„Hráli jsme v jiných kapelách v rámci stejné undergroundové noise punkové scény, potkávali jsme se na akcích, párkrát jsme spolu mluvili, říkali jsme si, že bychom si někdy mohli zajamovat,“ vzpomíná na úplně začátky bubeník Steven Ansell. „Když se pak rozpadla moje tehdejší skupina, byl jsem z toho zničený, protože kapelou jsem žil, a najednou mi napsala Laura: Teď bychom si mohli dát ten jam, ne? Když jsme se sešli a hráli jsme, prakticky okamžitě jsme spolu začali skládat písničky. Oba jsme cítili, že je v tom něco vzácného, zaklaplo to do sebe úplně jinak, než když jsme dřív hráli s kýmkoli jiným. Tak jsme tu energii využili a dovedla nás až sem,“ shrnuje lakonicky dvacet dva let existence Blood Red Shoes.
Přemýšleli jste tehdy, že byste přibrali ještě další muzikanty?
Laura: Ano. My jsme už hodně brzo měli první koncert, tak jsme si říkali, že to nějak zvládneme ve dvou a později vezmeme další lidi. Navíc Steve byl ve své předchozí kapele kytarista a zpěvák, tak jsem předpokládala, že oba budeme hrát na kytary a zpívat. Ale on se usadil za bicími, odehráli jsme koncert a fungovalo to. Nebylo to něco, na čem bychom se výslovně domlouvali, pokud se pamatuji dobře.
Steven: Vyplynulo to samo. Já jsem původně chtěl vzít ještě baskytaristu, ale po dalších pár koncertech jsme si řekli, že ho vlastně nepotřebujeme.
Jak jste to řešili v rámci zvuku kapely, že jste jenom dva? A vyvíjelo se to nějak v čase?
Steven: Na začátku to bylo hodně punkově špinavé a bylo nám to jedno. Postupně jsme pak vyladili, jak začlenit basový zvuk do kytarového. U Laury se v průběhu času měnila její kytarová sestava. Já prostě jen mlátím do bubnů obzvlášť silně.
Laura: Částečně je to ve stylu jak hraju, jak využívám basové linky, a částečně je to v kombinaci zesilovačů a efektových pedálů. Není to nic příliš složitého.
Posledních pár let jste měli s kapelou menší pauzu. Co vás k tomu vedlo?
Laura: Nahrála jsem sólovou desku a pak jsem k ní jela turné. Chtěla jsem si zkusit něco jiného, byli jsme v kapele už dlouho a stávala se z toho rutina, potřebovala jsem novou výzvu. Steve se rozvíjí tím, že produkuje nahrávky jiným kapelám, já jsem zase zkusila udělat vlastní album úplně jiné hudby než v Blood Red Shoes.
Co vás ta zkušenost naučila?
Laura: Naučila jsem se toho hodně. Třeba jak se srovnat s tiššími momenty. Jsem introvertka a v kapele se vždycky můžu schovat za hlasitou kytaru, ale tady jsem byla víc na očích a ze začátku jsem s tím zápasila. A taky se teď líp cítím při zpěvu. Navíc bylo zajímavé vyrazit na turné s někým jiným než se Stevem, vyzkoušet si jinou dynamiku a nahlédnout víc do logistické stránky věci, protože tohle byla menší produkce než koncerty s kapelou a hodně jsme si toho zařizovali sami.
Stevene, co jste mezitím podnikal vy?
Steven: Produkoval jsem české kapely, mimo jiné. Znáte I Love You Honey Bunny?
Jasně!
Steven: Nahrávali se mnou tady v Brightonu, zatímco Laura byla na turné. Dělal jsem produkci a mix jejich třetí desky přímo tady v tom studiu, odkud teď volám. Potkali jsme se už před lety, pracoval jsem i na jejich druhém albu. Já jsem produkoval hned několik českých umělců, což je úplná náhoda. První byla Aiko, která mi prostě napsala na Instagramu, a pak jsme spolu skládali popové písničky. Mě pop hodně baví a je to zase něco úplně jiného, než děláme v naší vlastní kapele. Přes Aiko se pak se mnou spojili další muzikanti z Česka, abych je produkoval nebo s nimi skládal. Takže jsem byl mnohokrát pracovně v Praze, ale taky jsem mezitím produkoval kapely i tady v Anglii.
Jak se vám pracuje s I Love You Honey Bunny?
