Rammstein před vydáním Mutter nebyli žádní holobrádci, na kontě měli už silný debut Herzeleid a Sehnsucht, nahrávku s nepřekonatelným hitem Du hast. Problém ovšem byl, že jejich publikum tvořili prakticky jen fanoušci žánru. Neue Deutsche Härte, jak se tomu typickému mixu metalu, elektroniky, industrialu a němčiny dnes říká, byl sice v půlce devadesátek fascinující a progresivní styl, ale bez šance na výraznější komerční úspěch. Rammstein se rozhodli to změnit. To ovšem znamenalo, že nejdřív musí změnit sami sebe.
„V začátcích jsme zkoušeli zpívat anglicky, ale nefungovalo to,“ vyprávěl bubeník Christoph Schneider před lety v rozhovoru pro Kerrang. „Uvědomili jsme si, že to k nám nesedí. A že ty silné Tillovy texty nejde moc překládat. Tak jsme si řekli, že budeme dál zpívat německy. A lidi za námi chodili a říkali: vy jste tak hustý, to je škoda, že zpíváte v němčině. Prakticky nám tvrdili, že mimo Německo nemáme šanci. Že v zahraničí nikdy neprorazíme.“
Bohužel, fanoušci to kapele skutečně vtloukli do hlavy. Jak vyprávěla jejich britská PR agentka Anna Maslowitcz v rozhovoru pro Metal Hammer: „Mysleli si, že v Británii nikoho nebudou zajímat. Když jsem je tehdy poprvé potkala, říkám jim: brzy budete vyprodávat stadiony. A oni odpověděli: Nikdy. Tady nás nikdy nepřijmou, vždyť zpíváme německy.“
A své tehdy přidal i producent Jacob Hellner. Natočil s Rammstein první dvě desky a věděl, že šlo v rámci žánru o dobré nahrávky, ale pokud kapela pomýšlela na větší komerční úspěch, měla pro ni Mutter být okamžikem pravdy. Jak pravil v rozhovoru taktéž pro Metal Hammer: „Tehdy to na scéně chodilo tak, že právě třetí album rozhodovalo, jestli se udržíte, nebo zmizíte v propadlišti dějin. Vzali to na vědomí, a i když na Sehnsucht měli úspěšné hity, našli v sobě dost odvahy, aby se autorsky posunuli dál.“
Hlavně pořádný kytary!
Rammstein si byli dobře vědomi, co je dřív definovalo a co musí změnit. „Na našich prvních dvou albech,“ vyprávěl pro Kerrang kytarista Paul Landers, „jsme hodně sázeli na samplery a hudební postupy vytvořené v počítači. A to i při samotném skládání. Na Mutter jsme skladby od základů stavěli na kytarách a elektroniku jsme používali jen na jejich zmohutnění, abychom to trochu okořenili. Už jsme nechtěli být otroky strojů. Nikdy.“
Jeho slova potvrdil již citovaný bubeník Christoph Schneider, tentokrát v rozhovoru pro Pulse: „Zásadní pro novou desku bylo, že jsme nechtěli natočit další Sehnsucht. Chtěli jsme se oprostit od techna, od tanečního zvuku. Šlo nám o to, abychom zněli přirozeně, jako rocková kapela. Takže jsme kladli důraz na živé bicí, zapojili jsme i akustickou kytaru, snažili se inovovat zvuk elektrických kytar. A poprvé jsme zapojili orchestr.“
V Německu už byli relativně úspěšnou kapelou, a tak si mohli Rammstein dovolit třetí album nahrávat v co nejlepším prostředí. Volba padla na francouzské studio Miraval, kde předtím vznikly například desky The Wall od Pink Floyd nebo Painkiller Judas Priest.
Zámek Miraval působí jako ráj na zemi. Nachází se zhruba ve třetině cesty mezi Marseille a Cannes a provensálská prosluněná krajina plná plodných vinic a levandulových polí otevírá mysl a inspiruje k novým nápadům (vyzkoušeno na sobě, pozn. autora). Je to sice v kontrastu s temnou těžkopádnou hudbou Rammstein, ale možná proto si tu hudebníci vyhrnuli rukávy a skutečně se snažili o nahrávku, která od základů změní jejich zvuk.
Začínali vždy pevnou přímočarou rytmikou. Žádné elektronické podklady, ale nasupené živé bicí s basovými linkami pevnými jak beton. Na to se nahrály kytarové riffy určující melodiku a teprve až tyto tři nástroje dávaly dohromady smysl a zněly jako píseň, která by obstála sama o sobě, pak teprve přišly na řadu elektronické aranže. Rammstein se povedlo najít recept, jak si udržet svůj hutný zvuk, ale zároveň nahrát album s potenciálem překročit žánr a oslovit mainstreamové rockové publikum.
