Za žhavý přírůstek londýnské hudební scény byli označeni už na střední škole. Jen o něco později během pěti let vydali čtyři celkem rozdílná, ale shodně ceněná alba, potom ohlásili pauzu na neurčito. Vítaný návrat na scénu načasovali těsně před covidem. Až s loňským albem My Big Day se konečně poprvé dostali do České republiky.
Na letošním Rock for People se ukázali v naprosto fantastické formě. Když s potutelným úsměvem mluvili o tom, že se jim během léta snad podaří pár překvapení v podobě koncertních hostů, nemohli ještě prozradit, že například na festivalu Glastonbury je jen o dva týdny později na pódiu v závěru vystoupení navštíví Damon Albarn z Blur.
Oba koncerty, ač ten na Glastonbury byl přece jen o něco opulentnější, měli společného jmenovatele v totálním muzikantském zaujetí, které ale není zahleděné samo do sebe, protože publiku vnese radost do života. I když se už jejich písničky dnes v první fázi rodí spíš pokradmu ve volných chvílích rodinných dovolených spíš než během epických cestovatelských výprav, kterým dřív holdoval frontman Jack Steadman, hudebního dobrodružství z nich neubývá. S Jackem a baskytaristou Edem Nashem jsme si povídali v zákulisí festivalu ještě před jejich českou premiérou.
Vítejte v České republice, těšili jsme se na vás už dlouho.
Ed Nash: Koncert na Rock for People je pro nás první z celé festivalové sezóny, takže i my jsme se sem velmi těšili. Navíc za sebou nemáme žádné festivalové koncerty s novou deskou, takže zařadit nové písničky je pro nás výzva. Pár jich zahrajeme i dnes.
Na zmíněném albu My Big Day i letošním EP Fantasies máte hodně hostů, budete „jejich“ písničky hrát, i když s vámi nevystoupí?
Ed: Během léta chystáme několik překvapení. Někteří se k nám snad příležitostně přidají, ale když nemohou, vezme to za ně naše úžasná vokalistka Emma Topolski. Ta má na starosti party, které na desce zpívají Chaka Khan, Holly Humberstone či Nilüfer Yanya a pokaždé je zastoupí naprosto fantasticky.
Vybírat hosty na desku musel být radostný proces. Zvlášť teď, když jste se nechali slyšet, že dřív jste měli moc velké ego, abyste jich přizvali tolik najednou. Teď už jste prý sebevědomější, znáte své kvality a jste díky tomu v tom ohledu svobodnější…
Nebe na Glastonbury. V závěru koncertu se na Heaven přidal Damon Albarn.
Jack Steadman: Někoho už jsme znali, například s Holly Humberstone už jsem pracoval dřív, stejně tak s Damonem Albarnem, s tím už jsme toho nahrávali v minulosti docela dost. To byla ta jednoduchá část – ty stačilo oslovit. S Damonem to bylo obzvlášť snadné. Na den jsem s ním zalezl do studia, přehrál mu celou desku a on nám dal pár rad. A s dalšími hosty jsme museli být trochu odvážnější. Ale zeptáním nikdy nemůžete nic ztratit, ani když oslovujete hvězdu, jako je Chaka Khan. Jsem rád, že i s ní jsme se setkali osobně ve studiu v Los Angeles, byla úplně v pohodě a velmi profesionální. Zrovna ji navrhl Damon. Nejdřív jsem se tomu smál, ale nakonec jsem uznal, že to je dobrý nápad.
V čem dalším vám uvolněnější přístup na nové desce pomohl?
Jack: Člověk vždy navazuje na předchozí nahrávky. Nejdřív jsme nahráli akustickou desku, potom zase trochu tanečnější elektronickou a tak dále. Tohle je zase krok o kus dál. Je tam disko písnička, pak trošku těžší rocková psychedelie, a to všechno je pro nás nové a vzrušující.
Jsem pyšný na to, že zníme zase trochu jinak. Ostatně, kdyby člověk točil dokola nové verze své první desky, nemělo by to smysl. Člověk se musí vyvíjet. Zároveň mě těší, že jsme v době, která je z mnoha důvodů komplikovaná, natočili tak optimistické album.
Před deseti lety se vaše album So Long, See You Tomorrow dostalo hned po vydání na první místo britské hitparády. Cítili jste se s prvním výstupem na špičku žebříčku na vrcholu?
Ed: Byla to fajn doba, ale upřímně myslím, že teď jsme na tom o dost lépe. Nemáme sice desku na prvním místě, začali jsme na třetí pozici, což je taky dost dobré, ale když dáme čísla stranou, jsme teď podle mě jako kapela v nejlepší formě, v jaké jsme kdy byli. A věřím, že děláme lepší písničky než dřív. Myslím, že vrcholu jsme ještě nedosáhli, ten nás snad teprve čeká.
