Kapela, jejíž jádro tvoří frontman Matt Berninger a bratři Aaaron a Bryce Dessnerovi, v hlavním městě Itálie vystoupila 3. června 2024 v Auditorium Parco Della Musica Ennio Morricone, což je aréna po vzoru antických amfiteátrů pro zhruba pět tisíc lidí. Jednadvacet skladeb (fanouškovská edice je prý ještě o pět tracků delší) vybrali z téměř všech deseti svých alb a právě průřez skoro celou jejich kariérou umožňuje ukázat to nejlepší, co v nich je. Nahrávka od počáteční Runaway, jedné z nejstarších skladeb na dvojalbu, doslova tryská energií, krásnými melodiemi a oduševnělým projevem zpěváka Matta, jenž svou schopností autentického podání určitě jednou bude řazen k velikánům typu Leonarda Cohena, Nicka Cavea, Serge Gainsbourga a dalších. Občas to z nahrávky působí až triumfálním dojmem.
Koncertní alba často bývají poskládaná z několika vystoupení a není až tak výjimečné, když se tu a tam ještě něco následně studiově doladí. The National ale předkládají kompletní jednu celou show a opakovaně se nechali slyšet, že záznam už nebyl jakkoli dodatečně upravován. A je to znát. Kapela hraje naplno, zvuk je často syrový, energie pulsuje mezi interpretem a nadšeně aplaudujícím davem, který často zpívá s ním. Jestliže ve studiu často staví na melancholickém romantismu, tady jsou až nečekaně živelní. S výraznými kytarami a skvělými bicími namísto častého automatu na nahrávkách znějí mnohem rockověji. Mnohdy zprvu sametově poklidné písně nádherně gradují a namátkou fantastické finále skladby Lemonworld s běsnící kytarou a rozvášněným publikem je ukázkovým příkladem.
To nejlepší se obecně odehrává zhruba uprostřed koncertu. Lit Up z průlomového alba Alligator z roku 2005 je nadupaný alternativně-rockový hit, podpořený výkřiky diváků, Humiliation z roku 2013 zas nekompromisně tepající a strhující jízda, England se z procítěné balady s charakteristickými žesti vyvine v optimistickou kytarovku... The National ukazují všechny svoje tváře, hrají si s kontrasty, a hlavně ani chvíli nenudí. Trochu v tom tady připomínají strhující koncerty The Cure – i když oproti nim jsou relativně krátcí – nahrávka má „jen“ 98 minut.
Tohle album už jen svojí existencí prokazuje smysluplnost koncertních alb. Pětadvacetiletí
The National jsou tu ve skvělé formě, jednoznačně lepší než na posledních studiových nahrávkách. Hýří silnými momenty, působivě interpretují i skladby, do nichž by to ze studiové podoby nikdo dopředu neřekl, a celkově je to opravdu radost poslouchat. Poslech má pak jednoznačný následek: vzbuzuje neodolatelnou chuť si podobný koncert s dojemným sborovým finále užít taky.
Verdikt: 78%
Živák, který nevychází každý den a který vyloženě přivolává myšlenku, jak krásné to na tom koncertě muselo být. Zážitek.