Steve je jeden z nejukecanějších lidí. Přerušit tok jeho myšlenek dokáže jen časový limit aplikace Zoom, přes kterou se proto bavíme hned nadvakrát. Ale kdo by ho taky jinak přerušoval, když vypráví tak zajímavé věci o tom, jak se Sinéad O’Connor propojila s příběhem indické rebelující světice, nadšeném Iggym Popovi anebo o tom, proč podle něj s indickými vlivy daleko líp pracovali Velvet Underground v legendární skladbě Heroin, než se to dnes daří obdivovaným Gorillaz.
Asian Dub Foundation fungují přes třicet let. Připadá mi, že se vracíme do bodu, kdy je vaše hudba možná ještě relevantnější než na začátku. Cítíte to podobně?
Když kapela začínala, byl to původně komunitní a vzdělávací projekt. A je pravda, že my jsme se teď vrátili ke kořenům. Pracujeme s mladšími MCs, kteří píšou o svých životech dnes. A zdá se, že témata jsou v něčem stejná jako na našem prvním albu. Jen se vyjadřují úplně jinak. A to hudebně i textově.
A já bych přitom byl radši, kdyby ty texty relevantní nebyly. Opravdu bych byl radši, kdybychom v tomhle ohledu byli úplně zastaralí. Protože jsou momenty, ve kterých je poslech našich starších věcí opravdu zvláštní. Abych byl konkrétní, tak třeba skladba Fortress Europe. Znáte ji?
Samozřejmě. To je jedna z vašich zásadních skladeb!
Úvodní verš té skladby o pevnosti jménem Evropa jsem napsal v roce 2001. Setkal jsem se tehdy s filmařem, který říkal, že píše sci-fi film zasazený do roku 2022. Mělo to být o budoucnosti kontroly hranic. O budoucnosti hranic jako takových. A já tehdy napsal: „2022, nový evropský řád / robotičtí psi jsou čím dál blíž.“
A pak jsem v roce 2022 četl článek o tom, že se na hranici mezi Mexikem a Spojenými státy používají robotičtí psi. Docela mě to vyděsilo. Neříkám, že je v tom něco telepatického nebo věšteckého. Nic takového. Ale myslím, že když píšeš a všímáš si věcí, někdy dokážeš trochu odhadnout, kam se něco pohne. V umění se to stává. Mám k tomu ještě jeden příklad. Jerry Dammers napsal kdysi pro The Specials skladbu Ghost Town.
Naprosto skvělá, temná věc!
Je to úžasná skladba. Ale Dammers ji napsal asi půl roku před nepokoji v Brixtonu v roce 1981. Ten singl se přitom dostal na první místo hitparády doslova během těch nepokojů! On v ní zpívá: „Takhle to dál nejde, lidi jsou naštvaný!“ A za půl roku se přesně tohle stalo.
Myslím, že na tohle je v umění prostor. Pokud jste upřímní, pokud používáte hudbu jako opravdové vyjádření toho, jaká společnost je, můžete někdy náhodou předpovědět budoucnost. Ne proto, že byste byl prorok, ale protože ty věci zhušťujete do písně. Přemýšlíte o tom, co by se mohlo stát, a skládáte společenské napětí do několika vět.
Radši bych samozřejmě zpíval něco jako: „Hej, není život nádherný? Všichni se objímáme a líbáme.“ Jenže to tak zjevně není.
Jak se to projevuje v současnosti?
Když říkáte, že naše texty jsou relevantní i dnes, v obecném smyslu ano. Témata se nezměnila. Ale konkrétní argumenty jsou dnes jiné a jsou jinak formulované. Proto je pro nás důležité, že na novém materiálu pracujeme s mladšími MCs. Dostáváme od nich podobná témata, ale vyjádřená novými způsoby. Hudebně i textově.
Můžete být konkrétnější u nových skladeb? Co teď chystáte?
