V životě herečky a zpěvačky Barbory Polákové představuje nová deska další zářivý okamžik. Se svým autorským debutem začala na české hudební scéně svítit před osmi lety a od té doby jsme si od ní zvykli na pravidelné záblesky dokonale dotažených videoklipů a větších či menších projektů, které její tvorbu provázejí. Loni to byly například netradiční živáky Něhy a Dydjiny, ve kterých své písně rozdělila dle jejich převládající energie. Říká ale, že i taková Nafrněná se dá zahrát tak, že je z ní vlastně tak trochu Něha. Proto by na novém albu ráda měla některé písně dvakrát.
Den před naším rozhovorem jste v Kyjově zahájila turné Něhy. Jaký ten večer byl?
Došlo mi během hraní, že jsem toužila už hodně dlouho po klidu a nejspíš i po návratu na divadelní scénu. Koncert byl sice v kulturáku, ale k sezení, a když jsem vešla, měla jsem najednou pocit, že jsem se vrátila k něčemu důvěrnému. Tak nějak domů, k sobě. To ticho a jeviště mi připomněly něco, co dobře znám. Už dlouho přemýšlím o divadelním turné, ale pořád na něj nebyl čas a prostor. Teprve na něj dojde, tohle ještě není ono, chtěla bych si ještě daleko víc pohrát se scénou, kostýmy a světlem. Se vším, co by mohlo publiku vytvořit kouzlo a zážitek. Turné Něhy má navíc sedm zastávek a jen dvě scény jsou divadelní. Ostatní koncerty jsou venku, na trávě, na střechách a tak.
Proč jste se rozhodla pro turné Něhy, a ne pro energické Dydjny?
Protože Dydjin jsme si užili hodně. Většina koncertů v rámci normálního turné po klubech i v létě na festivalech se nakonec zvrhne a končí jako dydjina. I proto mě lákal klid – je dosud nepoznaný, nacházím v něm nový rozměr. Je to jiné i v té pěvecké rovině. Za nic se nemůžu schovat. Hlas musí být čistý jako sklíčko.
Měla jsem za to, že ta radostnější, možná bláznivější poloha, je vám bližší.
V Něhách je taky radost, jen klidná a spíš směřovaná dovnitř. Dydjiny jsou zas řádění s naprostou spontánností. Kterou si moc užívám a vnímám velký rozdíl oproti klasickému představení v divadle. Protože v divadle hrajete, a když je něco vtipné, tak se lidi zasmějí, na konci zatleskají, když se hraje vážná hra, tak je možné cítit pozornost nebo nepozornost, ale v obou případech je tam ta „čtvrtá stěna“.
Na koncertech je to jiné?
Pro mě bylo na začátku až katarzní, jak je při koncertech všechno bezprostřední a rychlé, jak můžete říct všechno, o čem přemýšlíte, nebo nemluvit vůbec a zpívat. Zasmát se kdykoli. V tom je pořád jedinečné kouzlo. Splést se kdykoli. Kvůli tomu ale Něhy nevznikly. Protože tuhle svobodu cítím při úplně každém koncertu. Přála jsem si je proto, že celkově není dost prostoru na pomalé písničky. Když lidi pod pódiem stojí, radši vždy dáte skladby, které tlačí a šlapou. Tahle barva ale byla odjakživa v mých písničkách taky přítomná, jen jsme si ji ještě pořádně neužili. Nějak mě proto dojalo, že lidi najednou sedí a jsou po osmi letech tančení v klidu.
Co jste si vlastně v hudbě našla, že jste semínko, kterým před lety byla vaše první písnička Kráva, vypěstovala v plnohodnotnou kariéru?
