Improvizace byla vždy pevnou součástí koncertů Einstürzende Neubauten, oni sami těmto kusům říkají rampy (v originále Rampen). V minulosti už několikrát posloužily jako základ písní, nyní z nich ale kapela poprvé poskládala celou desku. Použila k tomu improvizace hrané na koncertech v roce 2022. S novým albem Rampen: apm (alien pop music) se skupina podívá i do Prahy, 18. října ji čeká koncert ve Foru Karlín. Blixa Bargeld se následně vrátí ještě 6. prosince, v Paláci Akropolis s ním zahraje italský muzikant Teho Teardo.
V první skladbě nové desky, Wie lange noch, zpíváte o tom, že už všechno bylo řečeno, všechno bylo zpíváno…
Všechny skladby na albu jsou živé improvizace. Každých pár koncertů jsem si do čtecího zařízení nachystal novou sadu úryvků textů. Když se improvizace rozjede, podívám se, jestli tam mám něco, co se mi zdá vhodné pro to, co se právě děje. A fragment, který jsem vybral pro tuto konkrétní píseň, neobsahoval nic víc než „Wie lange noch?“ Jak dlouho ještě? Byla to první improvizace, kterou jsme na turné 2022 hráli. A byla to také první skladba, na které jsme pracovali, když jsme šli do studia. Když začneme dělat na nové nahrávce, zvlášť když jde o Neubauten, je to pro mě osobně psychologická výzva. Protože vím, že jakmile se do toho opravdu zaberu, tak se s tím už probouzím každé ráno, pokud jsem vůbec mohl spát. Když to budu mít v hlavě pořád, jako člen rodiny v podstatě zmizím. Už se z toho nebudu moct vymanit.
První singl z nového alba Rampen: apm (alien pop music).
A protože tohle byla první skladba, kterou jsme točili… snažil jsem se vyhnout tomuto psychologickému dilematu. Opravdu jsem do toho nechtěl jít. A to je asi důvod, proč jsem začal zpívat, že všechno už bylo řečeno, všechno bylo napsáno. Nechci do toho jít, nechci bloudit ve vlastním srdci a opravdu nechci přestřihnout napájecí kabel. Stále cítím vzdor vůči tomu, přejít do pracovního studiového režimu. Po téhle skladbě už jsem byl v tom. A řekl bych, že je to docela matoucí otvírák, protože to zní, jako by pak už nemělo přijít nic dalšího. Ale bylo by ještě horší, kdybych to dal na konec desky. „Po tomhle už nic dalšího nepřijde, už je konec.“ Ne, takhle to není myšleno a musíte to brát s rezervou. Není to myšleno vážně.
Je tedy otázka, zda už vše bylo napsáno, něco, s čím zápasíte? Chci říct, neustálý pohyb vpřed, je to pro vás obtížné?
Ano, zvlášť na téhle desce jsou ke všemu různé příběhy, protože tam není ani jedna skladba, kde bych začínal od nuly. Jak jsem říkal, byly tam vždycky fragmenty, které jsem napsal předem. Asi nejstarší je z roku 2004 a nejmladší je z doby pár týdnů před turné. Ty úryvky byly cokoli od pár řádků až třeba po skladbu Trilobiten, což je improvizace, kterou jsme hráli v Praze, a je to v podstatě celý ten text, který jsem napsal dopředu. Změnil jsem jen několik veršů. U Wie lange noch jsem měl jen ten jeden řádek, takže jsem víceméně seděl před čistým papírem a snažil se něco vymyslet. Jako první mě napadlo, že už jsem všechno řekl. Není to pravda, samozřejmě. Neřekl jsem všechno, pořád ještě něco říkám. Ale je to boj. Byl to mnohem větší boj při tvorbě alba, jako bylo to předchozí, kde je to z 30 % o rešerši a hledání nových kusů, nových materiálů, nových strategií. A já pak sedím u prázdné stránky a snažím se najít něco, co by se dalo zpívat a co by stálo za to napsat. To je určitě větší dřina než vzít úryvek a rozvést ho, dát mu maso, dát mu tělo. A tak jsem měl dobré výchozí body a nechal jsem tam všechny fragmenty, i když jsem se třeba rozhodl naživo zazpívat jen jednu větu, jako „cítím se jako Pestalozzi“ a pak jsem úplně změnil téma. Ale nechal jsem tam všechny různé nápady, i když jich je pak třeba v jedné písni víc.
Jak moc se texty na desce liší od původních ramp?
Řekněme, že na původních rampách je méně masa, více kostí. Je tam zřetelněji vidět kostra. Jak jsem říkal, Praha je víceméně stejná, změnily se asi dva nebo tři řádky. Boloňa, Wie lange noch, to byla jenom ta jedna věta. Takže všechno ostatní, co je v téhle písničce, jsem napsal později.
A co hudba, jak moc se liší od původních improvizací?
Moc ne. Většina těch původních ramp je někde na YouTube. Takže si můžete poslechnout pražskou rampu a nahrávku Trilobiten a zjistíte, že je to vlastně velmi podobné.
