Album obsahuje málo dostupné živé nahrávky z Československého rozhlasu, hrstku amatérských záznamů a skladby, které v té době vyšly na singlech a EP v Supraphonu nebo Pantonu. Je to cenný dokument, zachycující tehdejší představy o tom, co je vlastně rock a jaké má ambice.
Album by klidně mohlo nést podtitul Pocta Jiřímu Jelínkovi nebo Pocta Vladimíru Padrůňkovi, neboť právě tito dva už nežijící muzikanti se spolu s houslistou Janem Hrubým výrazně podepsali na tehdejším soundu Mišíkovy kapely Etc… Právě tato trojice dominuje v přítomných nahrávkách – Mišíka slyšíme poprvé až po dvaadvaceti minutách, protože na úvod desky se dostaly tři instrumentálky. Pravdaže na svou dobu skvělé. Právě letěl jazz rock a basista Padrůněk s kytaristou Jelínkem jím byli opojení. Vysloveně si užívali jazzrocková klišé a z dnešního pohledu se zdá, že zpěváka odstrkovali až na druhou kolej. Dnes bychom trojici asi vyčetli, že jim šlo spíš o technickou exhibici než o písně samé a jejich myšlenkový obsah. Odstartovat desku dvaadvaceti minutami mrtvého žánru není dramaturgicky nejlepší nápad, jenže taková byla tehdy doba…
Tehdejší Mišík a dnešní Mišík jsou rovněž dvě dost rozdílné osoby. Mišík z konce sedmdesátých let byl rocker v tehdejším slova smyslu, vzrušený a exaltovaný, podobně jako byli Plant, Gillan nebo desítky dalších rockových hvězd. Dnešní Mišík netlačí tolik na pilu a pečlivě hospodaří s energií, slova už tolik nevyvolává, ale mazlí se s každým z nich. Nicméně už i tady najdeme první známky budoucího přechodu rockera do kategorie singer-songwriter. Třeba v tom, jak prožívá jeden ze svých tehdejších majstrštyků, Gellnerovu báseň Pomalu v revolver se ztrácí víra. Podobně jsou na tom i písně ze supraphonského singlu Já mám schůzku o půl páté se slabším textem Jana Vodňanského a Vladimírem Mertou otextovaná Lady Vamp. I na nich už zpěvák objevuje, že vášeň nemusí být až tak moc stavěná na odiv.
Kdyby existovalo album Vladimír Mišík – The King of Czech Blues, určitě by na něj patřila živá verze Hry s ohněm z festivalu v Pezinoku. Michal Staša napsal Mišíkovi přesně ten typ české formy blues, které má kořeny už ve třicátých letech. Oproti tomu původnímu černému je české blues literární a kultivované v duchu Nezvala, Voskovce a Wericha a Václava Hraběte.
Dalo by se říct, že deska s pěti dlouhými instrumentálkami je spíš paběrkováním na dávno vysbíraném poli, ale lepší obraz českého rocku, zatlačeného na okraj hudební scény sedmdesátých let, se dá jen těžko najít.
Je to víc dokument než deska určená k poslechu. Tím spíš lze kvitovat, že ozdobou alba je biograficky fundovaný sleevenote Jaroslava Riedla a Lubomíra Houdka.
Verdikt: 70 %
Exaltovaný rocker Mišík, opojení jazz rockem. Výběr z málo známých archivů plasticky ukazuje ranou tvorbu jednoho z nejúžasnějších tuzemských rockových hudebníků. Má historickou hodnotu.