Steven: Je to zábava. Oni jsou kapela v pravém slova smyslu. Ve spoustě skupin máte jednoho nebo dva tahouny, kteří přinesou písničku a pak si o ní rozhodují, ale v I Love You Honey Bunny jsou čtyři lidi s vlastním názorem a přínosem. Takže velká část práce spočívá v tom, rozdělit co bude kdo a kdy hrát. Pro mě osobně je to obzvlášť zajímavé, protože v mojí dvoučlenné kapele je tohle jednoduché, ale tady máte čtyři muzikanty, z nichž toho každý chce na svůj nástroj hrát docela hodně. Každý muzikant je jako barva a vy musíte vymyslet, kdy kterou barvu použít. A jsou to fajn kluci, kterým záleží na hudbě opravdu hodně, i proto s nimi rád dělám.
Co byste řekl, že je váš hlavní přínos pro ně?
Steven: Soustředění. Připadalo mi, že předtím jako kdyby mluvili všichni přes sebe. Takže velká část mé práce byla třeba říct kytaristovi, aby nehrál během tohohle klávesového partu, nebo bubeníkovi, aby si zahrál svůj přechod až ve chvíli, kdy nehraje basa. Zkrátka dát tomu strukturu, je to trochu jako režírovat film. Je potřeba vidět to z nadhledu a řídit, kdy se má co dít.
Zpátky k Blood Red Shoes. Jak funguje vaše kapelní dynamika? A měnilo se to během těch dvou dekád existence kapely?
Laura: Někdy je to jako telepatie. Často prostě víme, co udělá ten druhý.
Steven: Vždycky nám to fungovalo instinktivně. Na začátku jsme ani moc nemluvili o tom, jakou hudbu chceme dělat, prostě jsme ji dělali a během toho procesu jsme na to přišli. Necháváme se hudbou vést. Většina kapel o muzice mnohem víc mluví, než ji hraje, u nás je to přesně naopak. V průběhu času jsme o tom ale začali mluvit víc, protože jinak bychom se nedostali ven z komfortní zóny. Ještě je zajímavé, že na začátku jsme oba poslouchali prakticky stejnou hudbu, ale postupně se náš vkus vyvinul jinými směry. Tak i proto teď potřebujeme při tvorbě trochu víc diskutovat o tom, kam se chceme dostat. Taky jsme teď mnohem klidnější. Dřív jsme se uměli brutálně pohádat, dnes už je to civilizovanější. Už na sebe neřveme a nerozbíjíme věci v šatně, už nejsme nevyspalí alkoholici. My dva jsme totiž opravdu velmi rozdílní lidé a na začátku jsme na sebe hodně naráželi, ale docela rychle jsme se s tím naučili pracovat. Teď už si navzájem necháváme prostor.
O čem jste se hádali?
Laura: Úplně o čemkoli.
Steven: Byly doby, kdy jsme spolu trávili tolik času, že mě dokázal vytočit i jen způsob, jakým Laura žvýkala cereálie. Ale nehádali jsme se o hudbě, tehdy ani teď. Tahle jedna věc nám z nějakého důvodu vždycky fungovala.
Jste spolu v takové shodě i co se týče ostatních věcí okolo kapely, kromě samotné hudby?
Steven: Ne vždycky spolu souhlasíme, ale rámcově máme podobné názory na to, jak se chovat jako kapela nebo co je autentické a co už příliš komerční. Například ani jeden z nás nemá chuť konstantně dávat vlastní ksicht na TikTok a podobně.
Laura: Souvisí to i s tím, že tohle nikdy nedělaly ani naše oblíbené kapely, když jsme vyrůstali. Dnes je jiná doba, ale stejně nám to přijde divné.
Chtěl jsem se ještě zeptat na ten hudební vkus, jak jste zmiňovali, že jste se každý posunul jinam.
Steven: Mně se líbí hodně současného popu, bavila mě Sophie a hyperpop, teď kapela Ear nebo nové album Underscores. Přijde mi vzrušující, že dnes můžou děcka doma s notebookem smíchat všechny možné žánry a udělal z nich něco úplně nového. Ale myslím, že Lauře se nic z toho nelíbí.
Laura: Ear se mi líbí taky, ale jinak jsem pořád zaseklá v 60. letech.
Steven: Jo, Laura má ráda šedesátky a sedmdesátky, prostě tu skutečnou hudbu!
Laura: Ale pořád oba milujeme Sonic Youth, Kim Gordon nebo třeba zapadlou americkou kapelu Hot Snakes.
