Těžko bychom hledali větší brazilskou metalovou legendu. Max Cavalera oslavil 4. srpna pětapadesátiny a nepolevuje ani z tempa, ani kreativity. Zároveň je to dobrá příležitost trochu se ohlédnout a popsat jak Cavalerovy začátky, tak i rozjezd samotné Sepultury, největšího metalového jména nejen v domovské Brazílii, ale celé Jižní Americe.
Radost vyvažuje smutek
Max Cavalera jako kdyby byl stižen kletbou, jeho zásadní životní a kariérní posuny se nikdy neobejdou bez nějakého neštěstí. „Vždycky jsem si říkal, že každá pozitivní věc s sebou přináší nějakou negativní daň,“ pravil před čtyřmi lety v rozhovoru pro Metal Hammer. „Došlo mi to nejpozději v momentě, kdy jsme se Sepulturou hráli v Brazílii náš první velký koncert. Přišlo padesát tisíc lidí a byla to neuvěřitelná noc, ale někoho tam zavraždili sekerou. Od té chvíle jako kdyby to bylo moje životní pravidlo.“
První takový životní zlom doprovázený neštěstím potkal Cavaleru v devíti letech, kdy mu zemřel táta. „To mě ovlivnilo ve všem, co jsem dělal a dodnes dělám. Bylo mu jedenačtyřicet, těšil se dobrému zdraví, nepil, nekouřil a jednoho dne se prostě skácel. (…) Když přišel domů z ambasády (pracoval na italské ambasádě v Belo Horizonte, pozn. aut.), zamkl se v ložnici a třeba tři hodiny poslouchal muziku. Nikdy jsem to nepochopil, i když to dnes dělám taky. Když umřel, s bráchou Igorem jsme byli frustrovaní, rozzuření a nasraní na celý svět. Nesnesli jsme pocit, že teď nic nemáme, zatímco ostatní jako kdyby měli všechno. Vyhodili nás ze tří škol, protože jsme se nedokázali uklidnit. A tehdy jsme propadli metalu a punku, protože ty žánry přesně vyjadřovaly, jak jsme se cítili,“ pravil v tom samém rozhovoru.
Na první desce si Max Cavalera ani neuměl naladit kytaru.
Bratři Cavalerové vyrůstali na hard rocku a prvních metalových kapelách. Black Sabbath byl základ, stejně tak Motörhead, Judas Priest nebo Iron Maiden. Ale zásadní pro ně byli Venom. „Pamatuju si, jak jsem je slyšel poprvé na kamarádově kazetě,“ pravil Max v rozhovoru s Andrém Barcinskim a Silviem Gomesem, autory knihy Sepultura: Toda a História (česky zatím nevyšla). „Zněli jako Motörhead, akorát tvrději. Někdo tehdy zahlásil: to jsou ďáblovi Motörhead! A tehdy jsme přestali poslouchat Maideny a podobné měkkoty.“
Nepřišli jsme z džungle!
Když byla Sepultura v roce 1984 založena, Igor Cavalera hrál na bicí a Max na kytaru. Ke zpěvu se dostal až o rok později po odchodu původního frontmana Wagnera Lamouriera. Už v začátcích to šlo rychle. V Americe se zrodil thrash a Sepulturu jako jednu z prvních brazilských kapel zabíhajících do tohoto žánru (byť u ní nebyl dominantní) nešlo přehlédnout, i když Max s odstupem času uznal, že byl tehdy totální amatér. „Igor se vždycky motal okolo bicích, kamarádil se s bubeníky a věděl, co dělá. Já o tom neměl ani páru. Pamatuju si na náš úplně první koncert, nevěděl jsem ani, jak se ladí kytara. Museli to za mě udělat kluci z druhé kapely! Tehdy jsem si uvědomil, že bych se měl začít učit hrát. Ale když jsme nahrávali první desku, tak jsem to ladění zase stejně zapomněl.“
Věci se daly do pohybu pořádně až s druhou studiovkou Schizophrenia z roku 1987, na níž se Sepultura víc přiklonila k thrashi. Zásadní byl pro kapelu label Roadrunner Records. „Odletěl jsem tehdy s kazetami na dva dny do Států, sehnal jsem lacino letenky. Jednoduše jsem naši desku přinesl do každého labelu, který mě napadl. Rozdal jsem tehdy opravdu hodně kazet. Jediný, kdo se ozval, byl Monte Connor z Roadrunneru. Byl nadšený z toho, co děláme, i z představy, kam to můžeme dotáhnout. Což je vlastně zázrak, protože ani na Schizophrenii tehdy Igor neměl pořádné bicí, dvojitý kopák si odbubnoval rukama! Ale Monte tam přesto slyšel potenciál.“
Roadrunner sice kapelu dostal do světa a udělal z brazilských teenagerů metalové hvězdy, ale Cavaleru opět dostihlo již zmíněné prokletí, kdy si úspěch vybere svou daň. „Trochu to mezi námi a labelem skřípalo. Furt nám říkali ‚kluci z džungle‘, což jsme fakt nesnášeli. Říkali jsme jim, že v Brazílii nejsme sto let za opicemi a máme i mrakodrapy. Někdo z labelu přišel s nápadem na merch a tričko s nápisem Welcome to the Jungle, což nás vyloženě nasralo. To byla písnička Guns N‘ Roses, což byla přesně jedna z kapel, které jsme nesnášeli. Ale kolem a kolem vzato uznávám, že nás v Roadrunneru opravdu hodně podporovali.“
Druhá deska znamenala větší příklon k thrashi.
