Aby došlo ke správnému pochopení následujících řádků, je nutné uvedení do situace. Willie Nelson je na scéně od začátku šedesátých let. Patří do skupinky takzvaných Outlaws, Psanců, muzikantů, kteří se vymkli hudebně i textově příliš svázaným dogmatům nashvillské scény a přišli s originálním pojetím téhle hudby. Nelson se nikdy nebál experimentů, country na různých albech propojoval s folkem, rockem, jazzem, blues, dokonce s reggae.
Je skvělý autor, ale také mimořádně originální kytarista, jeho akustická kytara zvaná Trigger má naprosto neopakovatelný a po jediném tónu poznatelný zvuk a jeho hráčské postupy patří k těm úplně nejosobitějším na celé hudební scéně bez ohledu na žánr. Nelson je také aktivista v několika oblastech, tím nejznámějším je boj za legalizaci marihuany, jejímž je celoživotním a i kvůli mnoha potížím se zákonem velmi proslulým uživatelem.
Přestože Nelson 29. dubna oslaví devadesátiny(!), stále křižuje Státy svým legendárním tourbusem a vydává minimálně jedno nové album ročně – v tomto workoholismu mu snad může mezi veterány konkurovat jen jeho o třináct let mladší blízký kamarád Neil Young. Pro zajímavost lehká statistika: od roku 2000 vynechal rok bez alba jen třikrát: 2003, 2007, 2015. Ovšem naproti tomu v letech 2000, 2004, 2006, 2013, 2016, 2018 a 2021 si to vynahradil tím, že vydal alba rovnou dvě. Šílené tempo i pro dvacátníka…
Samozřejmě že při takové (nad)produkci nemůže být každá deska úplně fantastická, na druhou stranu Nelson nikdy ani omylem nepadá pod svoji vlastní vysokou laťku. S oblibou vymýšlí alba tematická, na kterých se věnuje třeba jednomu stylu či subžánru, případně jednomu skladateli, jehož skladby interpretuje. Ale klidně nazpívá v podstatě standardní desku poskládanou z písní nejrůznější provenience, jako třeba na loňském titulu A Beautiful Time, kde úplně přirozeně spojil vlastní nové kousky s hity například Beatles nebo Leonarda Cohena. Výsledkem byla Grammy v kategorii Nejlepší country album.
Novinka I Don’t Know a Thing about Love je z rodu těch alb, která jsou zasvěcena jednomu skladateli a nezní na nich žádná Nelsonova vlastní píseň. Tím autorem je Harlan Howard (1927–2002), jedna z velkých postav country dějin, jejíž písně zpíval například i Johnny Cash a z českého prostředí zná starší generace jeho Blizzard, který v 60. letech česky otextoval a zpíval Jiří Grossmann.
Na jen o dvě minuty než půlhodinu delší album si Willie Nelson vybral deset Howardových písní, u kterých není vyšší ambice než potěšit posluchače, to je zcela evidentní. A to i přesto, že samozřejmě nejde o nějaké bezzubé libé popěvky a třeba první singl Busted (písnička, kterou má Nelson ostatně v repertoáru už léta) je vlastně docela husté blues.
Produkce osvědčeného Buddyho Cannona je jistá, jeho prvotní snahou bylo vytvořit Nelsonovi prostředí, v němž se bude cítit jako doma. Což ovšem znamená, že nemusí mít strach použít poměrně širokého spektra výrazových prostředků – nechat hrát countryrockově dvě elektrické kytary proti sobě, jinou nahrávku postavit hodně tradičně na akustické kytaře, jinou proložit dominantní medově se táhnoucí steelkou a jinde zase zahustit sound hammondkami.
Na zpěvákově hlasu už jsou samozřejmě léta znát, ale jeho výraz, ve kterém se neopakovatelně snoubí vypravěčství s uhrančivostí, ale i jakousi „mimoběžností“, je prostě unikátní. Na kytaru hraje Nelson už jen sporadicky, ale vždycky, když nahrávkou projedou jeho tóny ve vyhrávce nebo melodickém minisólíčku, skoro vždycky v pro něj typickém „pseudomexikánském“ stylu, posluchače nemůže nenapadnout, že tady je všechno v pořádku jako málokde.
Verdikt 80%
V pořadí sedmdesáté třetí album Willieho Nelsona není žádný přelom. Ale jako nádherná ukázka toho, v jak neuvěřitelné síle se nastávající devadesátník nachází, poslouží znamenitě.