Tempo, jakým slovenská šestice nabírá fanoušky i zkušenosti, je až nezvyklé. Debut nahráli, ještě když většina kapely studovala střední školu, pozvání na Festival Pohoda, což je pro mnohé slovenské interprety nejvyšší meta, dostali ještě dříve, než ona nahrávka vyšla. Během následujících dvou let pak zahráli prakticky na všech středoevropských showcase festivalech od Waves Vienna po nizozemský Eurosonic. A co je důležité, ani v časech lockdownů, ani po všech těch úspěších, na které jiní čekají léta, neusnuli na vavřínech.
I z nové nahrávky je znát, jak moc o své hudbě přemýšlejí, a sami i určují směr beztak u mnoha kolegů častého čekání, že se něco stane samo. Zatímco v soukromí sbírají zkušenosti a hudebně se vzdělávají, velmi brzo pochopili, že spoléhat jen na vlastní pocity a hudební názor může být omezující. A už při prvním poslechu je jasné, že účast i vklad berlínského producenta Drew Deala tu rozhodně nejsou jen formální.
Nahrávka si posluchače doslova obtáčí okolo prstu. Jakkoli dreampopově se táhnoucí medové melodie a downtempové tajemno, ve kterém se prolínají akustické nástroje s elektronickými plochami, zůstávají dominantním základem, to, jak si kapela i producent tentokrát pohráli se zvuky a produkcí, lze jiným doslova dávat za příklad. Je to hravé i osvěžující, podporuje to emoce textů i projev dnes třiadvacetileté zpěvačky Ely. Skladby ve svých aranžích dokážou překvapit a skluzy bezpražcové baskytary dobře korespondují s proměnlivostí kláves i melancholií zpěvu. Zároveň se podařilo i to, že si Tolstoys nehýčkají pozici hudebních intelektuálů, ale nebojí se ani výpadů směrem k mainstreamu.
Pro samu kapelu prý bylo album možností uvědomit si svou identitu i hudební pozici. Přesto mají jednotlivé skladby, které kapela nezvykle všechny opatřila klipy, doslova existenciální témata. Gentle je například o síle ženskosti a feministickém uvědomování si vlastních schopností, Chýbanie o vyrovnávání se s partnerským rozchodem a asi nejlepší píseň alba Describe My Name pak o potřebě snění i s tím související nutnosti umět se pak vracet do reality. Společným jmenovatelem je pro kapelu přirozenost podání – zapadá do toho i naprosto samozřejmé střídání slovenštiny s angličtinou.
Jestliže se zpěvačka opakovaně přiznávala k fascinaci a chuti nechat se inspirovat tvorbou Kate Bush, je to určitě velmi vkusný vzor, který ovšem z alba nijak „netrčí“. Podobně jako ona ale nahrávka nemá potřebu oslňovat za každou cenu, nesklouzává ke zbytečné okázalosti, a možná i proto působí příjemně a nevykalkulovaně. Zamyšlenost a určitá tajuplnost je tu spíše sexy, než že by vyznívala jako vědomá póza.
Při opakovaném poslechu ale vyplave na povrch jiný aspekt. Že totiž kapelu uchvátily produkce a výsledný zvuk natolik, že na ně místy spoléhá až příliš. Bez nich jsou totiž některé hudební nápady až příliš tuctové a zaměnitelné. Dobře by se to projevilo, kdyby písně dostaly zcela akustickou podobu. Od toho totiž už není daleko ke zjištění, že „tohle už jsme někde slyšeli“. Naštěstí to zdaleka neplatí od počátku do konce alba, a navíc i tam, kde si hudební nápady vybraly oddechový čas, ještě zůstávají poetické a sdělné texty.
Na druhé straně je skutečnost, že tam, kde jsou Tolstoys na svém druhém albu, se mnozí dostávají dvakrát delší dobu a mnohdy tam nedospějí ani ve věku o deset let vyšším. To zrcadlo, které si kapela vzala na pomoc a vetkla do názvu, totiž nelže. A těšení, co asi Ela a její chlapci nabídnou příště, je každopádně po tomhle zase o kousek silnější.
Verdikt: 76 %
Dospělá deska nejen duchem stále mladistvých hudebníků dokáže až obdivuhodně hned několik věcí najednou: klást důležité otázky a nutit o nich přemýšlet, pomoci posluchači aktivně relaxovat i vyvolat údiv nad dnešními produkčními možnostmi.