Bylo těžké replikovat ve studiu živé improvizace?
U některých skladeb to bylo těžší než u jiných. Třeba Gesundbrunn byl opravdu obtížný, ne v samotném nahrávání, ale… Totiž, skládání je pro mě v první řadě úloha. A všechno, co při skládání děláte, je hledání řešení té úlohy. Gesundbrunn byl docela oříšek. Je to neobvyklá tónina a také bylo těžké najít řešení pro všechny ty otevřené konce, které tam byly. Bylo potřeba je nějak spojit, aby dávaly smysl.
Rampám, které jste na tom minulém turné hráli, říkáte podepřené rampy…
Ano, nazval jsem to podepřené rampy, protože jsme měli dopředu nějaké stručné zadání, jako že začne Jochen nebo že to budeme hrát v tónině fis a tak. Takže tam byla nějaká minimální podpůrná struktura, abychom věděli, co budeme dělat. Nechtěl jsem se plně spoléhat na inspiraci shůry, chtěl jsem tomu dát nějaký rámec.
Improvizace z kolínského koncertu, základ pro skladbu Ist Ist.
Řekl byste, že tyto podpory, tato vodítka, byly podobné jako při používání systému Dave? (nástroj pro skládání, členové kapely si losují lístečky s různými klíčovými slovy, pozn. red.)
Ne, protože v tom není faktor náhody. Chci říct, že systém Dave je postaven tak, aby podkopával stereotypy, aby vás přiměl dělat něco, co vás předtím nenapadlo, nebo kombinovat věci, které jste předtím nekombinovali. Je v tom náhoda a je to otázka interpretace. Jak mám lísteček chápat? Ale u improvizace je to jiné. Myslím, že to byla Kim Gordon, která řekla, že skvělá a zároveň hrozná věc na improvizaci je, že nikdy nevíte, co udělají ostatní. Všichni začneme společně nebo se třeba někdo rozhodne, že si poslechne, co hraje zbytek, a až pak se přidá. Ale prostě nikdy nevíte, co budou dělat ostatní.
V tiskové zprávě jsem se dočetl, že jste během nahrávání nemohl spát kvůli nějakému zranění. Co se stalo? A myslíte, že to ovlivnilo desku?
Zlomil jsem si nohu. A nemohl jsem spát, protože jsem si nemohl lehnout. Extrémní nespavost také znamená, že hranice mezi vědomím a podvědomím je velmi, velmi tenká. Takže třeba u skladeb jako Everything will be Fine jsem mohl udělat šest náběrů a každý byl úplně jiný. Prostě jsem otevřel pusu a vyšla spousta různých věcí. Byl jsem na vozíku. Kdybych nepracoval v lůně nahrávacího studia, které znám, spolu s pěti lidmi, které znám už desítky let, tak bych to nedokázal.
Byly na novém albu použity nějaké zajímavé nebo neobvyklé nástroje?
Ne, protože všechno vychází z improvizací z turné 2022, jsou to ty stejné nástroje, které jsme měli s sebou na tomto turné. To bylo také pragmatické řešení, udělat takové album. Věděli jsme, že Alexander Hacke nebude mít na nahrávání nové desky moc času, takže jsme zvolili něco jiného, o čem jsme věděli, že nebude tak časově náročné jako náš běžný pracovní proces.
Nová deska se jmenuje Rampen: apm (alien pop music). Povíte mi víc o konceptu mimozemské pop music?
V dnešní době už nemáme něco, co bychom mohli nazvat středním proudem, protože existuje tolik paralelních proudů. Ale pořád existuje něco, čemu se říká pop music. A spousta té pop music hraničí s populismem. Mě napadlo, že by měla existovat i pop music pro cizince, pro mimozemšťany, pro ty, kteří stojí stranou toho všeho. Taky jsem si říkal, že je to dobrý podtitul, nový žánr, který se jmenuje alien pop music, ve stylu Geniale Diletanten. Je to nový hudební žánr a ty mají vždycky rády tři písmenka. Takže apm, alien pop music. Pro mě, cizince, mystickou bytost, kterou jsem, a pro všechny ostatní cizince na téhle planetě, kteří se necítí tak docela doma.
Kdybyste měl popsat hudbu Einstürzende Neubauten někomu, kdo ji dosud neslyšel, co byste řekl?
Asi bych řekl, že děláme velmi podivné věci. Děláme spoustu věcí jinak než ostatní. A vymysleli jsme spoustu různých věcí. Pak bych se asi pustil do konceptu alien pop music. Víte, v nějakém paralelním vesmíru my nejsme tak slavní jako Beatles, my jsme Beatles. A protože je tam o jeden rozměr víc, proto je nás pět.
Stále máte svého Peta Besta.
