Písničkář Jan Burian (dědeček), jeho syn, producent a hyperaktivní tvůrce Jiří a vycházející talent Alvin Burian (vnuk) se spojili v ojedinělém projektu nazvaném 3×3 / 3 Generace, 3 Alba, 3 Hudební směry. Jiří Burian si odskočil od zkomercionalizovaného a marketingově úspěšného Kapitána Dema, u celé trojice nahrávek se postaral o produkci a do značné míry i o hudbu. Přesto vznikly tři poměrně odlišné desky.
Školák prvního stupně základní školy Alvin Burian má ještě všechno před sebou. Momentálně zatím ještě i pubertu, kdy se velmi pravděpodobně vůči svému otci bude vymezovat i hudebně. Zatím zůstává velkou otázkou, zda to „francouzské elektro“, které se z jeho nahrávky line, není spíš další z producentských aktivit jeho otce, které chrlí jak na běžícím pásu, než jeho vlastní názor. Z úvodu desky působí jako přidrzlý spratek, inspirovaný hiphopovou scénou. Snaží se tvářit drsně, ale pořád je víc než patrné, že jde o onen český model reakce na žánr, kde se jen zpívá o něčem, co prožili jiní a jinde.
I texty jsou samozřejmě adekvátní věku – o legu, o dětských snech a realitě školního věku. Všude vyvolává úsměv dětský hlásek i urputná snaha zaplašit fakt, že jde o písničky, které mohou brát vážně jen a zase interpretovi vrstevníci. Nejlépe to tak funguje, když Alvin zůstává sám sebou – třeba ve skladbě Jenom u školníka se svítilo nebo Antikotočerepapinovikovičová. Tady je přirozený, vtipný a nevyumělkovaný. Opakem jsou pak s trapností koketující popěvky, jako je Kriminál, který zní jako Kapitán Demo junior.
Hudebně chtějí skladby být moderní, ale jsou jen velmi silně nepůvodní. Ne že by se ten mix Daft Punk a soundtrackové školy Karla Svobody nedal poslouchat, ale ona generičnost, která z toho všude doslova trčí a jakou už jsme všichni slyšeli tolikrát, že to ani nespočítáme, prostě výsledku neprospívá. Jako dětská deska hlavně pro děti to asi fungovat může, ale snad se za ni Alvin jednou nebude stydět.
Pro Jiřího Buriana, který u svých sólových projektů křestní jméno nepoužívá, je to už jeho třetí album (tedy alespoň pokud nepočítáme folklórní reminiscence Bohemia). Od počátku je jasné, že navzdory už desítkám dalších nahrávek, pod nimiž je podepsaný jako spolutvůrce, je dnes nejzkušenější jako producent. Právě produkce totiž válcuje autorskou nápaditost i schopnost sdělení ve všech směrech. I nové skladby znějí jako typická hudba ze supermarketů, u které je vlastně úplně jedno, kdo ji vytvořil, rozpoznatelná jen podle charakteristického hlasu.
Jenomže třeba taková I still remember my past lives by ve své „hladkosti“ a přítulnosti mohla klidně být další skladbou Republic of Two – nového tu není vůbec nic, tuctový pop, vytvářený spíš podle aranžérských pouček o rádiově úspěšném tracku. Neprovokativní, nevyčuhující z řady, sladký a hudebně spíš nechávající vzpomenout na osmdesátá léta než na cokoli současného. A o co méně je tu skutečných hudebních nápadů, o to více vystupuje do popředí přemíra patosu. Možná by to byl ideální podklad pro reklamu či do nějakého pěkného romantického filmu, jakých je dnes plno. Na to, aby se ale z autora stal Michal David či Peter Nagy současnosti, je to ale asi trochu málo.
O co je to lepší u alba Jana Buriana, kde navzdory tomu, že jsou jeho texty obaleny současnou produkcí, pořád jde o písně snadno hratelné jen s doprovodem klavíru – mají totiž skvělé texty a silná sdělení. Někde vlastně ona produkce až trochu kazí dojem. Písně s ní znějí zbytečně nabubřele a okázale a odvádějí pozornost od podstaty. Může to být až směšné – St. Vincent nebo David Byrne, ke kterým jako by se chtěla produkce přiblížit, vedle toho znějí střízlivěji, aranžérsky nápaditěji a zvukově až experimentálně či alternativně.
Dobře je to patrné na skladbě Děkuju noc. Dokud hlas obalují jen náladotvorné zvuky a pod ním jede vcelku sympatický beat, je to skvělé. Když se ale v závěru objeví rádobytajuplné další hlasy či klávesová linka, znějící jak elektronické cembalo, je to už nadbytečné. Naopak třeba Design s brutálně zkreslenou kytarou, pojatý jako duet otce a syna, je prostě vynikající.
Texty osvědčeného písničkáře jsou ale tady opět tím nejlepším – vtipné i poetické, skvěle trefují svá témata. Slovní hříčky jako „Inuhit – to pro mě není“ jsou neodolatelné. A i když se Jan Burian pustí do odlehčeného humoru (Treperenda, Croissant), pořád to není kýčovité a vlezlé, ale spíš hravé a s nadhledem. Je to obdivuhodné i při vědomí toho, kolik písní už dokázal vytvořit a jak dlouhou dráhu za sebou má. Přesto je z alba patrné, že jeho nové skladby nevznikají jen ze setrvačnosti, ale prostě z neustávající invence. A právě to jeho album povyšuje z celé trojice na vítězný stupeň.
Verdikt:
Nápad i koncept prezentovat trojici generačních alb společně má určitě něco do sebe. Logicky tak ale dochází ke konfrontaci. A je až legrační, že jako nejvíce svěží a nápaditý z ní vychází ten nejstarší.
Jan Burian: Dobrý sen! (76%)
Burian: Heart Wins (44%)
Alvin Burian: Hudba pro moje uši (52%)