Budiž jim přičteno k dobru, že nejde o žádnou lacinou akustickou bestofku. Ano, jsou tu hity, ale U2 se s nimi nespokojili a přehráli i řadu dalších skladeb. Na třech CD nalezneme dvě a tři čtvrtě hodiny průřezem více než čtyřiceti let existence kapely. Songs of Surrender lze díky tomu brát jako poctivou sondáž do vlastní minulosti. Nebo taky ne. Taky můžeme novinku vnímat jako desku z nutnosti, jako něco, co se vydává, když je potřeba platit složenky či plnit povinnosti vůči vydavatelství, ale nápady nepřichází.
Ze všeho nejvíc zní Songs of Surrender jako klasické unplugged vsuvky uprostřed koncertů, kdy kapela potěší publikum několika skladbami v nečekané úpravě. Jenže naživo se to dá překousnout, protože jde jen o intermezzo či dramaturgické zpestření večera. Pokud takové skladby nahrajete na desku a roztáhnete stopáž na šílených 165 minut, jde prakticky o neuposlouchatelnou záležitost. Protože U2 na Songs of Surrender uspávají hady, jinak se to nedá nazvat.
Představte si typický singl U2. Vyškrtněte z něj pro kapelu typický drive. Odmyslete si všechny ty barvy Edgeovy kytary a bezchybnou rytmiku dvojice Clayton–Mullen Jr. Připočtěte trochu té kotlíkářské atmosféry, všelijaké shakery a chrastítka a cvrkot padů, aby se aspoň něco dělo. Teď si to vynásobte čtyřiceti a máte Songs of Surrender.
Bylo by ale snadné celou desku takhle odmávnout, zas takový průšvih to není. Nové aranže umožňují konečně si víc pohrát se zaběhnutým materiálem. Album z velké části nahráli jenom Bono a The Edge, což je slyšet. Jako kdyby měli plné zuby čtyřicet let omílání písniček dokola a chtěli to zkusit jinak. Z velké části jim z toho vylezly jen ořezané akustické pahýly, na které dvojice přišpendlila řadu drobných aranžérských kudrlinek. Tu hlasový filtr, tu mazlivý synťák. A tohle zdobení se jim zalíbilo natolik, že nakonec dokázali prakticky každou ze čtyřiceti skladeb zachránit před tím, aby zněla jen jako na elektroakustiku nabraný demáč. Byť k tomu mají místy některé tracky blízko.
Songs of Surrender je, jak jsem výše zmínil, díky svému nabobtnání deska, kterou nejde poslouchat ani na jeden, ani na tři zátahy. Přesto si myslím, že svůj smysl má. Pokusil jsem se na to podívat pohledem fanouška. Vezme si z toho něco? Bezpochyby ano. Já osobně mám například od U2 nejraději Electrical Storm. V nových aranžích zní sice chuději, ale pořád v sobě má určité kouzlo, a i když není v žádném případě lepší než původní verze, nevidím důvod, proč si nové podání čas od času pro zpestření nepustit. Úplně stejně si řada fanoušků ze čtyřicítky písní vyzobe své favority, které pro ně vynikají nad zbytkem. No a ten zbytek prostě poslouchat nebude nebo si ho po kouskách pustí jindy.
Není to špatná deska. Jen je tu příliš mnoho skladeb v příliš usedlém a zvukově svázaném pojetí. Každá jedna píseň by byla zajímavá jako bonus nebo b-side. Ale takhle coby téměř tříhodinová kompilace bohužel uspává už po dvaceti minutách.
Verdikt 60%
Desce tak trochu chybí jiný význam, než že bylo potřeba zase něco natočit. Kdyby nevyšla, vůbec nic by se nestalo. I tak si na ní ale fanoušci můžou něco najít.