Dalo by se říct, že to byl koncert obyčejný. Kneecap se sami divili, proč se vlastně na Rock for People ocitli. „Co dělá hiphopová kapela na rockovým fesťáku?“ střílel Mo Chara hned na začátku setu do publika? „My to taky netušíme, ptejte se pořadatelů!“
Hudební odpovědí je energie. Kneecap jsou klasická trojčlenná hiphopová parta, kterou tvoří dýdžej a dva rappeři. Čím se odlišují, je jejich nasazení připomínající spíš pankáče. A taky to, že jejich rap do často velmi tvrdých a tanečních beatů, je většinou v irštině, takže mu mimo jejich rodiště málokdo rozumí. „Nikdy by nás nenapadlo, že budeme hrát někde jinde než v Irsku,“ poznamenal mezi skladbami sám Mo Chara.
Tím se dostáváme k druhé – nehudební – odpovědi, která je složitější. Jak k tomu, že se proslavili takřka přes noc, vlastně došlo? Kvůli kontroverzím, které stihli vyvolat. Už jejich debutový singl C.E.A.R.T.A. se dočkal zákazu v Irsku kvůli narážkám na drogy a vulgaritám. Kapela si stála za svým – je to jen komiks ilustrující život v západním Belfastu. Pokračovalo to neskrývaným republikánstvím a nacionálním a politickým vymezováním proti britské vládě. Ta se jim proto rozhodla odejmout grant v přepočtu přibližně půl milionu korun, který Kneecap dostali na rozvoj umělecké činnosti. Trojice si to nenechala líbit a grant vysoudila zpět a mediální vlna zájmu podpořená úspěchem zábavného filmu Richieho Peppiatta je vynesla na soupisku všech velkých festivalů po celém světě. Na povrchu se zrodila senzace – první kapela, která rapuje irsky mimo Irsko. V jádru se ale nic nezměnilo – ve svých výrocích šli Kneecap opět za hranu klasických politických proklamací hudebníků. A jejich na video zachycený výrok „jediný dobrý Tory je mrtvý Tory“ začala vyšetřovat ostrovní policie jako vyhrožování zabitím.
Začalo se ukazovat, že ta cool, zábavná a vtipná kapela s dobrými beaty, hudbou a energií, na jejíž hype naskočil mainstream, zůstává v názorech radikální jako irská ulice se vším svým britským trápením. Jako mnohé další irské kapely si i Kneecap historické trauma své země spojili s děním v Palestině. A opět překročili hranici běžných uměleckých vyjádření odporu, když loni v listopadu rozvinuli na svém londýnském koncertě vlajku považovanou za symbol teroristů z Hizballáhu, kvůli čemuž nyní stojí u soudu.
Když začali radikálně „osvobozovat Palestinu“ i na americké Coachelle a ozvala se proti tomu Sharon Osbourne, která je chtěla nechat vyhostit, morální panika Kneecap znovu vynesla do titulků. Aniž by byli její členové za něco odsouzeni, rozvířené dění kolem kapely zasáhlo i Česko. Rock for People, kteří měli dávno podepsanou smlouvu, k voláním po zákazech přistoupili věcně a s vědomím, že kontroverze a polarizace naopak přiživují prázdnou bublinu senzace.
A ukázalo se, že to bylo řešení nejrozumnější. Koncert na Rock for People nijak zvlášť senzační nebyl. Krom zmíněné energie toho Kneecap vlastně moc nenabídli. Jejich show tak ilustrovala příběh nastíněný v předchozím expozé. Zahrnovala oslavu drog. („Bezpečnostní hlášení, pokud máte někdo kokain, odevzdejte ho na pódiu,“ hláškoval Mo Chara do publika.) Nadávání britské vládě. („Fuck the British government.“ zaznělo asi desetkrát.) A někde mezi tím samozřejmě i voláním za svobodu Palestiny a mávání vlajkami. To byly dnes už trochu papundeklově působící kulisy vystoupení, jehož nejzajímavější momenty evokovaly rave party postavenou na zvucích ze starých videoher. Nic víc, nic míň.
Ukázalo se, že když odečteme politiku, nejde o žádné teroristické bubáky, ale o typický příklad kapely, která umí rozhicovat klub, ale na větším prostoru se teprve učí zpracovat nečekanou popularitu. Vzhledem k tomu, že Kneecap téměř všechno sdělují jazykem, kterému pod pódiem málokdo rozumí, tak jejich koncert na Rock for People připomínal spíš symbolickou hru, ve které nejde o hudbu, dokonce ani o ten obsah, ale spíš o vyhraněné postoje ve stylu diskusí na sociálních sítích.