Obrázek k článku Sexuální ikona, feťák i kmotr punku. Iggy Pop slaví pětasedmdesátiny
| Jarda Konáš | Foto: Universal Music

Sexuální ikona, feťák i kmotr punku. Iggy Pop slaví pětasedmdesátiny

Iggy Pop oslaví pětasedmdesáté narozeniny. Jak se vůbec kmotr punku dostal k punku? Tohle je příběh chlápka, co přežil sám sebe.

„Byl jsem v nemožné kapele a vedl nemožný život,“ prohlásil Iggy Pop v roce 2007 pro časopis Rolling Stone. Nebylo to vůbec přehnané tvrzení. Hrál se Stooges a vedl život, který ho v půlce sedmdesátých let přivedl na pokraj smrti. A přitom to začalo tak nevinně…

Dětství v přívěsu

Iggy Pop se narodil 21. dubna jako James Newell Osterberg Jr. Jeho domovem bylo michiganské město Ypsilanti, tak jako většina měst v této oblasti žijící hlavně z automobilového průmyslu. Iggyho rodina žila v obytném přívěsu. Dnes tento styl bydlení obklopuje řada stereotypů a ve filmech městečka z přívěsů slouží jako zasazení pro scény s prostitutkami, dealery a podezřelými z vraždy.

Jenže v polovině 20. století šlo v Americe o docela běžný způsob bydlení. Jak byl automobilový průmysl na vzestupu, firmy se stěhovaly z města do města do větších fabrik a své zaměstnance si často braly s sebou. K tomu si přičtěte šetrné náklady na bydlení a najednou obytné přívěsy nezní jen jako nouzové ubytování. Kdo chtěl nebo potřeboval šetřit, obytňák byl pro něj přirozenou volbou.

„Velká hospodářská krize na mé rodiče dopadla tvrdě,“ prozradil Pop v Rolling Stone. „Udělala z nich opatrné a skromné lidi. Jako učitel si můj táta nic nevydělal, tak ho napadlo bydlet v přívěsu. Nájem byl dolar na den. Spal jsem v jídelním koutě na lince. Byli jsme jednoznačně jediná vysokoškolsky vzdělaná rodina v celém kempu.“

Navzdory špatné finanční situaci měl Iggy všemožně podporující a motivující rodiče. Právě díky nim se dal na muziku, i když si zpočátku zvolil hru na bicí. V rozhovorech na rodiče vzpomíná s láskou: „Když jsem nastoupil na střední, chodil jsem do školy s dětmi z bohatých rodin. Ale já měl bohatství, které je všechny trumflo. Měl jsem rodiče, kteří mi věnovali obří pozornost. Moc se o mě starali. Podporovali mě ve všem, o co jsem projevil zájem. Vyvrcholilo to tím, když se vystěhovali z ložnice, protože to bylo jediné místo, kam se v obytňáku vešly bubny. Kvůli tomuhle se vzdali své ložnice.“

Jeho otcem byl středoškolský učitel angličtiny a trenér místního baseballového týmu. Profesorská disciplína byla na výchově znát, jak v knize Please Kill Me vzpomínal na Iggyho spolužák ze střední Ron Asheton, se kterým se později sešli v The Stooges: „Kamarádil se s dětmi, co nosily bavlněné kalhoty, kašmírové svetry a mokasíny. Nekouřil, nezhuloval se, nepil.“ Ono se stačí podívat na Iggyho fotku ze středoškolského tabla, vypadá na ní jako člen školního křesťanského sboru a rozhodně nepřipomíná kmotra punku. Jak se jím tedy stal?

Jim a Mick, dva vzory

Už na střední bubnoval v několika školních kapelách. Chlapci většinou hráli blues, občas rokenrol nebo tehdejší známé hity. Jak už to u studentů bývá, hráli v několika kapelách najednou podle toho, jak měl kdo zrovna čas a jaký nástroj k dispozici. A tak když Pop začal bubnovat v kapele The Prime Movers, vymysleli mu spoluhráči přezdívku Iggy kvůli jeho druhé kapele The Iguanas.

