Obrázek k článku RECENZE: Taylor Swift je zpět u popového kormidla. Hudební revoluci ale nedělá
| Michael Švarc | Foto: Universal Music

RECENZE: Taylor Swift je zpět u popového kormidla. Hudební revoluci ale nedělá

Taylor Swift se na svém desátém albu Midnights vrací zpět k popu. Kytary z předchozích folkově laděných nahrávek Folklore a Evermore vystřídaly synťáky, ale minimalistický zvuk zůstal víceméně zachován. Kvůli tomu je deska v určitých momentech lehce unylá a jednolitá.

Některá zahraniční média, jako například magazín Rolling Stone, hovoří o Midnights jako o okamžité klasice, ale to je trochu přehnané tvrzení. Taylor Swift je samozřejmě velmi zdatná autorka, která béčka prostě nepíše, ale nejnovější nahrávka její opus magnum není.

Rekordy, které si album hned po vydání připsalo, jsou i zásluhou promyšleného a dotaženého marketingu. Do poslední chvíle totiž nebylo jasné, jak bude vlastně deska znít, protože z ní nevyšel jediný singl. Taylor Swift si s posluchači hrála, dávala jim nejrůznější nápovědy a vybudovala kolem Midnights auru tajemna, jež strhla skutečně masivní pozornost.

Jak už bylo řečeno, jubilejní desátá deska značí zpěvaččin návrat k popu. Není to však přímočarý žvýkačkový pop, který posluchači znají třeba z alb 1989 či Lover. Midnights je mnohem temnější, zadumanější i éteričtější. Před vydáním, kdy se šířily různé konspirace, unikla na internet informace, že desku lze zvukem připodobnit k Melodrama od Lorde. Těžko říct, jak oficiální ta informace byla, ale srovnání to není úplně od věci, ačkoli spíše než k Melodrama má Midnights blíž k Pure Heroine.

Taylor Swift si zachovala minimalistický naturel, jenž provázel její dvě pandemická alba Folklore a Evermore. Písně jsou spíše ve středním a pomalejším tempu a okamžitých a přímočarých rádiovek je tu poskrovnu. Hudebnice tu řeší pochybnosti o sobě samé, ale také dumá nad pomstou. Vše přikrývá rozjímavou půlnoční náladou, která celé album dobře rámuje.

Zpěvačka si hraje s polohami, které jsou pro ni nové. To je veliké plus, vzhledem k tomu, že jde o její desátou desku. Je to dobrá ukázka, že stále dokáže inovovat sama sebe, jakkoli v určitých skladbách spoléhá na své osvědčené postupy a její rukopis je dobře čitelný. Avšak tím, že jsou písně spíše pomalejší, trvá déle proniknout pod jejich povrch. Chce to větší pozornost a angažovanost – na to už ale Taylor Swift připravila posluchače i deskami Folklore a Evermore, jež v mnoha ohledech taky nehrály na první dobrou.

V určitých momentech i tak působí Midnights jako trochu unylá a jednotvárná nahrávka, kde občas chybí větší vzrušení a proměnlivost. Přece jen je složitější najít živost se synťáky než s klasickými nástroji. I tak z toho ale zpěvačka vychází více než obstojně, o čemž svědčí i plejáda pochvalných zahraničních recenzí. Těch umírněnějších je minimum, protože nechat se strhnout šikovností, podnikavostí a zápalem Taylor Swift je velmi snadné.

Hudební revoluce se ale s Midnights nekoná. Deska je to příjemná, náladová a atmosférická, nikoli však dokonalá a vyloženě strhující. Pro hudebnici je to především návrat z lesů zpět do nablýskaného města, v němž po půlnoci vylézají ze svých skrýší osobní démoni, nejistoty a tížívá samota.

Verdikt: 75 %

Taylor Swift je zručná autorka, o tom není pochyb. Nadměrné vychvalování desky Midnights je však spíše dílem brilantního marketingu než samotné hudby, která tentokrát tak jednoznačný silný zážitek nepřináší.