Obrázek k článku Robert Nebřenský: Slogan Marx, Engels, Beatles... byl dárkem z vesmíru
| Josef Vlček | Foto: Jiří Štarha

Robert Nebřenský: Slogan Marx, Engels, Beatles... byl dárkem z vesmíru

Vltava patřila a patří mezi nejosobitější kapely u nás. Každý, kdo poslouchá některou ze sedmi jejich desek, je překvapen nejen jejich neuchopitelným hudebním stylem, ale i bezkonkurenčně zvláštní poetikou jejich písní a výrazným rukopisem frontmana Roberta Nebřenského.

„Mám své nároky, zejména na sebe, a nemůžu z nich ustoupit, jsou mi dané, ale někdy mám problém sám jich dostát. Když se k tomu přidala ztráta sebedůvěry z absence pódia, dost jsem se sebou zápasil,“ vzpomíná na období, kdy se muzice nevěnoval. S návratem na scénu udělal dobře. O tom nejlépe svědčí aktuální album Spass muss immer sein.

Jestlipak vás k písničkám inspirovaly holky? V těch nejznámějších jako Prasátko nebo Marx, Engels, Beatles toho o nich mnoho není.

Prasátko je právě o pánovi, kterému je po dívce smutno. Pan Prasátko je pán dívkou opuštěný, který se ze smutku přejídá. Dámy vždy byly podporou mojí motivace, ale pokud jsem z nich čerpal přímo inspiraci, tak spíše tu trápivou. Jako vhodný příklad by se hodila třeba píseň Loučí se a končí.

Když jsme u výkladu písní, co tedy Marx, Engels, Beatles? To je asi nejznámější píseň, kterou hraje Vltava…

To úvodní slovní spojení, slogan Marx, Engels, Beatles, to je můj rytmus, bylo dárkem z vesmíru, který jsem jen dotáhl do konce. Zařadil jsem si ho do souvislosti s dospíváním za doby studené války a dostaly se mi tam tak další motivy. Táta vzal dráhu, krumpáč a kýbl, ať žije mír! Vše mělo svůj základ v životě, ať už to byla emigrace mého nepoznaného otce, povinné prvomájové průvody, transparenty, nebo podřadné práce pro lidi nepohodlné režimu. Nakonec je to takový extrakt životního období v Československu, jsou tam všechny ty pocity, které nám byly společné. Dříve jsem si myslel, že píseň je o generacích vyrostlých v komunismu, ale dnes to vypadá, že to je konstanta a čekání v Čechách – v tom našem mentálním skanzenu – pokračuje a nové album Spass muss immer sein poukázáním na „cosi skanzenálního ve státě českém“ na desku Marx, Engels, Beatles vlastně navazuje.

Hm, říkal jste dárek z vesmíru… Kde ty dárky přijímáte? Kde tvoří Robert Nebřenský?

Určitě potřebuji být sám a v tichu. Nejpřijímavější ticho je ticho v přírodě, což není samozřejmě žádné ticho. Je to dobrý základ. Kostel, kde jsou domovem všechny harmonie.

Takže v noci?

Denní čas nehraje roli. Spíš jde o možnost nechat pracovat přirozené vnitřní nastavení. Tvořivý duch si chce hrát a vymýšlet sám. Některé impulsy přicházejí, když jdu na procházku. Sám, nejlépe do lesa, nejlépe trochu rychleji, než by bylo pohodlné. Myslím, že ten pohyb je při tom důležitý. Když se člověk pravidelně rozhýbe, tak se ustanoví tempo, jako základ pro rytmus, a celý proces může začít. Jak člověk dýchá, uvolňují se myšlenky a najednou zjistím, že si něco zpívám. To je úžasné a přímo uzdravující. Někdy si vezmu dva klacíky a pravidelně s nimi ťukám o sebe. Nejhorší je pak potkat člověka. Ten určitý stud přistiženého blázna a k tomu kontrast jakože civilního „dobrý den“ dokáže nitku inspirace zpřetrhat. Aby to bylo celé, tak ještě dodám, že v noci v lese to tímhle způsobem nejde.

