I když se Jamie Treays zvaný Jamie T s novým albem vytasil téměř šest let po vydání předchozího Trick (2016), nešlo o první podobně dlouhou pauzu v jeho kariéře. Po druhém albu Kings & Queens (2009) se odmlčel na pět let. Hledal sám sebe.
Ne v domovském jižním Londýně, ale při cestách napříč Spojenými státy. Po návratu zpátky do rodného města vydal třetí album Carry on the Grudge (2014) a sklidil za něj rozporuplné reakce. Vzal si je k srdci a na další desce Trick (2016) se vrátil k tomu, co slavilo úspěch na začátku jeho kariéry – nebojácným textům a standardnímu písničkářství britského střihu.
Ve chvíli, kdy se zdálo, že dostal do rukou karty, aby znovu nakopl kariéru k solidnímu úspěchu, opět na dlouho zmizel z dohledu nejen svých fanoušků. Což je trochu s podivem, protože každá z jeho desek se do té doby dostala do top 5 britské hitparády.
Na druhou stranu nejsou etapy dlouhého mlčení v případě Jamieho T nijak překvapující. Vyhýbá se výraznější aktivitě spojené se sociálními sítěmi. Rozhovory příliš nedává a úplně je nemusí. Není tím, kdo by se vyžíval v prezentaci každé drobnosti ze svého života. Také míra sebeprezentace jeho tvorby není z nejintenzivnějších.
V hudebním byznysu začínal už jako teenager v jižním Londýně. První písně jako Back in the Game nebo So Lonely Was the Ballad získávaly první fanoušky v místních klubech. Sám na to zavzpomínal pro Hero Magazine: „Hrál jsem každý čtvrtek. Proto jsem každou středu psal novou píseň. Sotva jsem ji dokončil, hned druhý den jsem ji předvedl na pódiu.“
Tento hektický způsob tvorby si ale vybral svou daň v podobě záchvatů paniky. Už předtím sice míval sklony k úzkosti, ale tohle byl jiný level. Skončil s ním dokonce hospitalizován v nemocnici. Po návratu z ní si dal od muziky na čas pauzu, ale netrvalo dlouho a posilněn alkoholem jednou skončil na pódiu a znovu ukázal publiku, co umí.
Jeho talent nezůstal bez povšimnutí hudebních firem. Nejprve je z podstaty svého přesvědčení odmítal, ale v devatenácti udělal krok, kterého později nesčetněkrát litoval. Za 60 tisíc liber se upsal labelu na pět alb. A z kontraktu s „ďáblem“ se vyvázal až vydáním aktuální desky The Theory of Whatever.
Ačkoli mediální prezentace vlastního života není pro Jamieho T šálkem jeho oblíbeného pití, umělecké ztvárnění střípků z něj je integrální součástí jeho alb. Debut Panic Prevention (2007) tak zachytil jeho zkušenost s panickými ataky, jež zažíval jako šikanovaný teenager, stejně jako to, čím si nejen on, ale i jeho věkoví souputníci procházeli – potýkání se s vlastní sexualitou a potřebou jejího naplnění, nebo třeba objevování svodů i rizik nočního života. Na debutu nabídl plastický obrázek života britské mládeže té doby. Písničky o budoucnosti bez naděje se na něm střídaly s popisem těch nejhorších úzkostí.
Publiku se prostřednictvím debutu dal všanc s pomocí kytary, sebevědomého hlasu a textů zaměřených na sociální témata. Stal se díky němu určitým prototypem písničkáře nultých let. Takového, jenž upozorňuje na problémy společnosti, které si však nikdo příliš nepřipouští, protože se všem žije relativně dobře.
Slušně se dařilo i Jamiemu Treaysovi, ale stále se nemohl zbavit vlastních pochybností. I proto se uzavíral do svého světa. O to větší zkouškou pro něj bylo letošní vystoupení na Glastonbury. Šlo o jeho druhý koncert za posledních pět let. Bál se toho, aby prostor před scénou Johna Peela, na níž vystupoval, zaplnil dostatečně početným publikem. A priori si dělal případné alibi, když při vstupu na pódium sám sebe představil slovy: „Přijel bez zkoušení. K tomu je tlustý a starý.“
Ale šlo o zbytečné obavy. Dav pod pódiem mu freneticky aplaudoval bez známky toho, že by mu cokoli z řečeného vadilo. Jamie T tak mohl do dobře naladěného publika v průběhu dalších desítek minut naládovat své hity s vědomím, že tady je mezi svými. A to tak věrnými, že mu dali přednost před souběžným koncertem legendy nad jiné, sira Paula McCartneyho.
Ačkoli při vystoupení v Glastonbury zbýval do vydání nové desky The Theory of Whatever ještě měsíc, publikum už znalo dva singly The Old Style Raiders a St. George Wharf Tower. A především ten první se ihned zařadil mezi největší hity ve sbírce Jamieho T. Díky své energičnosti také mezi nejoblíbenější koncertní položky.
Na nové album zpěvák vybíral z více než 160 písniček! Pracoval na nich ve svém domácím studiu a napsal je od vydání předchozí desky. Nešlo o žádné zbytky, které posbíral po šuplících. Zpočátku nevěděl, jak album koncipovat, ale to se změnilo s demem The Old Style Raiders. Právě u téhle skladby našel recept na to, jak pokračovat. Ony zásadní ingredience jsou jednoduchá a zapamatovatelná kytarová melodie, výrazný a zpěvný refrén. Z podobného těsta připravil i songy A Million & One New Ways to Die a Sabre Tooth. Hodí se na koncerty a publikum při nich může snadno a úspěšně upustit energii.