Právě tu svobodu. Kdyby mi někdo řekl v patnácti nebo ve dvaceti, kdy jsem si přála být herečka, že budu mít kapelu a hrát svoje písničky na velkých koncertech, stopro bych mu odpověděla, že to není možný. Taková představa byla pro mě příliš daleko. Ale ono se to stalo. Organicky. Z radosti. Můžete vymyslet tu největší kravinu, které se strašně smějete, a rozesmát tím pak další lidi. To je ten nejkrásnější pocit. Když se to povede. Je tam samozřejmě tenká hranice. Existují i varianty, kdy se strašně něčemu smějete, ale nikoho nerozesmějete. Hahaa. A najít ten průsečík, aby to fungovalo, je vlastně to nejtěžší.
Je jasné, že herci musí být kreativní, ale většinou naplňují představy někoho jiného. Na vašich písničkách, ale i na přístupu ke všemu od klipů přes koncerty po merchandising je znát, že si tvorbu opravdu užíváte. To ve vás dřímalo vždycky?
Já si nemyslím, že herci musí být kreativní. Myslím, že to je úplně individulální. Každopádně u mě kreativitu rozvinula divadelní školička, kam jsem chodila od dvanácti let. Hodiny tam byly dost sofistikovaně vedené, což jsem tedy taky zhodnotila nejvíc až zpětně. Byla tam skupina starších, hodně talentovaných lidí, kteří velmi ovlivnili můj humor a smysl pro divadelní a vlastně asi i životní zkratku.
Co tou životní zkratkou myslíte?
Tedy takhle. On byl ten jejich humor někdy tak vostrý a rychlý, že to ani jinak nešlo, než se zorientovat. Dalo mi to pocit, že i když se pokazí cokoli, ničemu to nevadí. Může se to jen posunout.
Jsou v tom i těžké či nechtěné stránky?
Jéžiš, to má všechno. Jasně že jo. Svoboda přináší samozřejmě i to, že když vy sami neroztočíte ta všechna kola, tak se netočí. Zodpovědnost je na vás. I během koncertů. Teď jsem měla zánět průdušek, antibiotika jsem dobrala den před Kyjovem. Nový klip jsem točila ještě s nimi. Stejně to celé dotlačíte, nikdo jiný to za vás neudělá. Když to neuděláte, poníží se práce a energie všech ostatních lidí. Tahle zodpovědnost je obrovská.
Klip, který zmiňujete, je k písničce Sousedův trávník. Zase je to pecka, do které jste obsadila spoustu přátel. S klipy jste si od začátku nasadila pořádně vysokou laťku!
Poprosila jsem kameramana Pavla Berkoviče, aby šel do natáčení se mnou. Je to už poněkolikáté, co jsme spolupracovali. Natočil Trávník a spolu s Terkou Kopáčovou třeba právě Krávu i Nafrněnou. Bylo přede mnou velké rozhodnutí, které jsem v sobě zpracovávala už dlouho. A sice jestli se odvážím ten klip sama režírovat. Scénář jsem napsala sama, ale pak mi začalo docházet, že nevím, jak budu režírovat sebe, když budu hrát. Poprosila jsem proto Marka Jarkovského, aby mi pomohl s režií, a společně jsme v posledním týdnu dopsali i scénář. Všechny scény si rozzáběrovali. A pak jsem právě onemocněla. Marek pak dotáhl spoustu práce, byla to pro mě veliká pomoc. Jak jsem říkala, že to za vás nikdo neudělá, tak tady to bylo jinak.
Na klipech vám ale evidentně záleží…
Co se klipů týče obecně, každá písnička si říká o jiný vizuál. Protože je o něčem jiném. Má jinou duši. Už teď mám klipově rozvržené téměř celé nové album. Další singl s klipem bude 13. května v 11. 00. Jmenuje se Dese. Nebo budeme točit klip k písničce Nech bejt s Police Symphony Orchestra, to znamená, že tam bude asi tak 60 lidí. Taky se těším na klip k písničce Všechno, kterou produkoval Filip Jelínek a hrají v ní Clarinet Factory.
Lehkost toho, jak přecházíte mezi humorem a vážností, je tím, co také na vaší hudbě mají lidé rádi. Na novém albu se opět mísí obojí?
