Rocková deska roku? Po čtyřech měsících od vydání tak první letošní album Jacka Whitea nazvané Fear of the Dawn stále vnímám. Novinka Entering Heaven Alive skutečně působí jako stejná nahrávka v akustické verzi, ale s jinými písněmi. A ještě je tu taková hodně volná asociace, která mi při prvním poslechu novinky naskočila. Je to podobný rozdíl jako mezi Stevenem Tylerem s Aerosmith a Stevenem Tylerem na jeho sólovém debutu. Jack má rock a folk, Steven rock a country.
Entering Heaven Alive obsahuje čtyřicet minut krásna v jedenácti písních. Dlouho mi trvalo, než jsem o nich byla schopná napsat něco aspoň trochu vypovídajícího, protože mi chyběla slova, kterými by šlo věrně vystihnout, co slyším. A tak jsem si místo psaní celou desku znovu a znovu pouštěla a zpívala s Jackem. Jsou to opravdové písničky, každá z nich s nádhernými melodiemi a kvalitními texty reflektujícími aktuální rozpoložení, emoce či obsah v hlavě interpreta a producenta v jedné osobě. Akustická kytara má velké slovo, ale zdaleka není dominantní tak jako na Jackově letošní rockové desce.
Všechny písničky z Entering by se dokonale vyjímaly ve filmu, ale také v útulném luxusním šansonovém či jazzovém klubu. Klavír, akustická kytara či kytary, perkuse, basa, pro posílení některých momentů navíc housle a charismatický zpěvák u retro mikrofonu… Cítíte tu atmosféru? Zmáčkněte play, zavřete oči, představte si v předchozích větách popsanou scenérii, odpojte mozek a vnímejte jen to, co slyšíte a co to s vámi dělá. Vsadím se, že tančíte, zpíváte si nebo aspoň pobrukujete, usmíváte se a cítíte se blaženě. Vím, že ano. Jack White vás taky dostal a jsme v tom spolu.
Mezi takto povedenými písněmi se těžko vybírají ty nejlepší, a navíc se to podle rozpoložení a okolností v různých dnech, případně i částech jednoho dne, může měnit, ale pokud bych opravdu musela, považuji za mistrovské dílo, a tedy i nejsilnější song A Tree on Fire from Within, dále If I Die Tomorrow – těžko říct, zda to byl záměr, ale vidím Seana Conneryho jako Jamese Bonda – a koketně kabaretní Queen of the Bees. Ani v nejmenším to však neznamená, že by ostatní kusy byly nějak slabší. Na různých místech alba je Jack White křehce baladický, když je potřeba, přitlačí hlasem na pilu, hašteřivě zajódluje, používá také prvky funky nebo gypsy jazzu, dokonce i reggae či elegantního šansonu.
Myšlenku, že jsou Fear of the Dawn a Entering Heaven Alive možná míněné jako dvojalbum, podporuje skutečnost, že jsou ohraničené jednou skladbou, a to Taking Me Back. Na prvním, tvrdším a elektrickém albu je to otvírák, na druhém rozloučení s přídomkem „jemné“ v závorkách, trilkujícími veselými klavírními pasážemi a atmosféru dokreslujícími houslovými sóly. Jako by dvě verze této skladby představovaly pravou a levou ruku, které se k sobě pomaličku přibližují, až se nakonec spojí, nechají mezi sebou volný prostor a ve schránce ve tvaru koule, jež tím vznikne – s větší dávkou fantazie 3D monáda jing a jang – bezpečně ukryjí zářivý cenný poklad v podobě obou alb.
Verdikt: 90 %
Milý a přívětivý soundtrack letošního léta. Jack White ukazuje, že za každou cenu nepotřebuje být kytarovým onanistou. Dává prostor klavíru i houslím, je dětsky hravý a nezlobí.