Přijde vám, že se ty rozdílné vlivy dostávají i do hudby Blood Red Shoes? Hyperpop i šedesátky?
Steven: Ano, ale spíš to tam podvědomě prosakuje, než že bychom to dělali úmyslně. Všechno, co slyšíte, se někde uloží a někde jinde se pak zase objeví. Může to být konkrétní zvuk, může to být způsob, jak Laura vypráví zpěvem, může to být rytmus na bicí ovlivněný elektronickým beatem.
Laura: Já jsem ještě před kapelou občas hrála i jako DJka, navíc mám irské kořeny a vztah k tradiční irské hudbě. To všechno se dřív nebo později někde projeví.
Když jste si jako kapela dali pauzu a pak jste se vrátili, jaké to bylo?
Steven: My jsme ve skutečnosti pořád byli v kontaktu, já jsem třeba dělal mix toho Lauřina alba. Odehráli jsme spolu pár koncertů v zahraničí. A taky společně máme malé hudební vydavatelství, takže jsme pořád na něčem dělali. Zvenčí to vypadalo, že Blood Red Shoes měli pauzu, ale když se nás na to někdo ptá, tak si říkáme: Jakou pauzu?!
Vychází vám teď nové album Stay Lonely, jaké z něj máte dojmy?
Steven: Tu desku jsme udělali jen my dva, přímo tady v té místnosti. Žádný producent, žádný studiový technik. Myslím, že je to naše nejryzejší deska, i proto ten název Stay Lonely (zůstat sám). Když ji poslouchám, připadá mi melancholická, ta nálada je míň agresivní než dřív a víc přemítavá. A je taková neučesaná. Třeba když jdete ven, tak někdy se chcete vyfiknout a dělat dojem a někdy se chcete cítit pohodlně a vzít si jen ošoupané džíny a tričko. Tak tahle deska jsou ty džíny a tričko. Je jako někdo, kdo se cítí dobře a nepotřebuje nikomu nic dokazovat.
Co nejšílenějšího se vám kdy stalo na turné?
Steven: Jednou jsme rozmlátili hotelový pokoj Keithe Richardse a pak jsme museli utíkat před ochrankou po okenní římse, čtyři patra nad zemí.
To si děláte srandu! Lauro…?
Laura: Ne, vážně se to stalo. Bylo to v Paříži a celý ten večer byl surreálný, ale nemáme z toho jedinou fotku, to jsme ještě neměli mobily s foťákem.
Steven: Byl to nějaký luxusní hotel, který se měl rekonstruovat, tak tam uspořádali demoliční párty s celebritami. Nevím proč, ale pozvali i nás, a každý měl rozbít nějaký pokoj. Pro Richardse tam byl jeden pokoj rezervovaný, a stála před ním ochranka, aby mu ho pohlídala, než přijede. Řekli jsme si, že to teda ne! Proplížili jsme se kolem ochranky a začali to tam demolovat. A když na nás přišli, tak jsme vylezli oknem ven a po římse jsme přešli o několik pokojů dál. Jako ve filmu. Kdybychom nebyli tak opilí, tak se nám to nemohlo podařit.
Laura: Mohli jsme tam umřít!
Steven: Ale bylo by to stylový! Kdybych spadnul, tak by ze mě byla rokenrolová legenda a ty bys z mého odkazu žila dodnes.
Laura: Naštěstí nikdo neumřel. Ale stalo se to a bylo to šílený. A pozval nás tam francouzský režisér Olivier Dahan, chtěl totiž, abych mu hrála ve filmu, ale já jsem nechtěla.
Lauro, jak zvládáte tenhle rokenrolový styl života? Protože, upřímně řečeno, vůbec si vás nedovedu představit, jak rozbíjíte hotelový pokoj.
Laura: Já možná působím rezervovaně, ale zažila jsem docela divoké věci.
Steven: Celá tahle kapela je složená z protikladů. Laura je z nás dvou ta větší rockerka, jenom to lidi překvapuje, protože je zároveň introvertka. Zatímco u mě nepřekvapuje nikoho nic.
Seznamte se
Blood Red Shoes je britské duo z Brightonu, ve kterém zpívá a hraje na kytaru Laura-Mary
Carter a za bicími sedí multiinstrumentalista a producent Steven Ansell. Společně hrají alternativní rock s vlivy punku, shoegazu i elektroniky. Na kontě mají sedm studiových alb, z nichž to nejnovější Stay Lonely vyšlo v polovině září 2026. Svůj nejbližší český koncert odehrají 10. října v Cargo Gallery.