Snad jo. Myslím, že je to nakonec docela vyvážené. Když jsme s Davidem Hlaváčem před rokem začínali, lezla nám z toho spíš vážnější témata. Říkala jsem si, že to nechám být a že to nějak prostě bude. Ale někdy v prosinci jsme se začali smát a já chodila pořád s dalšími a dalšími texty, které nebyly zatěžkané. Společně jsme je pak dopisovali, přepisovali a skládali hudbu. Některé vážné kusy jsme začali vyhazovat. Dokonce si myslím, že jich nakonec povyhazujeme hodně, aby nebraly prostor ostatním. Třeba si o svůj čas řeknou jindy.
Přizvala jste si na album i několik hostů…
Ve dvou písničkách budou Marek Adamczyk s Honzou Cinou. Jednou z nich je právě singl Dese, ukázku jste mohli vidět v televizce v Sousedovic trávníku. Moc se těším, poprvé v životě budu mít release party! Nikdy jsem ji neměla a klipy jsem vždy sdílela tak nějak mimochodem, třeba během kojení. Úplně si pamatuji, jak to bylo s Po válce. Odklikla jsem ji na lince doma v kuchyni a do toho připravovala snídani. Pak v jedné písničce ještě hostuje Ben Cristovao, s ním máme zrovna takovou country pecku. Jmenuje se Oplatka, a dokonce si ji občas pustím jen tak v autě. Moc bych si přála, aby na desce byly dvě verze, a jsem ochotná kvůli nim i vyšoupnout něco jiného.
Proč?
Abychom dali nakouknout do procesu. První verze je úplný doják a druhá je zas pro country radio. Tak mi přijde zajímavé ukázat, jak ten text může vyznít úplně jinak. Podobné to bylo u Trávníku, který naopak vznikl tak, jak ho už lidé znají, pak jsem ale dostala pocit, že by to mělo být úplně jinak. David Hlaváč vyměnil kytaru za klavír a vznikl Trávník slow, který bych na desce taky chtěla mít, a už jsme ho v téhle aranži hráli právě v Kyjově jako Něhu. Je to jako s Nafrněnou – když ji hrajeme pomalu, rozkryje se úplně nový rozměr textu a dovolí to člověku písničku vnímat trochu jinak.
Nové album se prý vyznačuje tím, že je daleko víc připravené dopředu a nedoháníte věci na poslední chvíli. Čím to je?
Moje holčičky jsou už větší, tak můžu být víc v procesu. Taky jsem hodně psala a díky tomu si můžeme dovolit vyhazovat. Dřív produkoval Honza Muchow sám a nekecala jsem skoro do ničeho. Teď jsou kluci tři a ještě do toho mluvím. Tím je to jiné. Většinou jde o ladění zvuků, které tam dodělávají. Třeba bicí nebo kytary. To je mimochodem zajímavé. Na prvním albu jsem si přála mít kytaru jen minimálně. Pak přišel do kapely Petr Zatloukal – který s námi měl být jen na první tři koncerty v Malostranské besedě. Po nich za mnou přišel zbytek kapely, jestli s námi může zůstat. A teď? Málem jsme desku pojmenovali Kytary.
Bylo pro vás psaní nových písní a jejich nahrávání ještě něčím výjimečné? Na co budete ráda vzpomínat?
Filip Jelínek, Honza Muchow i David Hlaváč jsou pro mě tři rozdílné duše, které dohromady tvoří mocně silné trio. Takže asi nejvíc na to. A taky na jejich jemnost, kterou v sobě všichni mají zároveň i společně s Derekem Saxenmayerem, jenž stojí za mixem desky.
On/Off
Své třetí studiové album Barbora Poláková nazvala On/Off. Část písní produkoval Jan Muchow, který měl na starosti dvě předchozí desky, část David Hlaváč, jenž je spoluautorem hudby všech písní, a část Filip Jelínek, který mimo jiné psal aranže pro Clarinet Factory nebo J.A.R. „Neexistuje nikdo jiný, kdo by napsal lepší aranže pro dechy,“ pochvaluje si Poláková.