Everyone Gets Everything They Want je 22. deskou v diskografii Toma Morella, ale sám ji označuje za své první sólové rockové album. Tematicky se věnuje sociálně-politickým tématům, boji proti fašismu, právům imigrantů a globálním nepokojům, přičemž kombinuje Morellovy charakteristické výbušné riffy s dynamikou v duchu Prodigy i s folkovým zklidněním. Na jedné desce je tu hned několik hudebních tváří Toma Morella, což není úplně šťastné.
Albu chybí jednotný hudební koncept. Jednotlivé skladby netvoří koherentní celek, ale zní tak, jako by byly kurátorsky poskládány z různých desek různých kapel, a to přesto, že všechny písně v podstatě sdílejí stejná témata (ne/spravedlnost, náprava křivd, odhodlání postavit se moci na odpor bez ohledu na důsledky). Dát na jednu desku skladby, které svými kytarovými riffy evokují nejznámější Morellovy kapely, experimentální elektroniku, klavírní baladu (I Am Not Yours to Command) nebo akustický folk (They Can‘t Kill Us All) působí hudebně dost roztěkaně. Což je možná dáno i tím, že se na albu podílela hned pětice producentů.
Muzika Morellovy nejslavnější kapely Rage Against the Machine zapůsobila před lety jako meteorit. I na Everyone Gets Everything They Want toho z ní najdeme dost, ale efekt je tu nesrovnatelně menší. Jeho riffy a kytarová virtuozita (stejně jako jeho syna Romana) jsou tu přítomny, ale chybí zde další muzikanti, kteří by to dokázali hudebně a vokálně umocnit. Právě zpěv je nejslabším Morellovým vkladem na desce. Není zpěvákem s hlasem, který by se byť jen přibližoval Chrisu Cornellovi nebo Zacku de la Rochovi, s jehož vokálem by Soldier in the Army of Love zněla jako položka z katalogu RATM.
Adjourn It přináší duet, nebo spíše pěvecký duel se Serjem Tankianem, ale na to, o jak těžké hudební váhy se jedná, jde spíše o velterovou kategorii. Zajímavější je spolupráce s Kneecap (Unconquered), přinášející energickou nálož v duchu Prodigy. Má flow, není zbytečně komplikovaná a pádí kupředu díky skvělé rytmice v podobě dynamických bicích. Vokálně a frázováním evokuje RATM, hudebně je jim naopak velmi vzdálená.
Morello má na desce i další hudební tvář. Folkovou. V klavírní baladě I Am Not Yours to Command napůl mluví, napůl zpívá, doprovází ho jemná klavírní melodie, která emocionálně podtrhuje poselství písně o tichém vzdoru („Možná mě můžeš zachránit / Možná ne / Možná mě můžeš osvobodit / Ne, o to se postarám sám“). Absentuje tu jeho nejsilnější zbraň (kytarová virtuozita), ale díky niternosti skladby ani nevadí jeho nepěvecký přednes. V téhle poloze je nejvíc uvěřitelný a přesvědčivý. V podobně laděném akustickém protestsongu They Can‘t Kill Us All zní jako Mark Knopfler za doprovodu ztišené kapely, v The Last Rung on the Ladder zpívá/vypráví ve stylu Leonarda Cohena.
Na Everyone Gets Everything They Want Tom Morello nabízí hned několik svých hudebních poloh a, jak je u něj zvykem, přináší skvělý instrumentální výkon. Posluchače vyzývá, aby bojovali za to, čemu věří, a sám jde s tímto albem příkladem. Jen není tak hudebně strhující a originální, jak by se od persony jeho kalibru dalo očekávat.
VERDIKT: 72 %
Tom Morello stále umí zahrát výbušné riffy a má co říct. Album však sráží slabší zpěv a roztříštěnost, která kytaristovi brání udělat z jednotlivých nápadů soudržný celek.