Začínali jako drzá partička mladých kluků, kteří na nástroje hráli tak dobře, že už na debutovém albu představili masivní metalcorovou nahrávku s velkými refrény a také progresivně laděnými kytarami. Thornhill měli bezesporu našlápnuto okamžitě skočit do balíku metalcorových kapel z Austrálie, po kterých festivaly tvrdé hudby po celém světě zoufale žadoní. Jenže přišel zlom a kapela se na druhé desce s názvem Heroine přesunula od metalu k alternativě a experimentování a tak trochu se odklonila od kytarových riffů.
Přiznám se, že mě druhá deska Thornhill příliš neoslnila, a to i přesto, že jsem tento její poměrně riskantní krok kvitoval. Ono proč taky pořád stát na jednom místě a nahrávat pořád dokola ty stejné desky s podobnými motivy… Jak se nyní ukazuje, rodáci z Melbourne vlivy obou značně odlišných desek dokázali propojit na třetím albu, které je po koncepční stránce nejpevnější. A především díky skvělým singlům i nejlepším v jejich kariéře.
Thornhill si od začátku s sebou nesou nálepku kapely s velmi ponurými texty i hudbou samotnou a na novém albu Bodies tomu není jinak. Ba naopak, kapela tento aspekt ještě více umocnila temně pojatou koncepcí. Ostré a zároveň melancholické pecky zde na sebe navazují plynule i díky temně ambientním přechodům a intermezzům, které nápaditě připomínají zvuk Deftones.
Pokud bychom se bavili o jednotlivých singlech, Thornhill na desku skutečně lákali ve velkém stylu. První ochutnávkou v podobě pecky Obsession kapela naznačila návrat k tvrdým kytarám a výrazně hutné base, přičemž si ponechali svou alternativní tvář z předchozí desky. Song o „posedlosti“ kapela navíc doplnila o silný videoklip, ve kterém se frontman Jacob Charlton naklání nad vanou, do níž ho vábí půvabná dívka.
Na tento skvělý počin kapela zároveň záhy navázala dalším singlem Nerv – jak se nakonec ukázalo, jednou z vůbec nejtvrdších písní na desce s velkým a zároveň naléhavým refrénem. Djentové kytary tady Thornhill vrátili ke kořenům a nutno podoktnout, že jim to opravdu sluší. Lásku k metalu a post-hardcoru pak demonstruje i třetí singl Silver Swarm, který osobně řadím mezi nejlepší skladby desky. Repetitivní sloky i refrény tady na sebe tak plynule navazují, že má člověk pocit, jako by ho unášela vlna někam daleko napříč oceánem. A vlastně bych i řekl, že právě tahle skladba nejlépe reprezentuje povahu celé desky, která skáče mezi melancholickými synťáky a nekompromisně zkreslenými kytarami.
Thornhill na třetí desce ukazují, že jít si vlastní cestou se zkrátka vyplácí. Bodies je albem ve skutečném slova smyslu, nikoli pouhým souhrnem singlů bez pojítek. Deska fascinuje svou celkově temnou atmosférou, naléhavými pasážemi i experimentální povahou díky využití pestré palety synthových zvuků. Na dnešní rychlou dobu má album také optimálních 37 minut. Přesto by si zasloužilo ještě jednu, možná dvě svižné pecky, které by album činily trochu svižnějším. Občas se v téhle vaně plné dramaticky roztahaných ploch topíte až příliš dlouho. Jinak si ale Thornhill zaslouží maximální uznání, tahle deska je v kontextu současného metalu skutečně výjimečnou. A především velmi osobní.
Verdikt:
Thornhill se vytasili s nejlepším albem kariéry a vstoupají vzhůru směrem k prvním festivalovým spotům. Australané představují svou nejosobnější desku, jejíž singly mají hitové ambice. Je ale otázkou, zda se budou držet současného kurzu. Zatím každá jejich deska byla o poznání jinačí.