Jack: Rozhodně jsme teď nejšťastnější, což je dobré. Právě po tom období, které jste teď zmínila, jsme si vzali na čas pauzu. Když se na to dívám zpětně, bylo to pro kapelu velmi důležité. Od té doby, co jsme se vrátili, si všeho vážíme jinak než dřív. Nebereme už nic jako samozřejmost, což jsme dřív dělali. Zapracovali jsme na své psychice – každý zvlášť i dohromady jako kapela.
První singl poté, co kapela podepsala smlouvu s Island Records, byl Always Like This.
V jakém smyslu? Co se změnilo?
Ed: Nebylo to vlastně nijak vyřčeno, byl to přirozený proces. Podstatné pro nás bylo, že jsme měli čas, abychom každý chvíli byl sám sebou. Pomohlo nám, že každý z nás lépe pochopil, kým je, ale také to, že jsme zjistili, že si vzájemně chybíme. To bylo myslím to nejdůležitější.
Co vám kromě společnosti ostatních chybělo?
Jack: To bylo to hlavní. Ale taky cestování – to je pro kapelu velká věc, kterou máme všichni rádi. Jsme rádi, že to je zpět – teď jsme například úplně poprvé v České republice. To jsou zážitky, které člověk neprožívá denně, obzvlášť když nemá nějakou podobnou práci, jako být muzikant, a proto nikdy nezevšední. Potkávat nové lidi a poznávat další místa je vždy vzrušující.
Zároveň z toho, co říkáte, trochu plyne, že je snadné se v kolotoči nahrávání desek a turné ztratit sám sobě.
Ed: To byla velká součást důvodu, proč jsme si vzali pauzu. Obzvlášť kapele, jako jsme my, se to opravdu může stát. Začali jsme spolu hrát na střední. Takže celý náš dospělý život se odehrával na turné. Ano, je to trochu extrémní. Ale dnes jsme našli rovnováhu, nehrajeme tolik jako dřív. Snažíme se k tomu přistupovat realističtěji a věnovat čas i sami sobě a domovu. Je to velmi důležité.
Jack: Oba dva jsme ten čas hojně využili pro další hudební projekty. Věnovali jsme se i dalším věcem, já jsem například studoval astronomii, na kterou už zas bohužel nemám tolik času, ale většinu času jsme stejně věnovali hudbě. Ale samozřejmě jsme ten čas zasvětili i osobním životům, protože do té doby jsme neměli dost času mít pořádné vztahy nebo se trochu usadit a normálně žít. Takže čtyři nebo pět let, kdy jsme se víc soustředili na domov, se opravdu hodilo. Teď už v tom normálním životě umíme pokračovat, ale předtím to bylo těžké.
Pokud se právě nacházíte v nejlepším období kapely, jak si představujete její budoucnost?
Ed: Myslím, že to, co Jack říkal o rovnováze, je to nejdůležitější. Jsme teď všichni spokojení s tím, jak to je, a přejeme si ten stav zachovat. A navrch už si nezbývá přát nic jiného, než aby nám zůstalo nadšení pro hudbu. Muziku lze dělat i tak trochu ze setrvačnosti a pořád je to zábava, ale myslím, že opravdová kreativita je zábavnější a pro nás je velmi důležitá. Pokud bychom to tak přestali cítit, asi by nebyl důvod pokračovat.
Nápadu oslovit Chaku Khan se Jack Steadman nejprve vysmál…
Seznamte se
Své první album I Had the Blues But I Shook Them Loose vydali Bombay Bicycle Club, tedy multiinstrumentalista a zpěvák Jack Steadman, baskytarista Ed Nash, kytarista Jamie MacColl a bubeník Suren de Saram, před patnácti lety. Dnes mají za sebou šest studiových alb a jeden oddechový čas, aby dohnali samostatné dospělé životy. I když svůj comeback doprovodili videem, v němž společnost během jejich hudby kolabovala, slíbili si, že se po návratu na scénu nebudou brát tak vážně jako ve svých začátcích. Letos vydali EP Fantasies, protože jim z nahrávání My Big Day zbylo několik písní, které jim bylo líto neposlat do světa. Stejně jako na aktuálním albu si na této nahrávce užívají spolupráce s dalšími umělci – tentokrát si pozvali zpěvačky Lucy Rose, Rae Morris, Liz Lawrence a Matildu Mann, přičemž první tři si s kapelou zazpívaly již opakovaně.
Ano, našel jsem nový vítr, zpívá Jack Steadman v titulní skladbě comebackového alba.