V podstatě už jsou hotové. A hodně z nich budeme hrát živě v Táboře na Mighty Sounds. Pořád v nich mluvíme o imigraci, hranicích, občanství, strachu. Ale jsou tam i další věci. Možná oblasti, do kterých jsme se dřív tolik nepouštěli. Pořád je to vědomé, pořád politické, ale místy možná trochu abstraktnější.
Třeba A Flight Risk je o paranoii z překračování hranic v moderní době. Fortress Europe byla o podobné věci před pětadvaceti lety. Těším se, až to lidé uslyší. Album ale zatím nemá datum vydání. Teprve jsme ho dokončili a teď se vlastně vracíme do světa roku 2026.
Když mluvíte o novém materiálu… Jak těžké bylo s ním přijít? Album Enemy of the Enemy, o kterém jsme mluvili, je pro mě jako manifest kapely, na který muselo být zatraceně těžké navázat.
To je zajímavá otázka. Myslím, že nový materiál vedle starých věcí opravdu obstojí. A nebylo těžké ho udělat. Právě to je jeden z důvodů, proč si myslím, že funguje. Byla to radostná a silná zkušenost.
Musím ale přiznat, že některé naše desky se dokončovaly velmi těžce. Tahle byla zdaleka nejjednodušší. A to je dobře. Znamená to, že všechno plynulo. A když věci plynou, je to slyšet na všem.
Myslím, že jsme se v poslední době občas dostali na hranu, kde hrozilo, že budeme až příliš rocková kapela. Takhle to vidím já, nemusí to tak vidět každý. Ale u nové desky mám pocit, že jsme se vrátili k organickému hybridu mezi živou kapelou a elektronickou undergroundovou taneční hudbou. A to byla původní podstata kapely.
To je zajímavé slyšet právě od vás. S kytarou jste do kapely přece vnesl ten rockový element.
Chápu, proč si to někdo může myslet. Ale já jsem kytaru vždycky vnímal jinak. Chtěl jsem, aby přirozeně fungovala s junglem a s hudebními formami, které nejsou rockové. Elektrická kytara je nejlepší, když je silná, syrová, zlá, vzrušující, divoká. Ale výzva byla udělat to tak, aby nepřeválcovala basu a bicí. A s tím se potýkám pořád.
Je dobré si připomenout, že jsme na prvních třech deskách neměli živého bubeníka. A vlastně ani na páté a šesté. Na Enemy of the Enemy byly živé bicí trochu, ale ne moc. Je to pořád hodně klubový sound system, pokud jde o basu a bicí. Ale zároveň jsou tam kytary, vokály a živá basa.
Když projdeme vaše alba a skladby, jsou na nich hodně zajímavé spolupráce. Jedna z mých nejoblíbenějších je se Sinéad O’Connor ve skladbě 1000 Mirrors… Jak vznikla?
Promiňte, je to dlouhý příběh. Ale musím ho vyprávět, protože je skvělý. V podstatě začal tím, že jsem měl sen. Probudil jsem se s názvem a s určitou náladou. Ten název byl Land of a Thousand Mirrors – země tisíce zrcadel. Je to zvláštní. V té době jsem hodně poslouchal bhajany, tradiční indické duchovní písně. Nejsem nijak nábožensky založený, ale je to velmi zajímavá, skoro nepopsatelně krásná forma hudby.
Našel jsem album, které se jmenovalo, tuším, nějak jako Mira Bhajans. Byly to písně věnované ženě jménem Mira, která bývá popisovaná jako rebelující světice. Postavila se mocným ve prospěch žen. Byla to taková protofeministická zpěvačka. Během patnáctého nebo šestnáctého století v Indii zpívala písně pro ženy a proti patriarchátu. Nakonec ji shodili do studny nebo něco takového.
To bude opravdu dlouhý příběh!