Ano, možná. Možná se George Martin stal regulérním členem. Možná je tam i Brian Epstein. Na desce je jedna skladba, která se jmenuje Pestalozzi. Původní fragment zněl pouze: „Sedím v křesle, cítím se jako Pestalozzi, cítím se jako A. S. Neil.“ A to je všechno. Když jsme to hráli naživo, nemohl jsem přijít na nic, co by na to navazovalo. Takže později ve studiu jsem to řekl znovu a tu kostru jsem dotvořil. Dal jsem té kostře maso tím, že jsem se podíval do své historie nákupů na Amazonu. Podíval jsem se na všechny věci, co jsem tam za posledních 25 let koupil, a začal jsem zmiňovat ty zajímavé a zvláštní. Někdo z našich podporovatelů na Patreonu přišel na to, že se vlastně jedná o existující produkty. Jeden z posledních zní A Cellarful of Noise – Sklep plný hluku. Když si to najdete, zjistíte, že to je název autobiografie Briana Epsteina, kterou jsem si koupil na Amazonu a přečetl ji. John Lennon kdysi vtipkoval, že by se to mělo jmenovat spíš A Cellarful of Boys – Sklep plný kluků.
Vidíte nějaké další paralely mezi vámi a Beatles?
Ano, vidím. Andrew N. U. Unruh je jedním z největších fanoušků Beatles pod sluncem, protože se narodil v New Yorku a měl dvě starší sestry, které plně propadly Beatlemánii. Andrew měl všechny původní desky a singly, tak jak v té době vycházely v USA. A tak se v Beatles opravdu vyzná. Beatles byli bez debat tvůrčí silou, rozsah jejíhož vlivu si dnes ani nedokážeme představit. Někdy si říkám, že v nějakém paralelním vesmíru jsme my něco podobného. Máme obrovský vliv. A je pravda, že když se podíváte na okrajové proudy pop music, tak v rámci toho je náš vliv velký.
Podíleli se na nové desce Rampen nějakým způsobem vaši podporovatelé na Patreonu?
Ano, tohle byla fáze 5 podporovatelského projektu, našeho vlastního crowdfundingu, a je to také závěrečná fáze, další už dělat nebudeme. My jsme s tím začali v roce 2002, tehdy neexistovala žádná sociální média, nebyl Instagram, nebyl Facebook. Dnes lidé od umělců očekávají, že si budou fotit svou snídani a všechno ostatní, co celý den dělají, a dávat to na Instagram. Takže celý ten efekt intimity s umělci, jak jsme ho vytvořili v roce 2002, je v podstatě pryč, protože teď je to najednou standard. A my se blížíme nebezpečí, že to začne být banální. Takže tohle je poslední fáze, kterou děláme, a hledáme další nový revoluční koncept, jak bychom mohli pokračovat. Ale tohle je naposledy, co to děláme tímto způsobem.
Singl z předchozí desky Alles in Allem.
A jak to vypadalo?
Podporovatelé nás mohli sledovat při práci ve studiu. Mohli také vznášet své připomínky. A jak už jsem říkal, přišli také na to, co je vlastně ten dlouhý seznam v Pestalozzi a co jsou všechny ty věci zač. Něco na desce kritizovali a něco zase chválili. Není to tak, že bychom dělali, co nám oni řeknou, jak to bývá často špatně chápáno. Je to stejný vztah, jako když jsem v době před internetem pustil hrubý mix kamarádům a byl jsem rád, když mi někdo řekl třeba, že bicí jsou moc nahlas. Takový je to vztah.
Čemu se poslední dobou věnujete, co děláte?
No, vlastně nic moc. Sedím tady u stolu. Mám tu velkou krabici s kabely, které bych měl… Právě jsem se sem nastěhoval. Tedy, nastěhovali jsme se sem už před pár měsíci, ale ještě se mi nepodařilo zapojit stereo. Takže mám v plánu najít kabely a znovu postavit stereo. Mám tady úžasný obrovský pokoj, teď tu mám svůj klavír… Ale ještě jsem neskončil s vybalováním. A pak musím dodělat album Teho Tearda, to nové. Ještě mi zbývá nazpívat asi tři nebo čtyři písničky. Dokončil jsem práci se svou švýcarskou kapelou. Mám tam kapelu, která mě angažuje jako zpěváka, jmenuje se KiKu, a právě jsem pro ně napsal čtyři nové písně. A musím napsat hudbu k jednomu filmu, scénář mám tady na stole. Všechny tyhle věci, které jsem právě zmínil, začaly před pandemií a pak se zastavily. A teď mám před sebou tuhle horu práce, ze které musím odebírat kousek po kousku, aby zmizela. Takže to je to, co právě teď dělám. To je asi důvod, proč se nemůžu dostat k vybalování.
Seznamte se
Blixa Bargeld je hlavní postavou německé skupiny Einstürzende Neubauten. V Západním Berlíně založená kapela funguje už od roku 1980, proslavila se svým nekonvenčním zvukem a využitím běžných i podomácku vyrobených nástrojů, často z odpadků na skládkách. Zároveň byli vždy velmi progresivní ve vztahu se svými příznivci, například crowdfunding využívali mnohem dříve, než pro něj začaly vznikat platformy. Jejich žánry jsou industriál, experimentální rock nebo – jak nám říkají s novým albem – alien pop music.