Metropole Orkest je nizozemský orchestr, se kterým nahrávala řada hvězd od Elly Fitzgerald po Tori Amos. Kloubí v sobě symfoniky, bigband a jazzmany, což je sice zvláštní kombinace, ale na spolupráci s popovými zpěváky jde vlastně o ideální předpoklad. Robbie Williams si nemohl vybrat lépe.
Na bestofce XXV nabízí osmnáct, v deluxe verzi dokonce devětadvacet skladeb. Najdeme zde nějakou tu novinku, ale primárně se tu servírují staré známé hity a hlavně žádná vata. Až se tomu nechce věřit, kolik dobrých popových skladeb už stihl Robbie za těch pětadvacet let složit. Většina bestof alb nabízí pár hitů a dobře prodávaných singlů, k tomu se přihodí nějaká ta rarita nebo stálice ze živého setlistu, aby se naplnila stopáž a šup s tím na trh. Robbie takhle rozhodně nešidí, protože nemusí.
Nahrávat popmusic (i rock) se symfoňákem přišlo do módy už dávno a stal se z toho trochu okoukaný trik, jak prodat znova jednou prodané. Něco se povedlo více, něco méně, ale jen pár nahrávek se v tomto ohledu stalo nadčasových. Třeba Rock Swings Paula Anky, vynikající je i spolupráce Metalliky se San Francisco Symphony, ale to jsou spíš výjimky potvrzující pravidlo. Jinak orchestr často jen přidá starým hitům na pompéznosti a vyumělkovanosti, která má znít jako „něco víc“.
XXV není v tomto ohledu zásadní nahrávka, ale ani nespadá do průměru. Je někde mezi, Robbie zkrátka zkusil něco, co už slyšel stokrát jinde a vyšlo mu to. Za XXV se rozhodně nemusí stydět. Takhle má vypadat kompilace. Dobře známé melodie, ale překopané a znovu nahrané tak, aby zněly zase zajímavě. Ne všechno za to stojí. Třeba Millenium vyznívá naprázdno, protože se Robbie o orchestrální aranžmá opíral už v původní verzi. Naopak taneční a svižné skladby jako Rock DJ nebo Let Me Entertain You jsou v nové verzi vtipné a zábavné přesně tak, jako je vtipný a zábavný sám Robbie. Vždyť si na tom postavil image, jak jinak by měl působit na desce oslavující čtvrtstoletí na scéně? A když na začátku Kids slyšíme Kylie Minogue říkat: „Čau Robbie, dáme si to ještě jednou?“, tak se můžeme v klidu usmát a nechat se jen tak bavit popíkem, za který se žádný posluchač nemusí stydět.
Pop, za který se žádný posluchač nemusí stydět. To je vlastně definice Robbieho Williamse. XXV potvrzuje kvalitu jeho tvorby i určitou teatrálnost a šoumenství. Nové skladby bohužel patří k tomu slabšímu z jeho repertoáru, jako kdyby byly nahrány spíš z nutnosti, což je symptom novinek na řadě bestofek. Ale jeho starší hity v novém podání stojí za poslech. Robbie neprodává znovu to samé, i když v klidu mohl. To se cení. Kéž by takový přístup ke kompilacím měli všichni.
Hodnocení: 75%