Důležité je, že kolem ní existuje celá tradice písní. Je to smíchané s náboženstvím, ale zároveň je v tom silné to poselství odporu. A o tom byla původně i moje píseň. Napsal jsem melodii. Byla mnohem víc v indickém stylu, než jak nakonec vyšla. Nebyla bollywoodská, spíš ale trochu melancholická a rychlejší. Původní vokál nazpívala Sonia Mehta, kterou můžete slyšet ve skladbách jako Power to the Small Massive a Fortress Europe. A taky zpívala takovým indickým stylem.
Měl jsem tedy melodii, beat a tuhle atmosféru. A pak jsem šel na večer, který se jmenoval Conscious Clubbing. Tam jsem slyšel příběh Zoory Shah, který předčítala její dcera Naz Shah, ta je dnes mimochodem v Británii poslankyní za labouristy.
Její matka byla odsouzena za zabití…
Ano, Zoora měla násilnického manžela. Společně s dcerou ho skutečně otrávily. Došlo k tomu těsně předtím, než by je podle všeho zabil. V Británii to byl hodně propíraný případ. A já si tehdy řekl: dobře, tady je téma pro tu píseň. Zároveň jsem do toho dával i vlastní zkušenost s nefunkčními rodiči. Můj otec nebyl násilník, ale alkoholik. Takže jsem se snažil zachytit i tenhle druh rozpadu. Rozpad rodiny, ten vnitřní tlak.
Když jsme měli demo skladby, ještě jsem vůbec netušil, že se do toho zapojí Sinéad. O to se zasloužil producent alba Adrian Sherwood. Pustil jí ho a ona řekla, že to udělá… Adrian potom skladbu posunul mnohem víc do dubu. Do toho prostoru plného basy, který všichni milujeme.
A pak, když jsem psal poznámky k albu, se mi to celé začalo spojovat. A došlo mi, že všechno souvisí se vším. Protože kdo byl v té době modernější rebelující světice než Sinéad O’Connor? Ona se postavila katolickému církevnímu patriarchátu, stejně jako se Mira postavila patriarchátu v šestnáctém století. A to mě úplně dostalo. Bhajan o rebelující světici nakonec zpívala moderní rebelující světice!
Stalo se něco podobného i u jiných skladeb? Že za nimi byl tak silný příběh nebo zvláštní náhoda?
No třeba skladba Coming Over Here s komikem Stewartem Leem. Ta vznikla úplně jinak. Měli jsme tehdy dobrou podkladovou stopu, ale žádný text. Jel jsem na festival, kde Stewart Lee uváděl filmy a dělal rozhovory s lidmi. Já jsem tam taky dělal rozhovor, ale ne s ním.
Pak jsem si vzpomněl, že mám moc rád jeho skeč Coming Over Here. Poslechl jsem si ho a napadlo mě dát ten text přes podklad, který jsme měli. Udělal jsem to asi za dvě nebo tři hodiny čistě pro vlastní pobavení. Myslel jsem si: to je skvělé, ale nikdy to nemůžeme vydat. To není možné.
Jenže?
Jenže náš manažer Bobby Marshall řekl, že zná Stewartovy lidi. Poslali jsme mu to a on nám dal novou nahrávku. A bylo to. Protože přišel covid, byl na turné a celé turné se mu zrušilo. Takže měl čas natočit i video.
Takové spolupráce jsou nejlepší. Přirozené. Lidi na to často jdou špatně. Řeknou: máme nové album, s kým budeme spolupracovat? Ale to málokdy funguje. Nejlepší je, když se něco stane náhodou, nebo když se objeví příležitost.