Našly by se nějaké vzory, podle nichž jste se učil psát?

Ovlivněný jsem byl vším, co jsem viděl, slyšel i četl. Všemu, co mě ohromovalo, jsem se chtěl podobat a přímo tím být. Nutkání tvořit bylo silné, bylo autentické a na napodobování vzorů jsem neměl trpělivost ani dovednost. Potřeboval jsem všechno dělat hned a po svém, ale také jsem mnoho toho odžil jen ve svém snění.

A jak jste se z toho nutkání dostal na reálnou uměleckou cestu?

V patnácti jsem se skoro bezvědomě ocitl na učňáku v Kutné Hoře, obor mechanik elektronických zařízení. Obor mě vůbec nezajímal a učivo jsem ani nechápal. Hodně jsem se trápil a nudil. Z učení si pamatuju, jak vítr za oknem unášel listí. Vitálním impulsem pro mě bylo seznámení se Stanislavem Divišem, pozdějším členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví, který pro mě objevil umělecký svět. U něj doma se scházeli zajímaví lidé, na stěnách visely krásné obrazy, vonělo to tam olejovými barvami, Standa pouštěl desky. Jazz, jazzové kytaristy, Boba Marleyho. Viděl jsem člověka, přesvědčeného, že se stane akademickým malířem, a neochvějně si za tím šel. Přijímačky na AVU dělal snad devětkrát. Seznámení s tím jeho světem mě tak oslovilo a strhlo, že jsem měl pocit, jako bych se probudil. Díky tomuto vytržení jsem byl najednou tam, kde jsem měl být – na kolejích svého vlastního života.

Pamatujete si první píseň, kterou jste napsal?

Matně. Ale ta první, kterou jsem složil a hrála ji pak i kapela, byla původně určena jako dárek pro moji dívku k jejím sedmnáctým narozeninám. Píseň se jmenuje Být s ní touha a občas ji ještě hrajeme. Je na první desce Vltavy. Je to valčík na způsob trampských písní 30. a 40. let. Bylo pro mě lehké takovou píseň napsat, protože jsem byl tehdy tímto hudebním světem přímo nasáklý.

Vás zajímá hudba dvacátých až čtyřicátých let?

Učil jsem se na kytaru právě na takové hudbě. Trampské šlágry, vzniklé pro chvíle s kamarády sdílené romantiky. Nejvíce jsem měl rád ty, které byly ovlivněné swingem. Tak jsem se pak dostal k písním z repertoáru tanečních orchestrů jako Dvorský nebo Malina. Potom přišly písně Semaforu a také Osvobozeného divadla. Mám je v sobě – abych tak řekl – natrávené. Je v nich harmonická krása, inteligence, vkus a také vlídný humor.

Málokdo si uvědomuje, že dělat humor je to nejtěžší, co člověk může v knize, v televizi, v rádiu nebo na koncertě vytvářet.

Líbí se mi, když je humor přítomen nějak už ve vyzařování člověka. Jako jemná vnitřní noblesa, která vnáší do všeho kolem laskavý úsměv. Se ženami je to složitější, ale muž bez humoru musí být nejspíš trochu kretén. Miluji humor a nemám rád srandování, řachandu… Spass muss immer sein je také o tom. Žít bez humoru nelze, ale víme, že život zas taková legrace není. Není humoru, aby byl pro každého, a záleží také na situaci. Znakem krásného a povznášejícího humoru je pro mě jeho sounáležitost a přímo propojenost s poezií. Stejně to všechno musí být nějak v určité hloubce vtipné. Ty písničky se mají někde dole usmívat, třeba hořce nebo s povzdechem. Bohužel lidé, když něčemu nerozumí, nebo se zaleknou opravdovosti, tak se často začnou pochechtávat. Je to pro ně pohodlnější. A to je hořký humor doby, plný zraňujících nedorozumění.

