Ne, tohle není rap o rapu. Tohle není o měření pindíků. Napříč žánry i světy neznám nikoho, vyvolávajícího svými vyřčenými myšlenkami tak často ataky katarktických zimomriavek. Děje se tak už léta vlastně na konci téměř každé písně, a protože chloupci na mém těle po Marteriovo nejčerstvějším zásahu zůstávají i nadále řádně (a zdravě) naježeni, těš se i Ty na novém albu na vítané duševní osvěžení. A že bodne. Tohle je jedno z alb letošního léta. Tohle je album podávající zprávu o našich duších, nadohled blížícího se konce světa.
Jenom, prosím Tě, než začneš frfňat, že je to německy, hoď si plzplz texty z tohohle alba letmo do DeepLu. Protože i kdyby to bylo psáno (a rapováno) třeba sánskrtem, nic to neztrácí na síle výpovědi. Naopak. Otázka na tělo, kdy naposled sis oblíbil německého interpreta? Anebo jinak, kolik jich krom Rammsteinů a Neny znáš? A že je to rap? Ale jdi ty, brepto. Tohle není rap. Tohle je přece autorská četba z intimního deníčku. Tohle je nakoukání do duše. Tohle přesahuje běžný náhled na hudbu. Spíš to celé připomíná filosofický spis.
„Mám devět životů, osm jsem jich už přežil, zbývá mi ten poslední, tak to abych si ho konečně snad i užil,“ tak pravil Marteria na úvod otevíratelky alba, v niterné zpovědi 9 Leben. Do nejintimnějších a nejbolestivějších detailů v ní popisuje svých osm smrtí, mimojiné, jak se jako kindrdítě (málem) utopil, jako dospělejší (nemálem matra) řádně přestřelil a nechal zachraňovat svou sestrou, anebo jak své sportovní BMW natřikrát otočil přes haupnu. Neživý nemrtvý na osm způsobů.
Do toho nad rámec svého života dále pokračuje v zatraceně dobře osvojené roli mluvčího ztracené generace odrostlejších, těch ve-svých-očích-stále-ještě-mladých holek a kluků a dalších entit, rozuměj, dnešních čtyřicátnic a čtyřicátníků. „Občas mám pocit, že život spíš než přímka, je jako úsečka kdesi mezi dvěma body, cílem je pak projít cestu od startu, na políčku, kde je zrovna párty, až po domeček, kde právě probíhá párová psychoterapie. Míříme tak od bodu Pé do bodu Pé. A to je celé. Na to se smrskl náš život.“
Střih. Hymna Captain Europa je zase doslova transgeneračním zápisníčkem kohokoliv z nás; osloví tě obzvláště, pokud holduješ všeobecnému přehledu. Text popisuje na pozadí metaforického superhrdiny za zenitem, naprosto úchvatnými, originálními slovními spojeními a vytříbenými jazykovými prostředky, soudobou nestabilitu našeho kontinentu – koronavirovou pandemií počínaje, umělými krizemi, dezinformacemi a hybridními hrozbami, novými způsoby vedenými válkami, geopolitickými 5D šachami, zákulisními domluvami, a vůbec intrikami cizích mocností konče. (TL;DR? Evropa je mrtvá, ať žije Evropa.) Věru těžké téma, uchopené přesto s lehkostí. A přitom jsou více než patrné mezi řádky probublávající emoční erupce, čti, schizofrenní (ne)smíření se s nešťastností, mísící se s naštvaností. Bravo, bro'!
Další song Babylonia je pak pomyslným hitovým vrcholem celého tohohle půlhodinového nenáhodného uskupení jedenácti písní, jež by každá zasloužila pořádný písmenkový rozbor. „Kilometrová věž, Jenga, kdo si na konci vytáhne poslední kostičku, poslední špejličku? Planeta v křeči na nás od večera do rána křičí: 'Mayday'. Mohu tu na chvíli zůstat navždycky? Ptám se, mohu tu na chvíli zůstat navždycky? Mám na mysli tady na světě. Tady doma. S Tebou. V Babylónu.“
A ano, dojde i na obvyklé pop-kulturní odkazy, na jaké jsme si zvykli především u Marteriova neposlušného alter-ega, toho času dočasně ukončeného Marsimota, kdo tedy hraje první housle v takové písni Mariah Carey jistě poznáš i Ty, a to bez další nápovědy. Na albu se ale mihnou i odkazy na jiné hvězdné ikony. (Nebudu spojlovat. Až budeš tam, tak najdi si.)
