Inspirace hudbou 80. let byla neoddiskutovatelná už u několika písní na Weekndově předchozí desce After Hours. Dawn FM je tak zcela logickým vyústěním této načaté cesty a přerod dokončuje až nad očekávání. Je to zpěvákova nejpopovější a nejtanečnější nahrávka, která vzdává poctu zásadním jménům jednoho divokého hudebního období: Michaelu Jacksonovi, Daft Punk, Depeche Mode a dalším matadorům. Už teď je ale jasné, že tohle synťákové porno někteří zatvrzelí fanoušci Weekndovy počáteční tvorby neskousnou.
Tentokrát totiž nehrají prim typické slow burnery v pomalejším tempu s ostrými a hutnými beaty, pryč jsou nekonečné lajny kokainu a zástup žen na jednu noc. Typický Weekndův rukopis ustupuje znovuzrozenému osmdesátkovému zvuku a písním, které zvou na taneční parket do světla neonů. Zpěvák sám vysvětlil, že zatímco deska After Hours se odehrává v nočních hodinách po zavíračce, Dawn FM je cesta k úsvitu, metaforicky tedy k vystřízlivění a vykoupení. Je to téma, které začalo prosakovat už na předchozí desce a na té nynější je ještě zřetelnější.
Dawn FM má díky tomu euforický tón, ale vůbec to neumenšuje zručnost, s jakou je deska napsaná. Jestli se o Jacksonovi vědělo, že je v detailech až přehnaný hnidopich a puntičkář, The Weeknd v tomto ohledu nezůstává ani trochu pozadu, protože každý zvuk na desce má své místo, roli i opodstatnění. A každý úder synťáku dokresluje celkový obraz. Co na tom, že osmdesátky už tu byly a nejde tedy o nic extra objevného? The Weeknd jejich koncept dotahuje k dokonalosti, aniž by potřeboval být až moc doslovný. Pořád si zachovává svůj trademark, aniž by jen vykalkulovaně ždímal aktuální trendy.
Album Dawn FM skvěle funguje jako celek, a to díky provázanosti jednotlivých písní. Celý koncept je postaven na rádiovém vysílání, jehož hlasatelem je herec Jim Carrey. Svým hlasem pak provází celou deskou a vysvětluje posluchači, že úsvit a vykoupení jsou již blízko. I díky tomu jde o nejvíce kohezivní Weekndovu nahrávku – nespojuje ji jen neúprosně jednotící zvuk, ale právě i jednotlivé vstupy. Více je kladen důraz na posloupnost písní.
Singlově jde možná o trochu slabší desku, než je After Hours, kde naopak singly fungovaly bezvadně. Neznamená to však, že by Dawn FM ztrácelo hodnotu při přehrávání jednotlivých písní. Ale ona zmíněná provázanost zkrátka slibuje větší zážitek.
Už třeba v první třetině, kdy po How Do I Make You Love Me? začne hrát prodloužená verze loni vydané skladby Take My Breath, nemá posluchač vůbec šanci se nadechnout, a místo toho se dál řítí touhle osmdesátkovou hudební krajinou jako Knight Rider. Dawn FM opravdu nemá hluchá místa. Umí zvolnit v tempu, ale i tak nutí posluchače pořád jaksi přešlapovat a být ve střehu jako na tanečním parketu. The Weeknd tady zkrátka dosahuje svého popového maxima. Jakkoli se vzdálil zvuku svých prvotních nahrávek, ať už kompilace mixtapů Trilogy nebo debutového Kisslandu, takhle má zkrátka znít zábavný pop, který se hodí na stadiony i do klubu.
The Weeknd si dal po albu After Hours závazek. Nebo spíše nadnesl kacířskou myšlenku, že by rád napsal ještě lepší desku. Říct, zda se mu to povedlo, je chůze po hodně tenkém ledu. Desky jsou totiž dost rozdílné. After Hours se pod kůži zarývá pomaleji, ale zato intenzivně. Nechybí nic z typické zvukové estetiky, včetně ohlížení se za ranou tvorbou. U Dawn FM euforie nastupuje prakticky okamžitě a navzdory tomu po skončení alba jen tak nevyčpí. Souboj je to tedy dost vyrovnaný a ve výsledku záleží spíš na rozpoložení posluchače. Buď má náladu se trochu osaměle potácet ponurou a temnou nocí, nebo dá vale drogovému opojení a z neonového tanečního parketu vyrazí vstříc rannímu vykoupení.
The Weeknd – Dawn FM
Hodnocení: 85 %
