako doma. Snažíme se neustále hledat balanc mezi tím moderním hip hopem a takovou tou špinavou rockovou náladou, která v nás všech je. Určitě ale musím dodat, že jsem díky téhle zkušenosti mnohem otevřenější různým žánrům.
Tou otázkou jsem mířil i trochu někam jinam. Připadá mi totiž, že muzika Bena Cristovaa v posledních letech k rocku obecně více inklinuje. Ovlivňujete se vy dva nějak navzájem? Má Karel Komenda zásluhu na rockovější poloze Bena Cristovaa?
Sám za sebe to takhle nechci říkat, ale mám radost, že jsem si s Benem opravdu hodně sedl. Rozumím tvé otázce, ale je těžké na ni odpovědět. Nemyslím si, že by chtěl Ben kvůli nám v kapele víc inklinovat k rocku… Přece jen, pořád si drží na koncertech své DJské sety, aby si fanoušci pořádně zatrsali.
Chápu tedy, že mezi vámi probíhá spíše nějaká vzájemná a nenásilná inspirace?
Přesně tak. Třeba já si teď začínám více pouštět Kendricka Lamara nebo Travise Scotta, což jsou interpreti, které jsem dříve vůbec neposlouchal. Snažím se z toho pochytit i určitou inspiraci pro Benův projekt.
Pojďme zpátky k EPčku. Jak dlouho vnikalo těch pět skladeb?
Začnu odzadu. Úplně poslední skladbu It Was Meant to Be jsem napsal za dva dny se svou holkou. Ten nápad jsem měl v hlavě už delší dobu. Od začátku jsem to EP chtěl uzavřít akustickou písní. Vždycky mě bavila akustická kytarová poloha a to, jak v ní jinak vyniká hlas. Všechny ostatní skladby mají zárodek už na konzervatoři, kde jsme s klukama před sedmi lety dávali dohromady první písničky. S Ronym Janečkem jsme se na to ve studiu podívali a upravili řadu ploch, přičemž to ubalili do tohohle soundu.
To si tolik s Ronym Janečkem rozumíte?
Já ho mám fakt extrémně rád, byli jsme spolu pár let i sousedé. Navíc miluju John Wolfhooker!
Desku jsi nahrál s bubeníkem Jakubem Nývltem (Sto zvířat) a baskytaristou Samuelem Barcíkem (Paulie Garand), kteří jsou nedílnou součástí tvého projektu…
Ano, oba jsou už pro mě jako bratři. Mají toho také poměrně dost, proto je občas náročné se sejít ve zkušebně. Vlastně jsme dost pankáči, protože si kolikrát jen ty skladby pustíme doma a na koncertě trochu improvizujeme, protože se nestíháme secvičit.
Všichni v kapele se věnují trochu odlišným hudebním projektům. Předpokládám tedy, že každý máte odlišný styl hraní a přístupu k muzice jako takové.
Určitě. V tom si myslím, že tkví síla jich dvou jako rytmických spoluhráčů. Kdybych měl v kapele jen striktně rockového basáka a bubeníka s pouze rovným beatem, určitě by ta muzika nebyla tak pestrá. Kuba Nývlt má obrovský přesah i do jazzu a jeho bubenické breaky jsou často dost komplexní a složité, než sama rocková hudba vyžaduje. Zároveň Samo (Samuel Barcík, pozn.) miluje hodně elektronickou muziku a s Pauliem
Garandem hraje logicky hiphopovější skladby. Myslím si vlastně, že se ten náš styl nedá ani nazvat čistě rockovým. Spíše je to taková progresivní fúze něčeho, v čem dominuje rocková kytara.
Z nové nahrávky mi ale přišlo, že to je taková fúze classic-rocku a hardrocku z osmdesátek.
To rozhodně. Ale třeba v druhé písni You’re So Hot mi některé pasáže připadají i dost funky. Přijde mi také, že se teď celkově vrací osmdesátky. Teď to zkrátka frčí a hodně mě to baví.
Zrovna You’re So Hot je dost laděná do stylu Lennyho Kravitze…
No jéžiš, miluju Lennyho Kravitze! A celkově tyhle typy, jako jsou Prince nebo můj ultimátní hrdina Richie Kotzen. Těmi všemi se inspiruji od mala i po stránce zpěvu. Je super, že jsi to takhle trefil, přesně tihle interpreti jsou pro mě zásadní. Také se mi líbí, že jsou schopni si všechny nahrávky kompletně sami produkovat.
Připadá mi, že jsi ale zároveň chtěl, aby každá skladba na I’m the Man zněla jinak. Třeba song Back in Time je vyložené rocková balada. Až v takovém Def Leppard stylu.
Já si Hysteriu pouštím každý den! Občas si v neděli dokonce dáváme s partou dýchánky, při kterých si pouštíme Def Leppard a podobné kapely. Občas jsme to s Ronym ve studiu fakt přehnali a přidali jsme do některých částí velký snare a ohromný reverb, aby to znělo právě jako Def Leppard. Vlastně se mě nedávno i někdo z okolí ptal, proč jsem udělal takovou klišovitu slaďárnu, ale mně se to prostě líbí.