Poblitý Vedder
Třetí deska Beneath the Remains z roku 1989 je považována za jedno ze zásadních žánrových alb a definitivně potvrdilo pozici Sepultury na scéně. Ale z úspěchu se kapela neradovala moc dlouho, protože zase přišla temná chvíle. Nastoupil grunge. „To bylo pro metal asi nejděsivější období,“ svěřil se Cavalera během online chatu s fanoušky. „Grunge, to byla pro metal největší hrozba. Nejhorší to bylo v době Chaos A.D. (pátá deska z roku 1993), grunge bylo to jediné, co chtěli lidi slyšet, a metal nikoho nezajímal. Ale když jsme zvládli tohle, zvládneme už všechno. Nás jen tak nesejmou. Můžete přežít cokoli a pak ještě poblít Eddieho Veddera, haha!“
Cavalera tím narážel na jednu z legendárních historek. A je pravdivá, jak alespoň tvrdil před patnácti lety v rozhovoru pro dnes už zaniklý časopis Performing Musician: „To bylo na turné Sepultury a Ministry. Pearl Jam byli tehdy totální hvězdy. Eddie seděl po mé pravici, kluci z Ministry nalevo a všichni jsme se bavili. Někdo tam vytáhl i herák, ale s tím jsem neměl vůbec nic společného, byl jsem jenom vožralej na hadry. Před koncertem Sepultury jsem vypil tak půl galonu vodky, takže jsem se motal, choval se jako blázen a mlel sračky. Nešlo s tím nic udělat, prostě jsem ze sebe najednou vyklopil hroznou nálož blitek a pokropil Veddera od hlavy k patě. Byl hrozně v pohodě, žádná scéna nebo tak. Vstal, šel se umýt, a když se vrátil, řekl jsem mu: ‚Musíš mi podepsat fotku pro ségru!‘ Ona tehdy Pearl Jam milovala. Nevěřícně na mě čuměl, podepsal mi fotku a odešel. Vyprávěli mi to, když jsem vystřízlivěl, já si nepamatoval vůbec nic.“
Sbohem, Sepulturo
To nás pomalu dostává k dalšímu zásadnímu momentu Cavalerovy kariéry, a sice odchodu ze Sepultury v roce 1996. Stalo se tak po koncertě v londýnské čtvrti Brixton a byl to tak důležitý okamžik, že jím Max Cavalera začíná svou biografii My Bloody Roots, kterou v Česku vydalo nakladatelství 65. pole pod názvem Od Sepultury k Soulfly. Když se předloni dočkala revidovaného vydání, vyprávěl Cavalera v rozhovoru pro Phoenix New Times: „Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bude poslední koncert, ale jako začátek knihy je to bomba. Skvělý odpich, byl to jeho nápad (Joela McIvera, novináře a spoluautora knihy), otevřít to takhle místo chronologického postupu. Byl jsem na vrcholu, dobýval svět a najednou kopanec do hlavy. Všechno bylo pryč. Moje kapela byla pryč, můj brácha byl pryč, Dana byl po smrti.“
Dana byl nevlastní syn, kterého vychovával s manželkou Glorií, tehdejší manažerkou Sepultury. Kapela s ní nebyla spokojená, cítila, že s jiným manažerem to může dotáhnout ještě dál, a Cavaleru dotlačila k dilematu, aby si vybral mezi manželkou a kapelou. Právě tato necitlivost k ženě, která nedávno přišla o dítě, rozhodla o tom, že Max Cavalera nad ničím moc neváhal a ze Sepultury odešel.
„Problém byl, že to měli všechno chladně vypočítané. Jako kdyby řekli: hele, je nám Dany líto, ale byznys je byznys,“ vzpomínal na ten moment v rozhovoru pro Metal Hammer. „Vytočilo mě, že Danu všichni znali, byl to jejich kamarád. A oni to prostě jen tak přešli. S odstupem času si myslím, že jsme si měli vzít rok pauzu a všechno promyslet. Ale byli jsme mladí, horkokrevní a všechno v nás vřelo. Bylo to tehdy v backstagi v Brixtonu zlé? Bylo. Lituju toho? Ano.“
Třetí deska je dnes považovaná za klasickou thrashovou nahrávku.
