Album From the Pyre nepředstavuje pro londýnskou pětici zásadní stylovou otočku. Všechny charakteristické rysy se tu naopak prohlubují, a co je důležité, zvukově se vzdalují inspiracím, které zčásti definovaly debut Prelude to Ecstasy. Kde bylo možné předtím slyšet okouzlení Queen, Davidem Bowiem nebo Kate Bush, jsou dnes slyšet hlavně The Last Dinner Party.
Ne že by se dámy o své vzory už neotíraly, ale jsou v tom rozhodně subtilnější. Avantgardní rock se štědrou dávkou excentričnosti zkrátka přijaly za svůj. A funguje jim to skvěle i tentokrát.
Nakonec je vlastně logické, že album dorazilo tak rychle po debutu. Zčásti v tom jistě hraje roli tvůrčí přetlak, ale zřejmě i potřeba se vymezit. Rychlý vzestup The Last Dinner Party, včetně předskakování The Rolling Stones, totiž zapříčinil vášnivou debatu o tom, zda nejsou dámy jen kytičky nasazené hudebním průmyslem, tzv. industry plants, tedy umělkyně s masivní finanční a marketingovou podporou velkého vydavatelství.
Strmý nárůst popularity a propírání na internetu nakonec daly svým způsobem i jméno novému albu; From the Pyre neboli Z hranice – té, na které se upalovaly čarodějnice. Namísto aby se kapela nechala vlnou pejorativních označení semlít, vrátila se s písněmi plnými sebevědomí, které dokazují, že bez talentu, drajvu a zručnosti by to dámy daleko nedotáhly, i kdyby do nich vydavatelství pumpovalo desetitisíce liber.
The Last Dinner Party tentokrát nejdou cestou výrazných kytarových linek a riffů, i když na rockovou složku samozřejmě zcela nerezignují. Mnohem více se ale soustředí na celkovou atmosféru. Hrají si se změnami tempa i dynamiky, nechávají písně explodovat do ohlušujících refrénů, což asi nejlépe ilustruje ústřední westernový singl This Is the Killer Speaking. Woman is a Tree zase roste do nefalšovaného čarodějného chorálu a dokládá, že excentričnost je pro kapelu nepostradatelnou složkou.
Zpěvačka Abigail Morris má ve svém projevu silně zakořeněn cit pro dramatičnost, což už ze své podstaty dodává hudbě The Last Dinner Party na zajímavosti. Kdyby se však nemohla opřít o dobře vystavěné hudební základy, které tuhle výstřednost rovněž ctí, působila by křečovitě. Dámám se ale daří všechny složky dobře propojovat a přetavit je v unikátní a zábavný koktejl.
Melodicky, respektive z hlediska zpěvnosti, nemá album sice takový tah na branku jako debut, ale celková vrstevnatost a pestrost nálad to bohatě vynahrazuje. Na povrchnost The Last Dinner Party prostě nehrají. Naopak opětovně dokazují, proč jsou jednou z nejdiskutovanějších britských kapel současnosti.
VERDIKT: 75 %
The Last Dinner Party na druhém albu dokonale prohlubují svůj styl a smysl pro dramatičnost. Od hudebních inspirací se zcela neodvracejí, ale stále víc vystupují hlavně samy za sebe.