Uhlazené blues ale mělo pořád daleko do toho, čím se později zpěvák proslavil. Na střední to byl slušně vypadající chlapec, o pár let později šlo o nekontrolovatelný živel za mikrofonem. Iggy Pop sám přesně ví, jak a kdy k této změně došlo: „Den, kdy jsem vylezl ze střední, byl dnem, kdy jsem si přestal stříhat vlasy. Za to tehdy mohl můj otec, který mě do stříhání tlačil. Koupil jsem si láhev barvy na vlasy Clairol Ultra Blue, nabarvil si platinově vlasy a začal hrát na plný úvazek v rockovém klubu. Pět setů za večer, šest večerů v týdnu. Pětapadesát babek na ruku. Začal jsem trochu divočit. Občas jsem se opil, boural vypůjčená auta, poprvé mě chytli a zanesli si otisky prstů i fotky. A do toho jsem pořád poslouchal dokola dvě desky, Bringing It All Back Home od Boba Dylana a The Rolling Stones Now!“

Kromě Dylana a Stounů se Pop hlásí i k Doors, a to dokonce tak, že by bez návštěvy jejich koncertu nejspíš dělal muziku jinak. 

Krásně to popsal pro časopis Classic Rock Revisited: „Viděl jsem je dvakrát. Poprvé se ještě trochu hledali. Ten koncert na mě měl velký, obrovský vliv. Měli venku první hit Light My Fire. Hráli na akci Homecoming Dance michiganské univerzity, což znamenalo, že hráli pro pět tisíc blbečků s mulletem a jejich pravičácké holky z gymplu. A teď si to představte: na pódiu stojí Jim Morrison, totálně vyfetlej, v kůži s naolejovaným hárem. Pódium bylo malé a nízko, vystoupení tak bylo hodně kontaktní a konfrontační. Říkal jsem si tehdy: Ty bláho, on fakt umí nasrat lidi. Prostě se jen motá a už tím je sere. Lidi mu lezli na pódium a on jenom křičel: Běž do prdele, ty píp, píp, píp, dosaďte si jakékoli slovo se sexuálním podtextem. Říkal jsem si tehdy, že jestli složili hit a zároveň jim projde takové chování, nemám jednu jedinou výmluvu pro to, abych si na pódium netroufl se svou kapelou. Byl to jeden z těch případů, kdy si říkáte: Hej, tohle zvládnu taky.“

Ke svým vzorům Morrisonovi a Jaggerovi se vrátil ve výše zmíněném rozhovoru pro Rolling Stone, kde prozradil, co od obou okoukal. „Od Morrisona jsem převzal postoj a uchopení mikrofonu. On ho nedržel, on na něm visel. To nikdo jiný nedělal. A další věc, mohl si dělat, co chtěl, a neměl k tobě úctu. Deseti babkama za lístek si úctu nekoupíš, sorry! Od Jaggera jsem odkoukal pohyb na pódiu. Navíc má nasírací hlas. Když zpívá, je to pravý opak krásy.“

Zrod Stooges

Když bylo Iggymu dvacet, dal dohromady The Psychedelic Stooges. V kapele se setkala parta mladíků z okolí, kteří chtěli s hudbou víc experimentovat. Mimochodem, na kytaru a bicí hráli sourozenci Ashetonovi, kteří měli za kamaráda jistého Jima Poppa. Iggymu se to příjmení tak líbilo, že je přijal za své.