Občas se v rozhovorech s textaři bavíme o obrácených přízvucích. Když padlo jméno Osvobozeného divadla, tak zrovna Voskovec s Werichem se s čistotou přízvuků moc nemazlili.

Oni stáli na začátku cesty a jejich přínos, právě ve způsobu, jak textovat swingující a dlouhé fráze, byl objevitelský a dodnes je tam co obdivovat. Obsahově mi ale písně Osvobozeného divadla byly vždy trochu protivné, vadil mi tam ten kontext, ten levicový smrad. Mám rád, když text písničky netahá amatérsky za uši. K tomu patří i to, že přízvuky znějí tak, jak je to v češtině přirozené. Pak ale můžou přijít výjimky, kdy jdou akademické ideály stranou, protože bůh to chtěl. Nebo může být obrácený přízvuk využit přímo záměrně, jako zdroj jistého znepokojení, napětí, nebo dokonce vyrušení. Myslím si, že souboj s přízvuky přináší do jisté míry i to, že ve skutečnosti neskládáme a nehrajeme svoji českou hudbu, ale hudbu, která nám nepatří, a jenom napodobujeme cizí, z jiných emocionálních a kulturních zdrojů. Proto je to celé trochu trapné. Marné jsou výmluvy na češtinu. Česky se dá zpívat, ale jedině česky. Dobře Čechům tak!

Jak vytváříte text? Máte na to nějakou metodu?

Asi ano, ale nevím, jakou. Text mi přichází, jak už bylo řečeno, z vesmíru. Často to je s nějakým útržkem melodie. Toto si zkouším posadit do harmonie a zjišťuji, jestli to je správně, protože ta zvolená harmonie mně potvrdí nebo nabídne jinou atmosféru a ta atmosféra mě pak vede dál. Kam, to se ukáže až časem. Některý střípek se časem změní v refrén, z některého je základ sloky, ale tohle člověk na začátku neví. Psaní písniček je někdy dobrodružství a někdy docela dřina. Na začátku nevím, co vzniká, kam to půjde, ale mám tu zkušenost, že v pokročilém stadiu, když už se písnička klube, se najednou začnou dít věci samy. A já v těch chvílích spíš jen přihlížím, jak to samo vzniká a jak se písnička sama dodělává, jak si říká, kam co patří, no je to zázrak.

Mluvíme o tom, že vás napadají nejdřív jen takové střípky. Jak si je schraňujete?

Dříve bloky, různé papíry, dnes mám textové soubory. Shromažďuju je a posunuju už dlouhá léta. Tříbím a vyhazuju, odkládám, nevím si rady. Také používám telefon, do kterého si nahrávám útržky právě třeba ty lesní, které přijdou i s melodií.

Vznikalo takhle i zatím poslední album Spass muss immer sein?

Ano. Mnohá osobní témata, která tohle album obsahuje, táhnu celým svým životem. Některá jsem v sobě převaloval třeba i třicet let. K tomu, abych je dokázal dovést do písničkového tvaru, dokončit je, a abych s nimi mohl ven, jsem musel počkat na svoji vyšší zralost a také na odvahu. Pak tam jsou novější věci, prvotně zapsané už do telefonu, ale to je přece jedno. Pro mě je důležité a trochu zvláštní, že tohle album vnímám jako završující vyslovení a závěrečné doplnění světa písniček Vltavy vůbec. Přitom nechci končit, ale něco jako tohle album se nedá zopakovat ani překonat.

Psal jste texty také pro někoho jiného?

