Když Radek o písni ADHD (Is Not Crime to Me) napsal, že se v ní Goofy Cow vyjadřují poměrně osobitým hudebním jazykem a že do jednoho tracku s klidem narvou moderní kytary, metalcorový křik, elektroniku i rapové pasáže a ocenil jejich talent, vkus i řemeslnou zručnost, chtěl jsem si je poslechnout naživo.
Na Rock for People mě minuli, ale příležitost se nakonec naskytla sama. Náhodou jsem na ně narazil na obskurní akci Drásovské kulturní léto, kterou pořádá městys nedaleko Brna, ve kterém bydlím. Kopal jsem se v onu letní sobotu nudou do zadku, tak jsem na tu akci vyrazil s cílem pozdravit se se sousedy a polknout několik piv. Když jsem přicházel, vítala mě ovšem z pódia až překvapivě zajímavá muzika. Byli to Goofy Cow.
Po skončení jejich setu jsem se s nimi dal do řeči a mimo jiné se dozvěděl, že hráli na arménském Sevan Music Festivalu, a to jako úplně první zástupci tuzemské scény. Připadalo mi to zajímavé, tak jsem se bubeníka Venci Čikla na tu zkušenost trochu poptal.
Než se dostaneme k Sevan Music festivalu, zeptám se, jestli jste někdy před tím v zahraničí hráli?
Pokud nepočítáme Slovensko, jakože já ho moc za zahraničí nepočítám, tak ne.
Jak se tedy stane, že se kapela, která v tuzemsku ještě není nějak masově známá a která v zahraničí v podstatě nikdy nehrála, ocitne na pódiu festivalu v Arménii?
Na Instagramu a na dalších sociálních sítích sledujeme spoustu zahraničních promotérů, festivalů, showcasů a podobně. Dostali jsme se i k tomuto arménskému festivalu a začali jsme ho sledovat. Když v lednu spustili přihlášky, tak jsme se přihlásili a poslali jim naše materiály, naše nahrávky a videa a odkazy na naše sociální sítě. Co vím, tak se přihlásilo asi 200 kapel, ze kterých si udělali preselekci a vybrali finálních 20, které jim dávaly koncepčně smysl. Jelikož jsme byli mezi nimi, tak nás kontaktovali, jestli náš zájem tam hrát stále platí. A my jsme si řekli, že do toho jdeme. Takže to vlastně nebylo nějak složité.
Takže jste prostě museli být sami aktivní. Dalo by se říct, že festival si nenašel vás, ale vy jste si našli ten festival?
Určitě. Bez toho by se to stát nemohlo.
Co pro vás ta cesta do Arménie obnášela?
Dlouho jsme rozmýšleli, jak se tam vlastně dostaneme. Na stole byly dvě varianty. Letecky, což má svoje limity a svoji cenovku, nebo autem, což má zase jiné limity, a hlavně je to zhruba 3 500 km daleko. Protože jsme nechtěli absolvovat sedmidenní cestu autem a riskovat přechody přes hranice, a zejména mezi Tureckem a Arménií, kde jsou vztahy takové napjaté, zvolili jsme letadlo. Bylo to sice drahé, nemohli jsme si vzít všechno, na co jsme zvyklí, já jako bubeník jsem si sbalil vlastně jen paličky, a vše, co jsme brali (stage box, kytara a podobně), jsme museli řádně odbavit a dobře zabalit, aby to dorazilo v pořádku, ale bylo to rychlejší a bezpečnější.
Co je vlastně Sevan Music Festival za akci? Trochu mi ten festival přibliž.
Je to akce pořádaná skupinou asi 10 až 15 nadšenců obklopených řadou dobrovolníků, kteří se starají o průběh akce, jako je security, obsluha ve stáncích a podobně. Není to organizováno na úplně profesionální bázi a není to zaměřeno na zisk. Na festivalu se neplatí vstupné, je financován z dostupných dotací, které nějakým způsobem získávají. Festival se koná necelých 2 000 m nad mořem v městečku Sevan na pláži jezera Sevan, což je vlastně nejznámější arménská turistická destinace zhruba 60 km od Jerevanu. Hlavní myšlenkou je sejít se a svobodně si užít tři dny muziky a neřešit jakékoli vzájemné rozdíly. Festival funguje asi pět let a stále roste. Když jsme se bavili s promotérkou, říkala nám, že začínal na nějakých 500 návštěvnících a dnes jsou někde na 2 500 až 3 000 lidech. Také se snaží být mezinárodním festivalem. Během doby existence, co vím, už tam hrály kapely třeba z Německa nebo z Balkánu, ale samozřejmě nejvíce z okolí jejich země, takže Turci, Gruzínci a podobně. Letos tam byli dokonce Íránci nebo kluci z Maroka. Nejde však jen o muziku, ale i o osvětu. Probíhaly tam i různé environmentální workshopy, na kterých se třeba snažili učit lidi třídit odpady, protože tam je to fakt úplně někde jinde.
Jak je ten festival žánrově zaměřený?
Je to v podstatě multižánrový festival, ale zaměřený spíše na ty rockovější styly. Byly tam ale i funkové věci, skáčko nebo folkrockové záležitosti.
Jak v Arménii festival dané velikosti zvládají po technické a organizační stránce?