Zmíněníhodná je ještě pohodová letní atmosféra songu Platz für uns beide, kde Marteria vůbec premiérově rapuje v tandemu se svým synem Louisem (aka Luzey). Všechny písně nové desky pak vznikly v produkční spolupráci s The Krauts. A na zvukopisu je to poznat. Podmanivá záležitost. Perfekcionismus. Promyšlenost. Preciznost.
Rozhodně by se pak nemělo zapomenout na little gem celé desky, song Sad Holiday, popisující snahu zachránit vztah na dovolené - fůůů, za mě osobně láska na první poslech a jedna z nejzásadnějších Marteriovo zpovědních věcí posledních let. A jak to tak u něj bývá zvykem, našroubuješ si na jeho živé, právě posolené jizvičky, jakoukoliv svou křivdičku a bolístku, a to einszwei.
Pokud mám srovnávat nesrovnatelné, album Zum Glück in die Zukunft III je vlastně plus-mínus na úrovni šestnáct let staré jedničky. A dorovnat svou třetí studiovkou tohohle cyklu, nepřekonatelný debut, který v roce deset definoval celou německy mluvící scénu?! Wau.
Jinak samozřejmě stále platí, že rovnocenně navázat na dvanáct let starou prostřední studiovku, na Zum Glück in die Zukunft II, to snad ani při vší snaze nelze. Ostatně, tak jako se už nikdy nevrátí rok 2014, právě tak už pravděpodobně nikdy nebude ta Marteriova hvězda zářit tak moc oslnivě, jako tehdy. Ale pozor, zmýlená nepla, že by mistrův svit nějak slábl? Ano i ne. V uplynuvších letech nepochybně lehoulince několikrát zakolísal, ale tímhle veledílem se vše zastabilizovalo na světelné roky dopředu. Opět zpět na piedestalu.
Je tuze těžké, zvyknout si, že všichni stárneme, a že Marteria spadá věkem i tvůrčím materiálem (ostatně i tématy) už dávno do kategorie veteránů. Do starého železa nebo na sběrný dvůr zoufalců, co neumí ze scény, pro pár proplacených views na netu, zavčasu odejít, ani do jednoho šuplete z tohoto však rozhodně Marteria nepatří. Naopak. S novým albem přichází právě zavčasu, abys měl/měla/mělo fresh soundtrack k nadcházejícímu létu. Enjoy.
Foto: BMG
Tohle je album, které si tohle léto rozhodně poslechni. Ideálně pak při jízdě autem. Ta fotka na přebalu nebyla zvolena náhodou. Není lepšího prostředí, než když se automatizovaně, takříkajíc poloroboticky, pohybuješ odněkud někam. A venku parno. A venku párno.
Mimochodem, nezapomeň si při poslechu desky v autě otevřít okýnka. A víš co, uřízni flexou rovnou rámy karosérie a odhoď střechu. Jen ať všichni okolokolem slyší hezky zpříma jednu z nejpřekvapivějších nejlepších desek letošního roku.
VERDIKT ■ 87%
Tohle je tak moc velké, jak moc jsi ochoten/ochotna/ochotno ustoupit ze svého přesvědčení, že přece nebudeš obětovat svůj drahocenný čas něčemu tak podřadnému a ke spoko životu nepotřebnému, jako je německý rap. Jenže tohle album nenapsal rapper, tohle album napsal život. A tak si koukej touhle vysoce aktuální východoněmeckou poezií zmršit svůj playlist na Spotify, neboj se nechat pomluvit svým okolím, protože to stojí za to.