Byl jsem osloven vícekrát, lidmi, kterých si vážím, ale nešlo to, nedokázal jsem se napojit na to, co chtějí ze sebe říct, a když jsem narazil na podezření, že to možná ani nevědí nebo že je jim to trochu jedno, tak mi to vzalo sílu. Jediná spolupráce, která se zrealizovala, byla s Anetou Langerovou. Udělal jsem pro ni asi tři nebo čtyři texty. Je mi ale jasné, že jsem na ty texty trochu přepjatý, právě trochu kretén bez humoru. Cé dur Gé dur Mercedes se nekonal.

Dáváte přednost tvorbě pod tlakem? Píšete rád na poslední chvíli?

To bylo dobré v reklamě. Nechával jsem si často všechno až na ráno před prezentací, vstal jsem ve čtyři a do osmi jsem byl hotov. Rozkaz zněl jasně a nebyl čas lámat si hlavu. Také jsem věděl, že mozek to ví a pracuje ve skutečnosti celou noc a já to ráno jenom napíšu. Pokud jde o moje osobní věci, tak tam mně časový tlak moc nepomáhá. Je pravda, že několik posledních slov do písničky Ztracená šála jsem dopisoval při cestě do studia ještě za jízdy, na nějaký tácek přímo na volantu. Naštěstí to bylo dobře, ale není to můj způsob. Když chci nějakou písničku fakt dokončit, vyplácí se mi zůstat jenom u ní a být jí věrný až do té doby, než vznikne celá, prostě ji nepustit. Ona to pozná a zjistí, že nemá šanci, a postupně se odevzdá, jako milenka, dříve nedobytná.

Někteří autoři si libují v neobvyklých slovech. Co vy?

Já je nevyhledávám. Nechci nic neobvyklého. Naopak, mám rád obyčejný slovník. Líbí se mi, když jsou slova prostá jako v lidové písni. A to, co vyloženě nesnáším, jsou různé odkazy literární nebo historické, takové to zušlechťování. Posluchač by se měl stydět, že něco nečetl, že vlastně neví, kam ten odkaz směřuje, ale má tušit, že jde o něco hlubokého, tak se bude tvářit, že to samozřejmě chápe a že je to super. Na to kopání do zadku bych si pořídil speciální špičaté polobotky.

Jak si vaše texty stojí se sprostými slovy?

Do mých písniček se jim zatím nechtělo. Na poli písňovém existuje v oboru sprostopísní nepřekonatelný Záviš a nerad bych se pletl do řemesla mistru. Sprostá slova a krásná jadrná a tryskající čeština jsou právě dokonalou ukázkou možnosti společného plynutí humoru a poezie. Jsem šťastným majitelem knihy s názvem Velký slovník sprostých slov autora Karla Jaroslava Obrátila. Tuto knihu stačí náhodně otevřít a je zaručeným zdrojem poetické rozkoše, humoru a radosti až do smíchu.

Pak tu máme taky parodie.

Máme z dávných dob jednu takovou skladbu, která by se dala považovat za parodii takových těch obžalovávacích a jako by vážně míněných blues. Ta věc vznikla původně pro společné divadelní představení Sklepa a Vltavy a jmenuje se Všichni lžou! Tragikomické je, že časem nabyla jiného významu. Možnost původního, delikátního vyznějí, kdy dospívající u táboráku chce touto písní vyjádřit své opovržení světem před tím, než spáchá sebevraždu, zmizela. A dnes, když skladbu dáváme na vyžádání jako přídavek, tak ji někteří lidé berou vážně. Jako vážně míněný protestsong! To je humor v humoru. Navíc je to píseň pravdivá. Člověk se trochu stydí, trochu baví a trochu je to smutné. Spass muss immer sein – vítejte v České republice!

Máte rád písně s příběhem?