Tehdy došlo i k rozkolu mezi sourozenci Cavalerovými, protože Igor v Sepultuře zůstal. „Chápal jsem, že byl v těžké pozici. Byl loajální k oběma stranám a musel se rozhodnout pro jednu,“ vzpomínal Max. A zase nás to dostává k jeho prokletí. „Věděl jsem, že se něco stane, ať už dobrého, či špatného, a najdeme k sobě znovu cestu. Bohužel, dokázala to až Dimebagova vražda.“
Vzpomínky na Dimebaga
Dimebag Darrell, kytarista Pantery, byl dlouholetý přítel sourozenců Cavalerových. Zemřel v roce 2004, kdy ho v Ohiu během koncertu jeho další kapely Damageplan zastřelil šílený fanoušek.
„V roce 1996 jsme ještě neměli Roots venku,“ vzpomínal Max v rozhovoru pro youtubový kanál Moshpit, „ale už jsme měli hotovou desku na kazetě. Šli jsme k Dimebagovi domů, aby si to s námi poslechl. Měl doma všechno, světla, stroj na výrobu mlhy. Rozjel techniku, vložil kazetu do přehrávače, zapnul… a začal chlastat a házet hárem. Takhle se mají poslouchat Roots! Říkal jsem: kámo, tohle je to nejhustší, co se může ještě před vydáním desky stát. Že ti ji u sebe doma rovnou posvětí Dimebag!“
Jak moc byl kytarista Pantery pro Cavaleru důležitý, dovysvětlil Max v Metal Hammeru, když přišla řeč na jeho nový start se Soulfly. „Lidé, na kterých mi fakt záleželo, mi zůstali. Na druhou stranu, spousta fanoušků zůstala se Sepulturou, řada lidí ji poslouchala jenom proto, že byla slavná, a tihle všichni mi zmizeli ze života, jakmile jsem skončil a založil Soulfly. To je jeden z důvodů, proč jsem Dimebaga a Vinne Paula (bubeník zmíněných Damageplan, zemřel 2018) považoval za blízké kamarády. Soulfly kdysi hráli v takovém pidi klubu v Dallasu a tihle dva dorazili, aby mě podpořili. Bylo to úžasné a moc dojemné.“
Neúnavný muzikant
Tím jako kdyby ten řetězec zásadních smutných událostí v Cavalerově kariéře skončil, alespoň doufejme. Po usmíření s bratrem založili Cavalera Conspiracy, nahrál dvě desky s metalovou superskupinou Killer Be Killed a před třemi lety rozjel další kapelu Go Ahead and Die. A to nemluvíme o celé řadě hostovaček a spoluprací. Deftones, Body Count, Five Finger Death Punch, Dave Grohl, Tom Araya, Mike Patton, Sean Lennon,
Corey Taylor, … tak bychom mohli pokračovat opravdu hodně dlouho. A není pochyb, že se seznam ještě rozroste, protože Max Cavalera ani v pětapadesáti letech nepolevuje.
Nejúspěšnější singl Sepultury.
Je ovšem třeba zmínit jeden velký škraloup, který se s Cavalerou táhne už deset let a odpuzuje řadu fanoušků. Během moskevského koncertu Soulfly v roce 2014 totiž podpořil anexi Krymu. „Krym je Rusko,“ řekl doslova před nadšeným davem. Už tehdy řadu fandů Cavalera zklamal, další následovali, když video začalo předloni kolovat internetem po zahájení plného ruského útoku na Ukrajinu. Všichni členové současné Sepultury i bratr Igor vyjádřili naopak podporu napadené zemi. Možné vysvětlení Cavalerova pohledu na konflikt bychom mohli najít v rozhovoru opět pro Metal Hammer, tentokrát z roku 2016. „Celá rodina z manželčiny strany jsou ortodoxní členové Ruské pravoslavné církve, a mně se ta symbolika a předměty ruského pravoslaví líbí. Vlastně máme mezi fanoušky Soulfly hodně pravoslavných kněží, a když hrajeme v Moskvě, vždycky se v šatně motají tak čtyři kněží, co přišli na pokec. Víte, tohle nemá žádná jiná kapela.“
To tedy nemá, dodejme hořce. Cavalera se doteď od svých výroků nedistancoval ani nepřehodnotil pohled na ruský útok. Možná doufá, že to odezní. Nebo si lebedí v pozici provokatéra. Možná by ho nepochválili doma, kdyby říkal něco jiného. V každém případě mu to bude ještě dlouho – a po právu – připomínáno.
V jednom z prvních singlů Soulfly hostoval Fred Durst.