Dvanácté studiové album v historii kapely plyne v poklidném tempu a nijak nepřekvapuje ani nevybočuje. Zní unaveně a vše je takové umírněné. Nabízí vše, co od Teenage Fanclub po téměř 35 letech jejich existence očekáváte. Přesto člověk doufá, že se mezi deseti skladbami na desce najde alespoň jediná, která ho pomyslně odpálí do vesmíru a vyvolá v něm potřebu pouštět si ji znovu a znovu. Long story short – nenajde.
Přitom po odchodu jednoho ze zakládajících členů kapely Gerarda Lovea v roce 2018, kdy prořídlé řady Teenage Fanclub doplnil zajímavý muzikant Euros Childs, se dalo potají doufat, že nová krev v kapele přinese i novou energii. Ale ani druhé album skupiny v nové sestavě, navazující na předchozí Endless Arcade (2021), toto přání nenaplňuje.
Jde o unavenou desku nahranou během deseti dnů na venkově ve Walesu. A zní tak, že její největší hodnotou je, že vznikla. Nezkouší nic nového, neriskuje. Skupina se spoléhá na svůj typický zvuk, jemuž dominuje fantastický vokál Normana Blakea, který je tím nejlepším, co album nabízí, příjemně znějící kytary a téměř neznatelná rytmika. Mohlo by to být fajn, ale nesmělo by jít o kapelu, která má ve své diskografii takovou perlu, jako je album Bandwagonesque. Právě to vyhlásil americký časopis Spin nejlepším albem roku 1991 a upřednostnil je i před opus magnum Nirvany Nevermind.
O novince Nothing Lasts Forever v podobných relacích uvažovat nelze. Při veškerém respektu k muzikantství členů kapely žádné hitparády nezboří. Zní jak souhrn skladeb pro starší a pokročilé, kteří to už tak nějak vzdali. Přitom Norman Blake v říjnu oslaví teprve své 58. narozeniny.
I díky zkušenostem tak ví, že na prvním dojmu záleží. A úvodní Foreign Land posluchače naláká. Nabízí klasický kytarový zvuk kapely, příjemné harmonie a uklidňující hlas Blakea a dalšího ze zakladatelů kapely, kytaristy Raymonda McGinleyho. To vše za doprovodu funkčích kláves, které podbarvují plochu skladby, přináší pocit příjemně nostalgického návratu do krajiny dětství.
I následná Tired of Being Alone se nese v podobném duchu průzračného zvuku kytar podbarvovaných klávesami a služebnou rytmikou, která přesně ví, jaká je její role. Do toho všeho skvěle zapadá Blakeův vokál a vícehlasy členů kapely, ale už jde vlastně jen o pokračování úvodní skladby, nikoli o její rozvinutí nebo proměnu.
Další položky alba jedou v předem vyjetých kolejích, kde kromě základního nástrojového vybavení (kytara, basa, bicí) tu zazní decentní trubka (See the Light), jinde intro obstará klavír (I Left a Light) nebo klávesy (It’s Alright). Vše ale vlastně splývá do jedné hudební hmoty, která je poživatelná, ale nejde o žádnou delikatestu.
Zlatým časům se Teenage Fanclub asi nejvíce přibližují v Back to the Light. Jednoduchá struktura, zvonivé kytary, libě znějící zpěv. Člověk si při jejím poslechu jen představuje, jakou dynamiku by tato skladba měla na počátku 90. let a jak strhující by mohla být, kdyby ji kapela hrála na vrcholu svých sil. Takto jde především o krásnou připomínku časů, které jsou už nenávratně pryč.
Zatímco většina skladeb se stopážově drží kolem standardních tří minut, závěrečná I Will Love You se rozprostírá na ploše více než sedmi minut. A je jakýmsi symbolickým shrnutím předchozích skladeb. Opět nás provází Blakeův uklidňující, vypravěčský přednes, který nikterak neobtěžuje přebytkem slov, a vše se nese v předem očekávatelném módu. Při podobné stopáži by člověk přivítal vícero podnětů než jen neustálou repetici několika taktů.
Sil sice ubývá, ale ani pár let před šedesátkou není potřeba, aby to Norman Blake a spol. přenášeli na posluchače. Nothing Lasts Forever se dá označit jen za další zářez v letité historii kapely. Kapela se hudebně nerozvíjí, neřeší, co se kolem ní v hudebním světě děje. Působí proto jako anachronismus. U skupiny, která uměla na festivalech v 90. letech strhávat davy, jde o smutné konstatování.
Verdikt: 50%
Proč to nenapsat naplno. Nová deska nothing lasts forever je zklamáním. Přináší kolekci ospalých písniček, které spíše než smířenost evokují rezignaci. Přitom o generaci starší Rolling Stones dokazují, že věk je jenom číslo. Teenage fanclub s věkem neztratili pouze energii, ale také jiskru. A je otázkou, zda může někdy ještě chytnout.