Máte i skladbu s Iggym Popem…
A to bylo taky docela přirozené. Je s tím spojený jeden z okamžiků, na který jsem opravdu hrdý. Hráli jsme v Chorvatsku a po nás hráli The Stooges. Slezli jsme z pódia a Iggy ke mně přišel, podal mi ruku a řekl: „Ahoj, já jsem Jim. Po vás bude těžký hrát.“
No chápete to? Tenhle člověk, co v podstatě vymyslel rockové vystupování, řekl nám, že je po nás těžký jít na scénu? Začali jsme si povídat a docela jsme se nasmáli. Měli jsme tehdy hráče na dhol a Iggymu se to moc líbilo. Řekl jsem mu tehdy, že si umím představit bhangra verzi No Fun. No a tak jsme ji udělali.
Indické vlivy se do současné hudby znovu vrací. Nejviditelněji asi na nové desce Gorillaz. Co si o tom myslíte?
Musím přiznat, že jsem asi jeden z mála lidí na světě, kterým to, co dělají Gorillaz, nikdy moc neříkalo. Je to samozřejmě otázka vkusu. Nerad bych říkal něco negativního, protože spousta lidí je miluje. Bylo by trochu hloupé na ně útočit.
Neříkám to konkrétně o Gorillaz, jejich věc je asi jiná. Ale v minulosti se hodněkrát stalo, že někdo vzal umělce z jiné kultury a snažil se je natlačit do toho, co dělá sám. Vzít je z určité části světa, z určité kultury, a vyčistit je. Dát na to velké digitální syntezátory. Přeprodukovat to. Přitom to, co je na té hudbě skvělé, je často právě její syrovost. To, že takhle produkovaná není. Takže jsem obecně trochu podezíravý, když někdo začne brát různé lidi z různých kultur a jen je hází do mixu.
Dobrý příklad je album remixů slavného pákistánského zpěváka Nusrata Fateha Ali Khana, na které jsme přispěli jednou skladbou. A ta z té desky vyčnívala. Někdo ji považoval za nejlepší, někdo za urážku. My jsme šli po syrovosti a vzrušení.
Zkuste mi to víc popsat…
Ostatní remixy měly velké smyčce a byly hodně meditativní. Což je v pořádku. Ale podle mě Nusrat nebyl meditativní performer. Když zpíval, tak sice seděl, ale to, co předváděl, bylo vzrůšo! Takže žádný západní hippie přístup, my jsme šli po tomhle a udělali jsme z toho ten náš dub punk.
Čímž se dostáváme k širšímu problému. Když si lidé ze Západu berou inspiraci u jiné hudby, často ji vtlačí do svých předchozích představ. Místo aby se ptali, co ta hudba opravdu je. Proč tě ta hudba přitahuje? Proč ji chceš měnit? Podle mě bys měl svým příspěvkem posílit to, co ten druhý dělá. Ne narvat jeho hudbu do své představy.
Mám k tomu příklad ze šedesátých let. Tehdy obsahovala skoro každá deska nějakou sitárovou skladbu. Všichni byli hippies. George Harrison a podobně. Bohatí hippies říkali ostatním: buďte v míru. Nevadí, že já mám deset domů a sto Rolls-Royců, vy buďte v míru. Hlavně v textech je to takové mentorování bohatých hippies. A to opravdu nemám rád. Víte, jaká je podle mě nejlepší kombinace indické klasické sitárové hudby a rocku?
To mi řekněte.
Heroin od Velvet Underground!
Jak to?
Je to postavené na jednom táhlém, neměnném zvuku – na dronu. A Maureen Tucker tu hraje na bicí skoro jako na velmi primitivní tabla. Samozřejmě to asi nebylo záměrné, ale její bubnování tak působí. A důvod, proč je to dobré, a Beatles podle mě ne, je ten, že Beatles odjeli do Indie, oblékli si korále a nabídli dost hrubou interpretaci toho všeho. Ale Velvet Underground vzali drone a přenesli ho do New Yorku. To je podle mě platné použití té atmosféry. Nezměnili sami sebe. Rozšířili to, co dělali, o něco, co je přitahovalo. Ale rozšířili tím to, kým opravdu byli. Nepředstírali, že jsou Maharishi. Nepředstírali, že jsou někdo jiný. Nezapírali sami sebe.
