Už úvodní bicí singlu Peace Sign, který album otevírá, prozrazují našlápnutost. Natlakovanou energii, u které může posluchač snadno propadnout pocitu, že má co do činění nikoli s čtveřicí, jejímž členům je přes padesát, ale s nějakou nadšenou začínající partou. A jestliže úvod alba nabízí učebnici shoegazu, v průběhu času se stále více vylupují další vlivy a nápadité písničky, které se ani trochu neohlížejí; jsou svěží, daří se jim nabízet silné melodie a umí vtáhnout a přimět poslouchat podle nastolených pravidel. Aniž by měl člověk pocit, že se mu někdo vnucuje.
Podobně jako kolegové My Bloody Valentine nebo Slowdive se i Ride v devadesátých letech rozešli, aby po osmnácti letech ohlásili návrat. A podobně jako ostatní se i oni rozhodli nic neuspěchat, a tak jim trvalo ještě tři roky, než přišli s novým albem. Aktuální Interplay je po comebacku už třetí a materiál na něj vznikl (jak jinak) v období lockdownu. Možná i to přispělo k tomu, že i novinky jsou důkladně propracované a některé doslova žánrovou esencí, aniž by ovšem zároveň byly pouhým selfrevivalem a kříšením dávné slávy. A jestliže na předchozích dvojici nahrávek Ride především dávali najevo, že nezapomněli ani hrát ani skládat, na té třetí své zkušenosti dotáhli téměř k dokonalosti.
Zvonivé kytary jak z šedesátých let se tu potkávají se zastřeností melodií doslova zabalených v mracích ech a prostorových ozvěn mohutnějších než leckterá propast. Zároveň se v tom neztrácejí písničky. Ride citují z minulosti – Last Frontier v sobě má vznešenost gotiků Sisters Of Mercy, ale zároveň i oduševnělost Bowieho Heroes, zatímco hlukové běsnění v polovině Light In A Quiet Room si nezadá s libovolnou noise-rockovou squadrou a temné klávesové plochy v Midnight Rider zase připomenou Talk Talk. Ride si přitom vše přetavují k obrazu svému. Ani chvíli tu nenajdeme nějakou svázanost pravidly: Stay Free je postavená na akustické kytaře a obejde se bez zkreslení, zatímco Monaco odstartuje ten nejjednodušší elektronický beat, aby uvedl osmdesátkově průbojné klávesy a půlka synthypopových kapel jen může smutně přihlížet, co všechno z tohoto zdánlivě vyčpělého modelu Ride v roce 2024 ještě dokázali vykřesat.
Na těch skladbách je dobře vidět, jak jsou dobře napsané. Nespoléhají se na zručnost producenta (ostatně na produkci se, stejně jako na autorství skladeb, podíleli i všichni čtyři členové), aranžmá i zvukové možnosti efektů jen povyšují primární nápady, které jsou nosné a přesvědčivé samy o sobě. Napadá mě přirovnání k The Cure na albu Disintegration. Kudrliny a další ozdoby efektů dodávají sexy vizáž, ale jsou to primární nápady, které dodávají písničkám náboj. Paradoxně jediným problémem se může jevit až přílišná pestrost – třeba závěrečná, temně minimalistická Yesterday Is Just A Song je natolik odlišná od skladeb v polovině alba, že s nimi už nemá mnoho společného.
Ride se nicméně povedlo něco, co se stává poměrně ojediněle. Odhalili svoje rezervy a dokázali mnohde překonat sami sebe. Je to dobrodružné si to celé opakovaně užívat a vyvolává to intenzivní těšení se, jak asi dotyčné skladby budou znít koncertně? Dočkáme se již brzy.
Verdikt: 82%
Ride dokážou dát přesně to, co by všichni od comebacků kapel primárně chtěli. Pocit nezaprášenosti, dojem čerstvosti, schopnost ještě něco nabídnout a neuvadající energii. Je radost zase jednou zjistit, že se to může podařit.