Já bych to asi rozdělil na dvě roviny. První věc je security. V Evropě jsme zvyklí, že každý festival má svoji vlastní festivalovou nebo smluvně zajištěnou soukromou security službu.
Oni to tam nemají, tam se o bezpečnost stará ozbrojená pořádková bezpečnostní služba, která spadá pod policii a které říkají Red Heads, protože mají červený čapky. Ta řeší všechny případné problémy, a dokonce stojí i pod pódiem. Je to určitě striktnější, ale stát tuto službu pořadatelům poskytuje zdarma. Druhá věc je technické zajištění koncertů, které bylo na hodně vysoké úrovni. Musím smeknout před osvětlovači. Ti byli absolutně špičkoví. Měli zcela jiný způsob zavěšování světel, ale lepší světla jsem na žádném festivalu ještě neviděl. A i po zvukové stránce to měli dobře vychytaný. Všechno klapalo jako hodinky, od zvukovek až po jednotlivé koncerty. A hodně dobře se tam popasovali se silným větrem od vody a zvuk těch vystoupení, která jsme slyšeli, byl hodně dobrej.
Měli jste možnost si poslechnout i jiné interprety? Pokud ano, kteří vás zaujali a které byste čtenářům doporučili k poslechu?
Určitě bych doporučil kluky z kapely Altsights z Jerevanu, se kterými jsme v kontaktu. To je taková alternativní poprocková kapela. Jsou to velmi pracovití talentovaní mladí kluci, hodně nás bavili, a pokud se to podaří, chtěli bychom je příští rok přivézt do České republiky na dva nebo tři koncerty. Fanouškům alternativnější muziky bych mohl doporučit švýcarské francouzsky zpívající alternativně popové duo NøMad, které hrálo v obsazení kytara a bicí, bez samplů. Bylo to garážově nabroušený a hodně dobře to fungovalo. Fanouškům hard rocku nebo metalu by se zase mohla líbit jerevanská kapela Mad Nation, ta sypala těžký kytary. V jejich muzice je slyšet vliv System of a Down, což vlastně ani není divné, protože Serj Tankian je v Arménii modla.
Nemohu se nezeptat, jak vás tam publikum přijalo.
Byl to vlastně úplně nejlepší koncert, který jsme kdy odehráli. Jednak to asi bylo dané tou jejich mentalitou. Bylo hodně poznat, jak si tam váží jakékoli akce, která se tam koná. Bylo vlastně úplně jedno, jaký čas ti pro hraní byl přidělen, protože od začátku až do konce byl prostor pod pódiem plný a každé vystoupení si publikum neskutečným způsobem užívalo. Také to bylo specifické tím, že Arménci moc nepijí, takže to nebylo takové to opilecké nadšení. Bylo to upřímné, řekl bych čisté. Na nás tam mohlo být odhadem 1 500 až 1 800 lidí, my jsme předtím nikdy nehráli před tak velkým publikem. Lidi komunikovali a chytali se. My jsme třeba hráli dva nové singly, které máme na YouTube, a oni zpívali texty, což se nám v Česku nikdy nestalo. Byli na nás připravení. Když pořadatelé oznámili, že tam budeme hrát, tak nám skokově vzrostla poslechovost z Arménie. Tu fanbase, kterou jsme si tady budovali sedm nebo osm let, jsme tam získali jen tím, že nás ohlásili. Oni to fakt poslouchali a poslouchají to dodnes. Takže musím říct, že nás přijali prostě skvěle. I po koncertě za námi chodili si popovídat, vyfotit se a tak.
Chápu, že vzhledem k nákladům se váš výlet do Arménie ekonomicky asi nemohl vyplatit. Co vám tedy, jako kapele, účast na festivalu dala? Doporučili byste podobné dobrodružství i dalším tuzemským interpretům?
Co se týče té finanční návratnosti, je otázka, jestli se investice vrátí. Máme samozřejmě zažádáno o granty u SoundCzechu, u Nadace umělce nebo o dotace na městě, které se vyhodnocují. Uvidíme, jestli z toho něco klapne a jestli nám to zaplatí třeba alespoň letenky. Tuto otázku jsme řešili i s velvyslancem Petrem Pirunčíkem, se kterým jsme se sešli a kterého jsme pozvali na náš koncert, na který skutečně dorazil, a dokonce nám točil nějaká videa. Ale hlavě tam vidím tu hodnotu mimofinanční. Byla to prostě obrovská zkušenost k nezaplacení, ať již po osobní stránce, tak po té muzikantské. Získali jsme tam nové příznivce, a když s nimi pracuješ dál, tak oni ti zůstanou jako fanoušci. A to je něco, co ti může hodně pomoci, třeba v tom, že když vydáš nový singl, má to přesah i do jejich země. Oni to třeba ještě přesdílí, jakože „hele tito tady hráli, mají novej singl“, a ta tvoje tvorba se daleko rychleji šíří. Má to lepší výsledky, může se to projevit v algoritmech streamovacích platforem a můžeš být zajímavější pro další promotéry a podobně. Také jsme tam získali nové kontakty, za všechny mohu zmínit například promotéry gruzínského festivalu, Cliva Deamera, side bubeníka Radiohead, který tam hrál se švýcarským projektem NøMad. Takže na druhou část otázky odpovídám, určitě ano, určitě bych podobnou zkušenost doporučil i dalším kapelám.