Cesta od prvotního obehrávání letitých skladeb pod značkou Dunajská vlna přes regulérní obnovení kapely třemi ze čtyř někdejších členů až k novým skladbám, navíc přerušená covidovými pauzami, byla celkem dlouhá. Ale soudě podle poslechu šestého, a šestadvacet let po svém předchůdci nahraného alba, rozhodně ne zbytečná a marná.
Oslovit producentskou dvojici Petra Ostrouchova s Aid Kidem byl šťastný nápad. K novým skladbám přistoupili s citem, takže skladatelský rukopis pro Dunaj naprosto charakteristický v rytmech, aranžérských postupech i atmosféře zůstal zachován. A ten, kdo zná klasické nahrávky „původního“ Dunaje, může mít při poslechu novinky místy až pocit déjà vu. Přesto je příspěvek obou producentů zřejmý a rozhodně se to netýká jen zvuků a nástrojů, kterými skladby pohostinsky obohatili. Zvuk je tentokrát více vyčištěný, oproti minulosti méně špinavý v energičtějších pasážích a mnohde vyloženě posiluje atmosféru.
Zpočátku nahrávky se může zdát, že kapela se až příliš drží svých jistot a víc než na svou dávnou energii navazuje na existenciální vyrovnanost sólových alb Vladimíra Václavka, ale s třetí písní Jako had se najednou znovu vynoří to, čím byl Dunaj výjimečný už před lety. Určitá nervnost, nekompromisnost, neuchopitelnost a syrovost. Opačný pól představuje titulní skladba – až přítulná melodie a echované kytary evokují zralost i klid. Ale to nejlepší se dostavuje až tam, kde se oba přístupy potkávají a prolínají – tedy v například hostující Ivou Bittovou ozdobených Vlnách nebo v expresivní Chci.
Jestliže po comebacku mnozí považovali za největší hendikep kapely absenci zpěvu původního frontmana, předčasně zesnulého Jiřího Kolšovského, mohou být jednak potěšeni tím, že se zde objevuje jeho vysamplovaný hlas z dávných demonahrávek, ale také mohou být mile překvapeni, do jaké šíře se rozvinul a jak ho funkčně zastal zpěv baskytaristy Vladimíra Václavka. Opakovaně si tu totiž s vokálem pohrává, zkouší netypické polohy a nevyhýbá se ničemu – deklamuje, šeptá, procítěně a vemlouvavě zpívá a nebojí se ani křiku. Je to příjemné pojivo mezi náladotvornými ozvěnami opentlenými kytarami a tradičně úspornými rytmy. V kombinaci s osvědčenou poetikou (vedle Václavkových vlastních básní a ověřeného Karla Davida jednou zazní i text kytaristy Josefa Ostřanského) to vše splývá v přesvědčivý celek.
Album v duchu svého názvu zní hodně vyrovnaně a vyzrále. Je zajímavé ho porovnat s loni vydanou deskou podobně letitých Zubů nehtů – u nich jako by byl strach vybočit ze zajetých kolejí mnohem větší; Dunaj jde ve své ochotě se posunout zvukově i myšlenkově směrem k současnosti mnohem dál. A to přesto, že z tradičního soundu skupiny vlastně vybočuje jen jediná skladba – zkresleně robotickými zpěvy charakteristická Are You Human?
Dunaj je stále svůj a navzdory proměnám času nemá ani dnes potřebu se komukoli přizpůsobovat, to spíš doba ho trochu dohnala, a to, co kdysi znělo avantgardně, je dnes blíže k přemýšlivějším formám mainstreamu. Těžko říci, zda se tak nahrávce podaří to nejdůležitější, tedy oslovit i současnou generaci posluchačů. Protože to, že pamětníci budou převážně nadšeni, je jisté téměř už dopředu.
Verdikt: 82 %
Důstojný nástupce. Dunaj má stále chuť říkat důležité věci a nabízet i jiné než jen pohodlné hudební cesty. Berte nebo nechte být.