Kromě muziky experimentovali hudebníci i s drogami, Iggy přiznává, že kapela vznikla pod vlivem LSD. „Mělo na nás obří vliv. Fakt. I jméno jsme si vymysleli, když jsme byli vyjetý. Já bral, i když jsme pracovali, myslím si, že některým členům to taky občas pomohlo. Polovinu času jsem strávil tím, že jsem ostatní přemlouval, ať se sjedeme. Neexistuje důvod, proč by nás to mělo někam dostat. Ale když jsme si dali všichni najednou, byly při skládání chvíle, kdy jsme věřili, že to někam dotáhneme.“

Stooges milovali blues, ale iritovala je určitá zaprášenost žánru, kterou si s sebou táhl z minulých dekád. Zprvu inspirovaní Doors míchali blues s psychedelií, později hudbu úplně osekali od klasických žánrových postupů, takže najednou hráli tvrdé, strohé skladby. Pop se naučil pracovat nejen s hlasem, ale i se svým tělem. Začal se na koncertech odhalovat, v době, kdy tehdejší popové hvězdy vystupovaly v šatech a oblecích, on stál u mikrofonu s holým hrudníkem. Fungovalo to. Stooges získali pověst kapely, kde se na koncertech může stát cokoli. Vzduchem létaly židle i půllitry, běžně se objevovala krev z ran, které si působil Iggy i fanoušci. V klubech to mělo úspěch. Ale v šoubyznysu ne.

Když Stooges v roce 1969 předskakovali v New Yorku Joe Cockerovi, vzpomínal zpěvák na tehdejší snahu upoutat hudební labely: „Přišel jsem po vystoupení doprostřed sálu, na sobě jenom kraťasy, všude po těle naběhnuté žíly, a chtěl si promluvit s hledačem talentů Frankem Barselonou, jestli by to s námi nezkusil. Řekl mi: Iggy, myslím si, že za dvacet let budeš velmi důležitou postavou. Ale teď? Ne, díky.“

V roce 1969 bychom syrovější hudbu sotva pohledali.

Volný pád

Komerční neúspěch se s kapelou táhl nekonečně dlouho. Když už jim nějaký label uvěřil, poslala je ke dnu čísla prodejnosti. Dnes bez přehánění kultovní desky The Stooges a Fun House byly prodejní propadáky, kapela si na sebe horko těžko vydělala vyčerpávajícím koncertováním. Experimentování s drogami se proměnilo v nutnou hnací sílu, aby hudebníci vůbec mohli pokračovat. A Iggy Pop přesedlal z LSD na heroin.

„Měli jsme tehdy bedňáka, co bydlel ve sklepě. A ten nás s tím seznámil. Když jsem si dal poprvé, ležel jsem na kapotě nějakého vraku za naším barákem a říkal si, že tohle je to nejhorší, co jsem kdy udělal. Bylo mi hrozně. Kdykoli jsem se pohnul, zvracel jsem. Šestatřicet hodin v kuse. Zařekl jsem se, že se toho už nikdy nedotknu. Ale kousek po kousku jsem tomu propadal. Začalo to uklidňovat. Jako deka, úkryt. Strašně rychle jsem se z bubeníka lokální kapely stal skladatelem a frontmanem v byznysu plném konkurence. Zkusil jsem do toho jít po hlavě. A vyhořel jsem. Lidé okolo mě, kteří neměli takovou motivaci, dokázali drogy ukočírovat líp.“

Iggy Pop v rozhovorech přiznává, že drogy ho zničily a spolu s obchodním neúspěchem mohly za rozpad kapely. Zároveň dodává, že v té době v USA ještě neexistoval přístupný program pro odvykání, takže mu nezbývalo než se závislostí bojovat doma pod dohledem nešťastných rodičů. Sotva se dostal z nejhoršího, situace okolo kapely ho zase srazila, například když v roce 1973 hráli v New Yorku a předskakovali jim tehdy neznámí Kiss.

