Jedním z důvodů, proč kapela vyzní tak energicky, je výběr skladeb. Wotazník se nebojí rychlých songů, takže skladby jako Plnej plyn, Svět nebo Přízemí posilují celkovou atmosféru řízné rockové desky. Kdyby byl zpěvákův projev o něco ostřejší nebo drsnější, bylo by to ještě lepší.
Wotazník je hodně street culture. Zpěvák nejde daleko pro ostré slovo, ale neutápí se ve vulgaritách, drží je na stejné hladině, jakou má běžný chlapský hovor. Má své charisma, které však okamžitě zmizí, když kapela začne v písni Respectable zpívat anglicky. V takovém případě píseň okamžitě ztratí jiskru. Není proč se skrývat za angličtinu – jistá banalita témat není na škodu, vždyť ne všechna rocková hudba je určena pro intelektuální publikum.
Jestli něco na Wotazníku nefunguje, jsou to detaily. Ale jak víme, ďábel je ukryt právě v těch detailech. A protože všechno v kapele obvykle závisí na frontmanovi, některé momenty padají na jeho konto. Nejde jen o jeho málo výrazné chlapáctví, dané nejspíš jeho osobní slušností. Nebo třeba jeho kostrbaté, těžkopádné vázání slov připomínající recitaci dětské říkanky v úvodním songu První a poslední nebo v Nápadu tahá za uši a stojí doslova proti přirozenosti hudebního doprovodu. Ale na druhou stranu polorapové frázování ve 4 ráno dopadlo skvěle.
Zpěvák se musí potýkat s tím, že některé texty tu a tam mají o slabiku víc, než by měly mít. Zvládá to, jak se dá, ale občas tím tahá za uši. Přitom by často stačila malá úprava textu!
Výhrady můžeme mít i k některým zbytečně dlouhým předehrám. To je obecná bolest českého hard rocku. Minuta šmrdlání než přijde vokál a s ním i nějaká myšlenka nebo poselství. Wotazník má ale tu výhodu, že jeho skladby mají celkem nápadité úvodní riffy, takže půlminutové čekání na nástup zpěváka není až tak nudné jako u jiných bigbítů. Nicméně trochu víc stručnosti by příště neuškodilo a přidalo kapele ještě víc na tahu.
Tahle příležitostná dlouhá čarování pak vytvářejí dojem, že Wotazník je retro sedmdesátek a osmdesátek. Není to úplně pravda, ale je fakt, že by se docela dobře vyjímal na posledních předlistopadových Rockfestech. Retro připomíná i kazatelské oslovování posluchače typu „Ty na to máš, ty to zvládneš, ty mě opouštíš“, které bývalo typické pro mimopražské rockové kapely z osmdesátých let.
VERDIKT: 70 %
Přes několik výhrad je nové album Wotazníku příjemným potěšením pro pravověrného, spíše konzervativního fanouška, milujícího lokální rock. Skupina na něm ve své kategorii překračuje původně předpokládaný krajský přebor a klidně by mohla zabojovat i v celonárodní lize. Ale tam už to není jen o písních na Spotify.