Tohle je asi pro Asian Dub Foundation téma od začátku…
Vzpomínám si na jeden z našich úplně prvních koncertů. Hráli jsme tehdy s kapelami jako Transglobal Underground nebo Loop Guru, ale byla tam i jiná skupina. A v ní byli v podstatě dva běloši středního věku, plešatějící, s brýlemi. Seděli se zkříženýma nohama a hráli na sitár. Bylo to zvláštní. Jeden z těch lidí z kapely pak lidem řekl něco ve smyslu: „Ne, ne, my nejsme Asian Dub Foundation.“
Takže oni seděli se zkříženýma nohama, měli sitáry, vonné tyčinky. A pak jsme přišli my v plné síle. Jako kdyby Sex Pistols byli z Indie nebo odkudkoli jinde. Chápete?
My jsme dělali hudbu, ve které byli naši rodiče. Hudbu, kterou jsme si přinesli z domova. Ale zároveň jsme žili v Londýně. Jsme z Londýna. A Londýn je drsné místo. Měli jsme i hodně negativních zkušeností. Tak jsme dělali to, co pro nás bylo přirozené.
Zkoumali jsme i jiné hudby. Hudbu z Latinské Ameriky, hudbu z Mali, hodně severoafrické hudby. Ale vždycky jsme se snažili zůstat sami sebou. Netlačit ty věci do sebe násilím. Když to funguje, funguje. Ale nesmíš mít hudbu jako kostým.
Přijedete na Mighty Sounds, což je u nás festival spojený s punkem, ska, reggae a podobnou energií. Co od vašeho koncertu čekat?
Tentokrát budeme zkoušet trochu jiné věci. Přes deset let jsme hráli hodně podobný set, takže teď to bude jiné. Přivezeme nový materiál, ale i staré oblíbené skladby. Některé trochu přearanžujeme. Bude to mít těžké základy.
Přivezeme dva mladé MCs, kteří mají současnější styl. A máme s sebou i skvělého Nathana Flutebox Leeho. Všichni se na to těšíme.
Pořád cítím z nového vývoje stejné vzrušení jako kdysi. Můžu bezpečně říct, že za poslední čtyři nebo pět let jsem slyšel neuvěřitelné věci. A něco z toho přichází i z Indie. Nejen z Británie. Zvlášť hudba z jihu Indie. Hip hop je tam obrovský. Roste tam pracující třída, která ten žánr opravdu vstřebala. Je to tvrdé, drsné, militantní. Říkal jsem si: wow, tohle je v určitém smyslu vibe toho, co jsme kdysi dělali my, ale přichází přímo od zdroje. Ne z Londýna.
Jako příklad si pusťte HanuMankind a skladbu Run It Up. A podívejte se na video, protože video je neuvěřitelné.
Určitě se podívám a dám do článku i link čtenářům. Teď už jenom poslední otázka, v Česku jste hráli už mockrát. Utkvělo vám něco?
Samozřejmě. Když jsme poprvé začali jezdit do východní Evropy, byl jsem nadšený. A z Prahy zvlášť. Miluju to město. Kdykoli tam jsem, hodně chodím pěšky. Já jsem totiž navíc ve škole poměrně do hloubky studoval dějiny komunismu. Hodně jsme hráli v Roxy a hned poprvé to bylo neuvěřitelné. Panovala tam zvláštní atmosféra. Společnost se nedávno úplně změnila. Byla tam nová generace mladých lidí, kteří vytvářeli kluby, prostory, mluvili o věcech. A to mě nadchne dodneška.
Živě na Mighty Sounds
Asian Dub Foundation jsou jednou z hvězd letošního ročníku festivalu Mighty Sounds, který se koná od 26. do 28. června na letišti v Táboře. Kromě nich letos vystoupí třeba Pennywise, Agnostic Front, Skindred nebo Burning Spear a The Selecter.