Sabre Tooth přitom popisuje autorovu frustraci z toho, jak západní společnost přistoupila k syrským migrantům. Než by se vzdala svého pohodlí, raději by je poslala nazpátek do válečného pekla v jejich domovině.
Old Republican je také hitovka, ale jiného střihu. Nabízí výraznější klávesy, rozmáchlejší zpěv. Jde o chytlavou popovější věc pro vztah v napětí, který graduje katarzí. Je to autobiografická skladba, v níž přiznává pochybení a reflektuje vlastní špatné chování.
Úzkosti a nejistota jsou součástí života Jamieho T i nadále. Nepřekvapí tak, že se prostřednictvím skladby dostaly na nové album. V písničce 90s Cars se s úzkostí vyrovnává tím, že o ní zpívá (Příliš piju, když se pokouším usnout / Příliš přemýšlím, když se pokouším usnout). V Talk Is Cheap zase popisuje, že po rozpadu jednoho ze vztahů mu chyběl životní kompas i to, že při lízání si ran se jeho lékem na bolest a úzkost stal kokain.
Z jiné sekce písničkové kuchařky Jamieho T jsou na novince věci jako British Hell nebo Between the Rocks. British Hell je sice rytmická chytlavá věc, ale jde zde primárně o autorův textařský pozorovatelský talent. Jak jsme u něj za celou jeho kariéru navyklí, bez zábran komentuje každodennost odehrávající se kolem něj. Ať už jde o vztahy, jež člověku zlomí srdce, nebo o rozhodnutí politiků (brexit), která těm, jež mají zastupovat, rozhodně nepomáhají (British Hell). Tady je Jamie T jako doma a ve stejném týmu jako The Streets, Sleaford Mods, Slowthai nebo IDLES.
Between the Rocks vznikla ve spolupráci s producentem alba a bývalým kytaristou Maccabees Hugo Whitem. Jamie T se v ní vyznává ze své frustrace z hudebního byznysu (Je těžké najít ryzost v místnosti plagiátorů / Vypulírované sračky sračkami stejně zůstanou). Jde o jeho typickou věc stojící na šlapající rytmice, uvolněné náladě a vypravěčském stylu kluka odvedle.
Nejvíc se Jamie T na albu věnuje vztahům. Je to pochopitelné. V šestatřiceti k nim má co říct víc než v devatenácti. Keying Lamborghinis tak koncipoval jako svého druhu milostný dopis naplněný trny (Mohu ji cítit / v domech oligarchů / Svěží barva a pohrdání / Za způsob, jakým jsem na to šel). V St. George Wharf Tower zase vede imaginární monolog ke své bývalé partnerce. Zakončuje jej slovy „možná doufám, že jsi teď šťastná“.
V závěrečné 50 000 Unmarked Bullets jde o symbolické volání o pomoc, a to ve více rovinách a případech. Kromě ohlédnutí do vlastní minulosti totiž Jamie T zároveň nabízí song o severokorejském diktátorovi Kim Čong-unovi. Jamie T to pro Independent vysvětlil následovně: „Chtěl jsem, aby vám bylo Kim Čong-una líto. Myšlenka byla následující – můj otec je despota, tak jím musím být i já. Zaměřil jsem se na jeho život. Na studium ve Švýcarsku. A napsal jsem písničku o tom, jak se tam zamiloval, ale musel se vrátit zpátky domů, protože jeho otec umíral. A aby po něm převzal moc, musel nechat zavraždit svého strýce. Ale víc než případného soudu pro lidská práva v Haagu se bojí toho, co si o něm ta dívka ze Švýcarska myslí.“
Název alba a jeho obsah si vzájemně konvenují. Je stylově pestré, ale nemá žádnou potřebu se kamkoli zařazovat. The Theory of Whatever je jakýmsi zápisníkem myšlenek a pocitů za uplynulá léta. Čiší z něj potřeba vyjádřit se, třeba i za cenu možného nepochopení, ale zásadně po svém.
Za těch patnáct let od debutu Jamie T vyzrál. Od sebevědomého kluka odvedle, který zpívá o všem, co mu přijde na mysl, bez toho, aniž by se jakkoli korigoval, v někoho, kdo těží z prožitků a zkušeností, které dokáže reflektovat způsobem, jímž je umí zobecnit a přiblížit ostatním. A to jak obsahem, tak i způsobem podání.
V Glastonbury říkal, že nová deska je poslední u labelu, s nímž podepsal smlouvu ještě jako teenager. V některých rozhovorech se nechal slyšet, že neví, zda The Theory of Whatever není vůbec jeho poslední deskou. Ale její přijetí mu dává jednoznačnou odpověď. Neměla by být. Jinak by to byla škoda potenciálu a schopností, které na novince nejen prokázal, ale také posunul dál.
Verdikt: 80 %
Líná huba, holé neštěstí, říká se. Jamie T jde po cestě, na níž si sám vybírá směr, a přidávají se k němu další spokojení posluchači. Získává respekt díky obsahu, nikoli postupujícímu věku. To je pro umělce skvělá zpráva v jakémkoli stadiu jeho kariéry.