Producent Jacob Hellner v rozhovorech často vzpomíná, jak Rammstein jako kapela vnitřně fungovali. Hodiny a hodiny dokázali vést mezi sebou debaty, a pokud se na něčem všech šest neshodlo, tak se to zkrátka neposunulo dál: „Tyhle diskuze během míchání byly vždycky dost vyhrocené. Vznikly dva tábory, včetně mě v jednom z nich, a ty se navzájem snažily přesvědčit, proč by se nějaká skladba měla použít nebo vyškrtnout. Jenže v tom je jejich síla. Povedou spolu nekonečné diskuze, ale jejich výsledkem jsou vždycky ti typičtí Rammstein.“
Vzhůru do světa
Když 2. dubna 2001 album Mutter konečně vyšlo, vytyčený (a zatraceně těžký) cíl komerčně prorazit byl splněn. Klipy masivně rotovaly na MTV a jiných hudebních televizích, celkově se prodalo přes dva miliony kusů a Rammstein se skutečně podařilo uchytit v zahraničí. I v té Británii, kde se báli, že je nikdy nepřijmou. Naposledy hráli v Londýně v roce 1997 v Powerhouse, klubu o rozměru větší hospody. Najednou bylo vše jinak.
„Ještě nikdy mi tolik lidí z oboru neposílalo žádosti o akreditace,“ vzpomínala Anna Maslowitz, která měla na starost promo ve Velké Británii. „Rozhovory jsme dávali především rockovým médiím, ale jakmile šlo o koncerty, psali si i z NME nebo rozhlasoví moderátoři. Recenze byly vynikající: takovouhle show nikdy neuvidíte! Tohle je mnohem víc než jen obyčejný koncert!“
Rammstein to dokázali. I s němčinou triumfovali v britských halách. Nutno ovšem dodat, že to nebylo jen díky muzice. Uměli šokovat, chtěli provokovat. Na obalu desky byl mrtvý dětský plod naložený ve formaldehydu, na koncertech na pódium hudebníci doslova padali nazí, jen v plenách, z obří dělohy. A pak tu samozřejmě byly klipy, jako například ten ke cover Depeche Mode Stripped sestříhaný z materiálů nacistické dokumentaristky Leni Riefenstahl.
„Stali jsme se provokatéry z donucení,“ vysvětloval Schneider ve výše zmíněném rozhovoru. „To video odkazující na Leni Riefenstahl byl do té doby náš vrchol. Natočili jsme to schválně, trochu natruc kvůli lidem, co nás obviňovali, že jsme extrémní pravičáci. Říkali jsme si: jestli si to o nás fakt myslíte, tak hele, tady máte něco, co vás bude teprve šokovat. Když se na to ale podívám dnešní optikou, znovu bychom něco takového nenatočili.“
Stripped je ovšem z roku 1998. Na Mutter se ke křivdám v podobě obviňování z náckovství vrátili v písni Links 2 3 4, kde Lindemann volně přeloženo zpívá: „Chtějí, aby mé srdce tlouklo vpravo / ale když se podívám tam dolů / bije mi nalevo / ti závistivci se pletli.“
„Klidně řekněte, že jsme byli mladí a naivní,“ pravil kytarista Landers v rozhovoru pro Kerrang. „Útočili na nás v médiích a my se cítili opravdu bezbranní, za což může ta naše naivita. Já to vidím tak, že jsme stejně udělali správnou věc. Vždycky jsme dotahovali věci do extrémů. Extrémní texty, extrémní vystoupení, extrémní image, vždycky jsme provokovali. Naše texty si můžete vykládat různými způsoby, ale nikdy netíhly doprava.“
Amerika musí počkat
Rammstein se s Mutter podařilo nakopnout kapelu do vyšších otáček. Sto koncertů během roku po vydání hovoří za vše. Nicméně jedna věc se stejně nepovedla: expanze do Ameriky. Nakročili slušně, v létě a na podzim 2001 měli naplánované severoamerické turné jako předskokani System of a Down a Slipknot. Ale pak přišly útoky z 11. září a svět se změnil. Sólový kytarista Richard Kruspe byl ten den v New Yorku a na vlastní oči viděl, jak druhé letadlo narazilo do World Trade Center. V dokumentu Rammstein in Amerika vzpomínal klávesák Christian Lorenz, jak se vmžiku sbalil a v půlce turné se vrátil do Německa: „Okamžitě jsme propadli té davové hysterii. Ta šílená atmosféra všude okolo nás vyděsila.“ Rammstein turné nedojeli a trvalo celých devět let, než se do Ameriky vrátili v rámci koncertů k albu Liebe is für alle da.
Mrzet je to ale nemuselo. I když americké turné tehdy nedojeli, rok 2001 byl pro ně stejně rokem změny. Stali se komerčně úspěšnou kapelou, překopali zvuk s větším důrazem na kytary, kterého se drží dodnes, a navíc z Mutter vytřískali neuvěřitelně silné singly, které hrají dodnes. Sonne, Mutter, Links 2 3 4, Ich will, Feuer frei! a Mein Herz brennt jsou stálice jejich setlistů i rotace rockových rádií. Mimochodem, díky Feuer frei! strávili v lednu 2002 i pár dní v Praze, aby tu natočili koncertní scénu do filmu xXx s Vinem Dieselem.
Mutter je přesně ten typ alba, které kapela v určitém bodě vývoje potřebuje a musí na něm absolutně zamakat, ale když se povede, nakopne ji k hvězdné slávě. A z Rammstein se skutečně staly hvězdy, i když na tu Ameriku si ještě museli počkat.