Co malého kluka táhne k trombonu?
Je to vlastně vtipný nástroj. Aspoň mně tak připadal, když jsem s ním začínal. Jsem rád, že jsem si ho díky tomu vybral, protože je unikátní. Když můj profesor jednou odjel na měsíc na turné a já měl na záskok učitele, který hrál na klarinet, přemýšlel jsem chvíli, že zběhnu, ale nestalo se. Bohudík. Někdo říká, že je trombon složitý nástroj, možná proto, že nejsou jasně dané hmaty jako třeba na saxofonu nebo trumpetě, ale má přirozené ladění, jako je na houslích. Takže hrajete citem, pudem a svalovou pamětí. Má unikátní zvuk. Podobně jako violoncella ve filharmonii je trombon středním hlasem, který stmeluje saxofony a trumpety a tvoří barvu big bandu.
Je pro něj dostatek prostor v různých žánrech?
Určitě ano. Je pro něj mnoho repertoáru jak v klasické, tak v soudobé hudbě, dechovku nemusím zmiňovat, v jazzu vždy patří k základům celého žánru, vždy byl stavebním kamenem, ať už šlo o dixieland, nebo další styly, zejména big band. V dnešní době se s ním můžeme setkat téměř všude.
Kromě hudby jste ale studoval i ekonomii. Proč?
Abych vystudoval školu ekonomického zaměření byla „podmínka“ mého táty. Rodiče nejsou hudebníci, i když máma hrála na klavír a varhany a měla vždy radost, že mě hudba baví. Oba dědové hráli na housle, já jsem ale v rodině první profesionální muzikant. Táta si přál, abych měl zálohu, kdyby se mi nepovedlo živit se hudbou. Mám tedy za sebou obchodní akademii a pak jsem se stejnému směru věnoval i dva roky na univerzitě. Bavilo mě to, pomohlo mi to uvědomit si, co je pro mě důležité. Po roce a půl jsem začal hrát v Orchestru Gustava Broma. Jednou jsme doprovázeli i Karla Gotta. A protože Karel Gott byl tátův velký oblíbenec, když jsem volal domů, že s ním budu hrát, zlomilo se to a posvětil mi, že se lze věnovat jenom muzice. Uznal, že jsem to už asi někam dotáhl a mám šanci na úspěch.
Flower She Loves the Most v komorní verzi netradičního tria Treetop.
Jak se vám hrálo s Karlem Gottem?
Byla z něj vždy cítit velká aura. To jsem vnímal od prvního setkání ještě předtím, než jsem s ním v Praze hrál. Rozdával úsměvy, se všemi se pozdravil. I když člověk třeba nemusí být největší fanoušek jeho tvorby, ta atmosféra na něj dýchla. Bylo příjemné si s ním zahrát, i když je to pop music své doby a party pro trombon opravdu nejsou složité. Ale občas je i v jednoduchosti krása.
Hrajete i na albu Dvě slunce Anety Langerové či nové desce Vladimíra Mišíka…
Nechci hrát jen jazz, nerad bych se zaryl v jednom směru a tvářil se, že nic jiného nemá smysl. Jsem zastánce názoru, že i dechovka nebo jakákoli jiná hudba může být dobrá, když se dobře zahraje. Spolupráce s Anetou i Vláďou Mišíkem byla suprová a jejich desky mám rád.
Kde jste se toho naučil nejvíc?
Prvním milníkem byl přesun do Prahy, kam jsem šel nejprve na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Díky tomu, že trombon je unikátní a hráčů na něj je málo, a nejspíš jsem byl i docela šikovný, jsem se rychle dostal do povědomí a začal spolupracovat s lidmi, co tvoří místní scénu. Se Štěpánkou Balcarovou nebo trombonisty Janem Jiruchou a Štěpánem Janouškem. Z nadšence a člena amatérského big bandu jsem se dostal do profesionálního světa.
Druhou velkou školou pak byl Amsterdam. Odjel jsem tam na studijní pobyt a prožil intenzivní půlrok, kdy jsem se věnoval jenom hraní. Jsou tam skvělé podmínky, na workshopy a lekce přijíždí ty největší hvězdy. Například týden se saxofonistou Bobem Mintzrem byl báječný. Ale celé studium bylo velmi přínosné, protože jsme tam byli obklopeni jen lidmi se stejným zapálením. Celý den se hrálo, večer se šlo na jamy nebo se hrálo do večera ve škole.
Kdy jste začal sám skládat?
Věřím, že to je přirozený vývoj hudebníka. Člověk zjistí, že hudba se nejen hraje, ale někdo ji musí i napsat. Mně se to přihodilo už někdy na Ježkárně, ze které jsem pak utekl na JAMU. Do Brna jsem šel, protože na HAMU tehdy nebyl trombon. Přestože se dnes už považuji za Pražáka, Brno má v mém srdci velké místo. Hodně za to může Vilém Spilka, vedoucí tamější jazzové katedry. Jemu je třeba hodně poděkovat za vše, co se v moravské metropoli děje. Ať už jde o JazzFestBrno, nebo třeba právě o život jazzové katedry.
