Když 10. září 1992 vyšla deska Missariel, šlo o zásadní nahrávku jak pro Lucii Bílou, tak pro tehdejší československou popmusic. Pro zpěvačku to byla druhá studiovka vydaná dlouhých šest let po debutu. Na něm se kdysi skladatelsky podíleli lidé jako Petr Hannig či Pavel Vaculík a názvy písniček jako Mně se stýská, Máš mě přečtenou nebo známé Neposlušné tenisky mluví za vše. Zkrátka uťáplý socialistický popíček, který se s Bílou táhl roky po vydání.
Album Missariel bylo rázné odstřižení od minulosti, ze zaláskované gymplačky byla najednou dračice s hlasem, který strhával laviny. Repertoár Lucie Bílé prošel totální proměnou. Najednou tu byly provokativní texty plné sexu, drog, rozkoše a pokušení, stačí si vzpomenout, jak konzervativnějšímu publiku nabíhaly na čele žíly ze singlu Láska je láska. A ta hudba. Ta báječná hudba! Skladatel a producent Ondřej Soukup dokázal výtečně nasát zahraniční trendy a napěchovat je na Missariel do poslední vteřiny. Dodnes je to slyšet hlavně z elektronických podkladů, takhle se prostě v roce 1992 dělal pop po celé Evropě.
Aktuálněji ta deska tehdy nemohla znít. Ale tím to nekončí. Bílá na desce umně skloubila pop s rockem, zároveň zabíhala do několika dalších žánrů: new wave, new romantic, synthpopu. Díky této hudbě, fascinujícímu rozsahu a práci s hlasem v kombinaci s jízlivými texty Gabriely Osvaldové zněla najednou Lucie Bílá jako Nina Hagen. Šlo o totální obrat v image i tvorbě, svobodně a na lesy vykřičené sbohem předrevolučnímu popíčku.
Není vůbec divu, že album Missariel dodnes řada lidí považuje za jednu z nejlepších desek, které byly v tuzemském popu natočeny. Šlo o interpretačně i autorsky silné album, které vyšlo ve správný čas. Republika se rozkoukávala do svobodných devadesátek, v popu ale pořád přetrvávala přízemnost. Lucie Bílá to tehdy dokázala trochu rozhýbat, prolomila jistá textařská tabu a zabodovala s razantní a přidrzlou muzikou. Že brzy obrousila hrany a dneska je ta samá zpěvačka zosobněním konformity české popmusic je druhá věc. Pravdou ovšem zůstává, že její Missariel je i po třiceti letech fascinující a výtečná deska.