Tame Impala, kapela jednoho muže, bývala s alby Innerspeaker a Lonerism zjevením na (nejen) australské alternativně-rockové scéně. Pak si Kevin Parker údajně dal houbičky a poslouchal Bee Gees, načež vznikla třetí nahrávka Currents. Kytar výrazně ubylo, Parker se přiklonil k tanečnějšímu popovému zvuku a tato deska ho najednou vystřelila ke spolupráci s největšími popovými hvězdami, jako jsou Rihanna, Lady Gaga, Weeknd a samozřejmě Dua Lipa. Všichni chtěli kousek toho chytlavého retro zvuku. Předcovidová The Slow Rush byla už skoro čistokrevné psychedelické disko. A ačkoli tam nebyl žádný hit srovnatelně velký s The Less I Know the Better, pořád to byla deska plná skvělých chytlavých melodií.
Nicméně Parker od dětství miluje i techno. Jisté inspirace Chemical Brothers měl prý už na desce Innerspeaker, tentokrát se ale naplno pustil do kolekce tanečních nahrávek. Ta původně měla vyjít anonymně, nakonec se ale Parker rozhodl ignorovat veškerá očekávání, která se pojí se jménem Tame Impala, a udělal si desku po svém.
Když popisuje své inspirace pro desku Deadbeat, často zmiňuje scénu tzv. „bush doofs“, tedy venkovních tanečních party, které se v Austrálii často pořádají na odlehlých místech na venkově nebo přímo v buši, kde nejčastěji můžeme slyšet house, psytrance, jungle nebo právě techno, o kterém Parker říká, že ho od mládí dokáže přenést do zcela jiného světa.
Album Deadbeat ovšem otevírá demo nahrávka My Old Ways, jen s klavírem a Parkerovým charakteristickým hlasem, jímž zpívá text tematicky navazující na skladby jako Same Old Mistakes nebo Feels Like We Only Go Backwards, než se připojí taneční beat. Chytlavé melodické a basové linky ale přesto nedávají znát, že by se měl chystat nějaký velký stylový skok od předchozího alba. Jenže hned následující No Reply o tom, jak se Parkerovi nedaří zapadnout mezi „normální lidi“, napovídá, že to přece jen tak jednoduché nebude.
Ačkoli po hudební stránce Parker vyráží na party, v textech je to přímo naopak. Nyní je už dvojnásobným otcem (dcera Peach je i na obalu desky) a tato změna se propisuje mezi typickou melancholii jeho textů, např. právě v Piece of Heaven, kde tímto kouskem nebe nazývá pravděpodobně dětský pokojík a zpívá „Venku je celý svět, ale když jsem tady, nezajímá mě, o co tam přicházím“.
Chytlavé skladby Obsolete a Dracula nezastírají silnou inspiraci Thrillerem Michaela Jacksona a osmdesátkovým zvukem obecně, Loser oproti tomu jako jeden z mála postrádá taneční rytmus a docela dobře by zapadl i na starší desky. Piece of Heaven zase zní jako lehce roztančená kombinace Enyi a Vangelise, a kdyby existovala nějaká pravděpodobnost, že si Parker bude hledat inspiraci i v našich končinách, dali by se jmenovat i Bert & Friends. Potud ještě poznáváme „starou dobrou“ Impalu.
Některé skladby pak stojí tak trochu na pomezí housových až tranceových rytmů, jako např. Oblivion nebo Afterthought, která začíná podobně thrillerovským riffem jako Dracula, ale postupně se rozrůstá do obřího tanečního útvaru. Většinou je to skutečně, jako bychom se ocitli na rave party. Jenže bohužel, hlavní dojem, který deska zanechává, je především nekonečný repetitivní rytmus, kterým občas probleskuje Parkerův charakteristický hlas, a absence čehokoli třeba jen vzdáleně chytlavého.
Sám Parker nahrávku promoval spíše DJ sety než koncerty (je otázkou, co vlastně bude na chystaném turné dělat zbytek kapely, pokud se pro tyto účely Impala neomezí jen na několik nejpřístupnějších skladeb z alba). A stručně řečeno – domácí poslech albu prostě nemůže učinit zadost.
Parker sám se k desce vyjadřuje tak, že nemá rád žánrové snobství a neexistuje žádná lepší nebo horší hudba. S tím můžeme jen souhlasit, ale výsledek zkrátka není pro každého. Zvlášť když nahrávka ani v mainstreamově nejpřívětivějších momentech není až tak silná, aby dokázala přesvědčit dlouholeté posluchače nebo vygenerovat velké hity.
VERDIKT: 55 %
Ačkoli má Deadbeat nesporně pár dobrých momentů, rave a techno kultura je poměrně specifický svět, jenž si většinové fanoušky, kteří Impalu poslouchají už od první desky, pravděpodobně nezíská.