Co bude dál
Po festivalové sezóně, kterou zasvětil mimo jiné malému turné se svým triem Treetop, bude Richard Šanda nadále v jednom kole. Pro Orchestr Gustava Broma například nyní aranžoval dvě písničky, které bude hrát na výročí rozhlasu Vltava s Beatou Hlavenkovou. V Bratislavě zase bude doprovázet polskou zpěvačkou Aga Zaryan. Nejvíc se kromě živého hraní a nahrávání věnuje aranžování. „Napsat big band je specifická disciplína, a i když si myslím, že by ji řada hudebníků zvládla, nechce se jim do toho. I pro mě to bylo mnoho pokusů a omylů. Mám velkou výhodu, že v mnoha big bandech sedím a můžu si nechat zahrát, co jak zní. Já se v tom pohybuji od malička a jsem jedna velká houba, takže už jsem toho dost nasál a dovedu si i představit, co jak bude znít.“
To jste mi trochu utekl z otázky. Co vás ponouklo ke skládání?
Velmi často hraji v big bandech. Kromě Gustava Broma a spolupráce s trumpetistkou Štěpánkou Balcarovou máme pátým rokem Jazz Dock Orchestra, na Slovensku hraji s Matúšem Jakabčicem… A všichni tito leadři píší muziku. Já vedle nich sedím tak dlouho, až jsem to vstřebal. Začínal jsem aranžováním, to už v chrudimském KYX Orchestra, v němž jsem vyrůstal. S Radimem Hladíkem jsme hráli Blue Effect, který jsem rozepisoval podle
nahrávek z Českého rozhlasu. Později jsem se tím začal víc zabývat, přepisoval jsem partitury Duka Ellingtona a dalších. No a pak jsem už jednoduše začal něco zkoušet psát sám.
Jak vznikla skladba Flower She Loves the Most?
Psal jsem bakalářku o nádherné desce Dukea Ellingtona Such Sweet Thunder, což je suita založená na Shakespearových hrách a sonetech. Rozebíral jsem, mimo jiné, že Ellington převedl Shakespearovu sonetovou formu do hudební formy, kde pracuje i s jambským pentametrem. Ellington se svým skladatelem Billym Strayhornem z něj udělali hudební formu. Když vezmete jakýkoli Shakespearův sonet a zazpíváte do melodie z tohoto alba, bude tam sedět. Velmi se mi ten nápad líbil a udělal jsem si kompoziční cvičení založené na stejném principu – tedy že každá fráze bude mít jen deset tónů… Když jsme šli do studia nahrávat debut s triem Treetop, vytáhl jsem tuhle skladbu, jmenovala se původně Sonet 2.
Teď už má romantičtější název…
Taky myslím. Trochu jsem ji přepracoval pro trio a natočili jsme ji. Pak jsme ji jednou nahráli i s Gustavem Bromem. Za covidu jsme museli vykazovat činnost, tak Vlado řekl: Přineste věci, budeme nahrávat. Tak jsem sedl a přepsal tu skladbu pro big band. Pak jsme tu skladbu hráli i s Jazz Dock Orchetra, což jsme live zaznamenali. A právě tuhle verzi jsem poslal do soutěže, kde vyhrála…
A teď prosím romantickou verzi vzniku… V řádu dnů se stanete otcem – napsal jste ji pro svou ženu, že ano?
Rozhodně ano! Během covidu jsem ji často vyzvedával z práce. Často se stalo, že jsem přijel dřív a musel na ni chvilku počkat. V tu dobu jsem měl asi nějaké plodné období a cestou jsem si zpíval a zaznamenával si melodie do telefonu. Z toho to celé vzniklo. Ten motiv vznikl opravdu pro ni. Proto skladba nakonec dostala tak romantický název.
A její nejoblíbenější květina je tedy jaká?
Hortenzie.
Svět podle Šandy
„Každý projekt má něco do sebe. Štěpánka se zaměřuje na vlastní tvorbu a tvorbu „pražské šestky“ což je uskupení šesti současných skladatelů (Křišťan, Jirucha, Sýkora, Soukup, Brunner, Balcarová). JazzDock taky dělá vlastní tvorbu, především Jana Jiruchy a Andyho Schofilda, potažmo moji a Míry Hloucala. K tomu se soustředíme i na nějaký klasický repertoár – Mingus, Evans, Thad Jones & Mel Lewis, Ellington… A pak je tu Gustav Brom, který před dvěma lety oslavil osmdesát let a má obrovský odkaz minulosti – po Gustavu Bromovi ho převzal Vlado Valovič. Plníme rozhlasovou činnost, doprovázíme všechny možné umělce,“ vypráví mladý hudebník a těší ho, že i orchestr Gustava Broma má vlastní koncerty, kde může vymýšlet vlastní repertoár.
Nakonec je zde trio Treetop – malá kapela, netradiční svým složením. „Máme akordeon, trombon a kontrabas. Nic podobného jsme nikde jinde nenašli,“ říká Šanda. „To je absolutní svoboda. Poznali jsme se na JAMU a velmi si lidsky rozumíme. Díky tomu jsme překonali těžké začátky, kdy nám z klubů psali, ať si tuhle nástrojovou kombinaci klidně necháme. Podařilo se nám ale vybudovat si respekt.“ Ten se kromě dobrých kritik projevil i nominací na Cenu Anděl a druhým místem v České jazzové sklizni. „Na příští rok chystáme desku, kam mě také čeká něco napsat. To bude moje další skladatelská výzva,“ těší se Richard Šanda.