Je to z toho opravdu dost znát. Celé je to ale přitom hodně fresh…
To je prostě Rony Janeček… Je to čistý blázen, který mi několikrát moc pomohl s tím výsledným zvukem. Velmi rád ho všem doporučuji, bez něj by to bylo třeba o osmdesát procent jiné.
Až tak?
Myslím, že ano. Hodně kytar jsem si nahrál sám doma, ale rozhodně bych si to takhle dobře nezmixoval. A už vůbec ne tak skvěle jako on.
Rony Janeček se podílel i na jedné písni z EPčka, konkrétně titulní I’m the Man. Oproti ostatním skladbám má mnohem ostřejší kytary.
Odráží se v tom moje láska ke grungi, konkrétně k Soundgarden. Rony je sice na featu té skladby a může se zdát, že jsme skladbu nahrávali společně. Ve skutečnosti tam ale hraje pouze kytarové sólo. Když jsme seděli u něj ve studiu, ta skladba byla už hotová a chtělo to jen dodělat sólo. Tak jsem mu řekl: „Rony, ty hraješ jak blázen. Pojď mi tam to sólo nahrát, aspoň to bude větší sranda a udělá mi to radost.“ A tak Rony v té skladbě hraje sólo v prostřední pasáži. Je to z toho samozřejmě poznat. Má jiný styl i kytarový zvuk. Jsem fakt moc rád, že tam je.
Dovolím si jednu otázku pro fanoušky kytar. Jaké jsi na EPčku využil? Předpokládám, že jsi hodně nahrával na kultovní Fender Stratocaster, soudě dle zvuku. Hraješ ale také na Gibsonky, pravda?
To je krásná otázka! Jasně, hraju hodně na Strata i Telecastera. Rád také využívám starý Gibson 335. Na Epčku jsem využil vlastně všechny tyhle kytary, včetně staré Ibanezky, ale nejvíc samozřejmě Stratocaster, který je i mou hlavní kytarou.
Jaké máš vůbec ambice se sólovým projektem?
V tom projektu skládám hudbu, kterou jsem poslouchal jako malý, vyrůstal na ní a ze srdce ji miluji. Teď mi udělá největší radost, když si to EP hlavně lidi pustí. S mou kapelou budeme chtít teď určitě více pokrýt klubovou scénu a také více nahrávat. Myslím si, že podobné muziky tu není tolik a je škoda se tomu zkrátka nevěnovat.
V jednom starším rozhovoru jsi řekl, že jsi nikdy neposlouchal slovenské ani české kapely. Je tomu tak i dnes?
Na ten rozhovor si vzpomínám. V té době mi bylo 21 let a byl jsem v soutěži Superstar… Byl jsem strašně mladý, naivní a drzý blbec, haha. Ale je pravda, že jsem tou dobou poslouchal více zahraniční muziku a vlastně si myslím, že se to proti mně dnes obrací… Mrzí mě, že častokrát nepoznám některé domácí kapely a interprety, se kterými se teď setkávám na koncertech nebo ve studiu. Domácí tvorbu teď tak nějak doháním. Pokud mě ale zastavíš na ulici a zeptáš se, co mám ve sluchátkách, pravděpodobně to budou kapely jako Kiss nebo Def Leppard.
A co tě baví tedy z té československé scény?
Z té klasiky asi určitě Miro Žbirka. Z menších kapel pak kluci z John Wolfhooker nebo mě hodně baví muzika, kterou teď dělají Pam Rabbit a Annabelle. Taky mě hodně baví nový projekt Michala Skořepy Pan Lynx, to je úplně skvělé psycho!
Jaké jsou letošní plány Karola Komendy?
Vydat nějaké další vlastní singly a zase je zastřešit EPčkem. Rád bych ale možná zkusil i celou desku. Uvidíme, teď v zimě je ideální doba na skládání nových písniček. Máme tam taky nově oznámené koncerty s Benem. Hodně se těším i na Majálesy, kde se vždycky setkáme s kapelami a muzikanty, které máme rádi, a vždycky si zvládneme v klidu pokecat.
Seznamte se
Karol Komenda je slovenský kytarista, který na sebe poprvé upozornil v roce 2013 v SuperStar. V současné době působí především jako kytarista v kapele zpěváka Bena Cristovaa. V roce 2019 se odhodlal k vydání prvního sólového EP pod značkou Karol Komenda Group. S kapelou nyní vydal druhé EP I’m the Man (2023), které se nese v duchu rockových kytaristů osmdesátých a devadesátých let, jako jsou Jimi Hendrix, John Mayer, Eric Clapton či Richie Kotzen. Zároveň patří mezi nejtalentovanější kytaristy mladé generace na československé scéně.