Jako kdybychom poslouchali vyprávění člověka, uvězněného ve skleněném poklopu, dívajícího se zpoza skla ven na ostatní lidi, kteří mu připadají cizí a ke kterým se ale zároveň chce znovu prorvat. S olověnýma nohama. To všechno je ale zároveň zpívané tak, jako kdyby se nechumelilo, bez patosu, trpění, bez trhání si plic z řevu nad tím svým duševním bolem. Jako že je to normální.
Xindl X prochází dočasnou vlnou civilizační choroby, momentálními depresemi a chirurgicky chladně popisuje svůj stav. Je vlastně sám sobě lékařem a sám si určuje diagnózu. A napsal o tom desku.
Hned v první písni jasně sděluje, v čem je ložisko celého problému. Vyhoření, těžkou nemoc nejen kreativních tvůrců, prožil aspoň jednou za život každý. Xindl X ten stav přirovnává k požáru v bytě: „Shořely mý názory, pocity i tužby / třeba na ně zavolat úklidový služby / můj život je na uhel / zatím nesvedu / najít na to nový úhel pohledu.“ Při vší depresivitě je to vynikající píseň, plná originálních obrazů a výstižných popisů rozbité psychiky.
Skleněný poklop se tím ale teprve rozjíždí a názvy dalších písní říkají všechno: Smíšený pocity, Černý stíny, Asociál, Proměna, Slabá vůle, Anestesie, Pod bublinou… A jen těžko najít nějakou výzvu typu „pojď se s tím rvát“. Chybí víc světla na konci – závěrečná vánoční píseň Alespoň jeden den se sice o to pokouší a je výzvou, abychom byli aspoň jeden den v roce pozitivní k životu, ale stejně tam někde cinkne konstatování, že „nejlepší dárky si dáváme sami“. Zase ten pocit nedůvěry a neporozumění lidem okolo.
Fén X je album pro dospělého, hodně dospělého posluchače. Možná dokonce pro intelektuála nebo alespoň pro vzdělance. Myslím, že příslušník Gen Z může jen těžko pochopit, o čem je třeba kajícná zpověď účastníka rodinné hádky v Černých stínech. To už musí mít posluchač něco za sebou. Jinak moc pěkná balada, na kterou přímo navazuje neméně depresivní obraz rozkladu partnerského vztahu Asociál, který hned na začátku vypálí další bolestné sdělení „V mý duši je prázdno / a emoce váznou / den co den.“ Ještě že se recenzentova duše aspoň na chvíli zatetelí blahem nad jazykovou hříčkou jako „asi, asi, asi aso-ciál“ nebo nad obrazem „na duši plástve, však není v nás med“. Xindl X jimi nešetří i v jiných skladbách a dělá z nich jiskřičky na temné obloze.
Snad ještě něco o hudbě. Autor si nejspíš dobře uvědomuje, že jeho písničkářství se už léta točí kolem fúze folku a pop rocku, čímž se dostává do pasti jednotvárnosti. Zvláště když sám není nijak charismatický zpěvák a všechno stojí nikoli na jeho osobnosti, ale na písničkách. Snad proto se na Fén X objevilo několik pokusů přidat do písní tu a tam něco odjinud. Si zabil, kámo sáhne kamsi k Balkánu, Cash (o návyku nakupování na e-obchodech) si trochu pohraje s orientálními náznaky a zkouší modernější střih, protkaný rapem.
Verdikt: 80%
Fén X je rozporuplný projekt. Svým způsobem to je výborná deska. Xindl X se jako obvykle i na ní prezentuje jako obratný a originální textař a jeho písně mají navíc hluboký obsah, ale upřímně řečeno, proč bych si měl pustit třináct písniček, z nichž na mě až nakažlivě padá depka? Nehrne se toho na mě z médií už tak dost? Ale zároveň nevylučuji, že někomu nahrávky pomohou, protože mu pojmenují divné pocity, s nimiž zrovna teď v podzimních dnech zápasí. A rekognoskace nemoci je přece prvním krokem k její léčbě.