Nic přímo epického jsem zatím nenapsal. Jinak jsou ale všechny moje písně s příběhem. S příběhem za písní. Takhle to mám rád a tak to potřebuju. Vědět, kde se to odehrává, kdo tam vystupuje a proč, jestli je to v noci, jestli prší. Kdo v jaké části písně přebírá hlavní part, a když se ozve sbor, tak potřebuji vědět, kdo v tom sboru zpívá. Ne zpěváci! Musí to být postavy z toho příběhu. Takhle jsou třeba v písni Do vody dál z nové desky přítomni ve sboru otroci u vesel na lodi plující po řece zapomnění. V jiné písni mám prostředí malého kostela, předzpívávající postavu kněze a souhlasný sbor oveček duchovní sekty vzývající náčelníka Slunce. Všude je příběh, všude obrazy a všechno jsou vlastně filmy.

Jste hodně vytěžovaný filmový a televizní herec. Zdalipak herecká činnost nějakým způsobem ovlivňuje vaše písně?

Myslím, že ne. Pokud jde o ty zmiňované vizuální a přímo filmové vjemy, tak za to asi moje herecká zkušenost nemůže. Možná má na mě vliv jako na interpretujícího zpěváka. Ale jen opatrně. Nemám totiž rád herecké zpívání. Jistě, Hegerovou si rád poslechnu, věřím jí, ale že bych já na pódiu ronil slzy nebo cedil krev, to ne. Vím, o čem zpívám, a tak moje výrazové prostředky, i ty expresivní, mohou být, tak jako herectví, které se mi líbí, vnitřní a nenápadné.

Může vám do textů mluvit kapela?

Ano, může, ale stává se to zřídka. František Svačina – pilíř a věrný souputník, který působí ve Vltavě od začátku, mi například po zkoušce volal kvůli písni Splnící pero, která je také na nové desce Spass muss immer sein, aby mi sdělil své rozpaky ohledně, podle něj, přílišného opakování slov něco něco něco v textu písně. Dokonce tak vystihl i moji vnitřní pochybnost, a tak jsem text podle té jeho připomínky upravil. Od kolegů požívám v otázce textů důvěry. Ano, je to i zavazující. Texty musí být prostě v pořádku. Někdy se kluci ptají, jak jsem co myslel. Umím vše vysvětlit a jsem-li si jistý, není možné už nic měnit. Stává se však, že mě připomínka takzvaně trefí a pak je to cenné. Záměr vysvětluju rád a můžu o každém řádku mluvit dlouhé minuty. Text má mít svou důstojnost a nemůže se skládat z vycpávek. Živností písničkáře si přece říkám o pozornost a potřebuju, aby byla plně obhajitelná.

A kolik takových písniček máte za sebou?

No všechny takové! Bohužel si dělám legraci a složil jsem v životě řadu písní pro různá divadla a situace, pro reklamy a další užití a ty písně jsou ztracené. Nemám je nahrané ani zapsané, nepamatuji si je. Beru to jako poznanou chybu svého života. Jako bych si sebe a svého talentu nevážil. Vy jste mě ale pozval k rozhovoru na základě písní, které jsou tu s námi. Takže reklamu ne, ale na sebe reklamu ano! Písničky, kterých si vážím, jsou písničky pro Vltavu a skoro všechny právě vydáváme v novém zpěvníku s názvem Prodává se kytara a je jich tam asi sto pět. Dále máme nové album Spass muss immer sein na CD a LP a k tomu odehrajeme tři křestní koncerty 25., 26. a 27. ledna v pražském klubu Jazz Dock.

Seznamte se

Robert Nebřenský, leader skupiny Vltava, patří historicky do kutnohorské líhně osmdesátých let. Byl jedním ze tří zakladatelů skupiny Krásné nové stroje. V roce 1986 pak založil svou vlastní skupinu Vltava a v ní působí dodnes. Známe ho i jako herce a nějakou dobu působil také jako copywriter v reklamní agentuře. Měl období, léta 2003 až 2010, kdy na svou hudební kariéru rezignoval. Jenže muzika je muzika a Robert se k ní, navzdory svým pochybnostem, vrátil.