„Tohle mi nedalo spát. Kiss byli ten večer až třetí na pásce, dostali asi padesát dolarů, ale měli ze světel obří logo Kiss, co muselo vážit tak čtvrt tuny. Bylo jasné, že do nich někdo rve prachy. Byl to obchodní záměr. A cítili jsme to společně jako vlastní vinu. Byli jsme lepší kapela, ale byli jsme ve sračkách. Nedal jsem se poslouchat a žádná kapela se mnou za mikrofonem by to tehdy nikam nedotáhla.“

Situace okolo Stooges byla neudržitelná. Kapela se po Iggyho prvních drogových excesech v prvních letech fungování sotva udržela, ale nyní se řítili volným pádem k zemi. Pop neukočíroval závislost na heroinu a stal se nespolehlivým jak pro spoluhráče, tak pro manažery. Nikdo s ním nechtěl pořádně nic mít, dokud se nevyléčí. Existoval ale jeden člověk, který mu nepřestával věřit, a nakonec Iggymu Popovi zachránil kariéru. Jmenoval se David Bowie.

Bowie záchranář

Seznámili se v roce 1973, v době, kdy Stooges vydali Raw Power, poslední album před rozpadem. Jejich spolupráce dosáhla vrcholu na konci dekády, kdy se Pop s Bowiem přestěhovali do Berlína, a vznikla tak jedna samostatná kapitola rockové historie. Ještě předtím ale Bowie podporoval svého kamaráda na odvykačce a velkou měrou se podílel na tom, že se Pop mohl vrátit na pódia. Vzal ho totiž s sebou na turné k desce Station to Station. Pop tak poprvé mohl vidět, jak vypadá ten pravý šoubyznys. Vyprodané haly, profesionální přístup, železná disciplína, kterou byl Bowie známý. To všechno do sebe Iggy nasával jako houba a snažil se to zužitkovat při nakopnutí sólové kariéry.

Heroinovou hymnu Lust for Life proslavil o dvacet let později Trainspotting.

V roce 1977 vydal Iggy Pop své první dvě sólovky The Idiot a Lust for Life. Na obou deskách najdeme skladby, které Pop složil společně s Bowiem a britský zpěvák některé později sám natočil. To je důležité zmínit, protože právě tohle Iggymu Popovi umožnilo po letech plácání se od štace ke štaci stabilizovat svou finanční situaci. Jen za píseň China Girl, kterou Bowie vydal jako druhý singl z desky Let’s Dance, dostával Pop takové autorské poplatky, že poprvé v životě nemusel přemýšlet, co přinese příští měsíc.

The Passenger je nejslavnější sólová skladba.

Není proto vůbec přehnané tvrdit, že Bowie zachránil Popovi, když ne život, tak minimálně kariéru. Do osmdesátých let Iggy Pop vstoupil už jako úspěšný sólový interpret, jehož desky se staly na scéně kultem. Pop sám to nemá problém přiznat. Když se ho novináři zeptali, co na oplátku přinášelo společné přátelství Bowiemu, odpověděl upřímně: „Jednu věc vím na tuty. Tři roky jsem mu dělal pokusného králíka. Když složil něco, čím si nebyl jistý, zkusil to přepsat tak, abych to hrál já. Měl období, kdy jsem byl první muzikant i technik, se kterým skládal. Teprve když si to dostatečně osahal, pak s tím šel do studia si to nahrát na své desky. Na rovinu, já jsem mu dával určitý směr s nápady, které měl. Čím divnější a obskurnější myšlenku to mělo, tím spíš jsem mu říkal, že takhle to má být.“

V té poslední větě jako kdyby byla samotná definice Iggyho Popa. Dělal si hudbu vždy po svém, a ačkoli se tady s jeho příběhem rozloučíme, ani v pozdějších letech nesnížil laťku, což dokazuje průlet jeho diskografií.

Dnes si Iggy Pop naprosto zaslouženě užívá status kmotra punku, otce zakladatele, ke kterému vzhlíží nejen punkoví muzikanti, ale i zástupci new-wave, post punku, grunge, indie scény a takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Buďme rádi, že přestože slaví už pětasedmdesáté narozeniny, Iggy Pop se do důchodu evidentně ještě nechystá. A není pochyb, že má pořád světu co říct.